Horymírka 22

 

Les v okolí Křidlůvek nebyl žádný, jen sem tam jakési olšové nebo akátové proutí.

Neděle, které nám Burešovi nechávali volné, trávili jsme po kostele – k­am se mnou jako zbožným synkem svých rodičů chodil ze solidarity jen Joža – u­ řeky nebo v oněch listnatých remízcích.

Cvičně jsme se snažili ulovit nějakého bažanta. Luky a oštěpy jsme si vyráběli na místě.

Nikdy jsme nic neulovili. Útěchou nám bylo, že ani panu Burešovi se lov nedařil, když se o něj někdy pokusil samopalem, který, neznámo kde a jak, ukořistil na konci války. Občas vystřelil, ale netrefil nikdy, samopal měl k lovu příliš krátkou hlaveň a hrubá miřidla.

Jednou jsme na delší nedělní výpravě do míst, kde jsme dosud nebyli, objevili v pobřežní džungli Dyje sršní hnízdo. Viselo ve větvích topolu nevysoko nad zemí, veliké jako koňská hlava. Házeli jsme po něm klacky a sršně provokovali. Mně to nestačilo, dal jsem se do šplhání k němu. Joža mě důrazně varoval, ale já jsem nedbal. Najednou ti černožlutě pruhovaní čerti, velcí jako palec, zaútočili. Zuřivě na mě naletěli a než jsem seskočil a stačil prchnout, dostal jsem dva píchance, jeden do tváře, druhý do temene.

Ještěže zůstalo jen při těch dvou a stačil jsem zapadnout do jakéhosi křoví.

O samotná bodnutí mi ani moc nešlo, byl jsem zvyklý od vos, včel, mravenců a všelijakého trní, kopřiv a bodláků. Podobné přírodní injekce jsem pokaždé se zaťatými zuby přijímal ve jménu otužování a posilování zdraví, jak mě to učil tatínek. Tu bolest jsem snesl bez problému, horší bylo, co následovalo.

Podle Joži jsem se v minutě změnil k nepoznání. Vytřeštil na mě oči: „Teda, ty vypadáš!“

Moc mě tím nepovzbudil. Začal jsem si ohmatávat hlavu. Byla nějak teplá. Na místech po těch injekcích jsem cítil napětí, jako by mi kůže byla malá, ale že nebylo k dispozici zrcadlo, neměl jsem o své změněné podobě správnou představu. Že je skutečně nezvyklá, jsem mohl jen vzdáleně vyčíst z Jožových vylekaných očí.

Všechno mě přestalo bavit, chtěl jsem domů. Joža neodporoval, šli jsme hned.

Lezl jsem jako spráskaný pes. Po slabém kilometru už bych si nejraději někde sedl nebo lehl a zůstal tam. To mi Joža nedovolil, musel jsem jít dál.

Paní Burešová se pohledu na mě doopravdy lekla. Hned mě chtěla s Jožou poslat do Hrádku k doktorovi, ale mně už nebylo dobře a vůbec nikam se mi nechtělo. Ani pěšky, ani na kole. A pak, je přece neděle, nebudu nikoho otravovat. Musí to přejít, jen co si trochu poležím.

Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznal. Udiveně jsem si prohlížel cizí červenofialovou zrůdu. Hýbala se sice podle mých pohybů, ale oči moje nebyly a podoba děsná.

Cítil jsem, že na mě jde horečka.

Šel jsem si lehnout do svého pelechu na půdě, kde jsme s Jožou spávali. Ale dlouho jsem ležet nevydržel. Slezl jsem a bezcílně popocházel a posedával po domě a po dvoře.

Po nějakém čase – dost pozdě odpoledne – Joža navrhl, abychom se šli vykoupat. Ani trochu se mi nechtělo, ale v té otupělosti, docela bez vůle, jsem si nakonec dal říct.

Za pozorného Jožova doprovodu jsem se horko těžko doploužil na naše místo k Dyji. Bez přemýšlení jsem malátně vkročil do mělčiny a sestupoval hloub. Jak mi voda zaplavila lýtka, zchladila je a bylo to příjemné. Vešel jsem tam po pás a bylo to pořád lepší. Pak po prsa, a najednou jsem plaval – a­ všechna únava a všechna bezmoc ze mě jako zázrakem spadly.

„Sem jsme měli jít hned! Proč jsme nešli?!“ křičel jsem a potopil se, plaval kus pod vodou, potom na hladině a cákal a dováděl. Nic mi už nebylo.

Jožovi se ulevilo snad ještě víc.

Dlouho jsem se nemohl nabažit. Z léčivé řeky jsem pak vystoupil jako znovuzrozený.

Cestou domů mě Joža pořád prohlížel a než jsme došli, uznale hlásil, že už zas vypadám k světu.

Páni rodiče si při našem příchodu hlasitě oddechli.

 

Prázdniny utíkaly – a najednou jim byl konec.

Zůstal jsem až do posledních dní.

Za rok jsem byl v Křidlůvkách zas hned od samého začátku prázdnin, však jsem se nemohl dočkat.

Byl známý katastrofálně suchý rok čtyřicet sedm. Po celé jaro a léto nesprchlo.

Žně byly ubohé. Klasy chudé, sláma krátká, povřísla se nedala dělat. Lehounké snůpky jsme vázali koupenými provázky s obarveným dřevěným kolíčkem na konci.

Už se nemlátilo cepy, ale na vypůjčené mlátičce. Výsledek byl bídný.

Ale my kluci jsme to neprožívali jako dospělí.

Burešovi si nedávno pořídili kobylku, mladou hnědku. Na ní jsme s Jožou ve volných chvílích jezdili, ovšemže bez sedla. Byla dost vysoká, to by nevadilo, s Jožovou pomocí jsem vyskočil, ale horší pro mě byl ten její široký hřbet. Zůstával jsem ve svých čtrnácti letech pořád malý, v tělocviku předposlední v řadě. Mrzelo mě to a už jsem se bál, že to tak zůstane. Jožovi to divné nepřišlo, my jsme si rozuměli, ale dospělí si dělali starosti. Náš Karel mi říkal, z­akrslíku, kdy vyrosteš – a za pár let jsem ho přerostl.

Ale tehdy jsem nemohl ty široké koňské boky ani pořádně obkročit. Sedět jak takž šlo dokud šla kobyla krokem. Taky ve cvalu, ale to mezi tím, ten klus, to bylo na vytřesení duše.

Už vloni jsem si vzal na starost česání krav, teď k tomu přibylo hřebelcování koně. Bylo mou ctižádostí, aby se kobylce srst krásně leskla.

Rádi jsme se s ní koupali v Dyji, i jí se to líbilo.

Ale na zábavu většinou bývalo málo času. Proto jsme se nemohli dočkat sobotního odpoledne, kdy náš pracovní týden končil.

Čistě jsme zametli dvůr, mlat a chodník před domem – a nastalo toužené nicnedělání. Zbytek odpoledne a celá neděle byly naše.

Letos jsme všechny lovecké, průzkumné a dobrodružné výpravy podnikali ve třech. Joža si za mé skoro roční nepřítomnosti pořídil podvraťáka Rygoše. Byl to pěkný černý pes se žlutavým pálením na spodku těla. Chodil všude s námi, Jožu poslouchal na slovo.

 

Moje poslední prázdniny, ty následující, ve čtyřicátém osmém, byly také poslední u Burešů v Křidlůvkách.

Na jižní Moravě řádilo toho roku sucho a neúroda úplně stejně jako vloni. Na malé rolníky přišla bída.

Na podzim Burešovi hospodářství prodali a odstěhovali se.

Příští léto, rok a půl po slavném únorovém vítězství pracujícího lidu, šlapal jsem na kole sedmdesát kilometrů na úplně opačnou stranu, na sever až k Svitavám, do Kamenné Horky. A za týden zpátky. To už jsme ani já, ani Joža, prázdniny neměli, jenom krátkou dovolenou.

Všechno nabíralo nový směr. Jak ve společnosti, tak v našich osobních životech.

Už jsme prohlédli naivitu a nesplnitelnost svých snů, ani o tom nebylo třeba mluvit. Vyměňovali jsme je pozvolna za jiné, bližší, přijatelnější. Každý ten svůj. Pomalu jsme dospívali.

Nestálá duše pana Bureše se nezabydlela ani v Kamenné Horce. Do roka se s rodinou stěhoval naposledy. Do Adamova. Tam až do důchodu zůstal jako dělník v místních strojírnách, kde měl pokoj od starostí s hospodářstvím.

Také Joža v Adamově zakotvil. Vyučil se a celý život zůstal věrný Adamovským strojírnám.

Věrnost má u Joži kromobyčejnou váhu. Zachovává ji také ke komunistické straně. Vstupoval do ní v osmnácti letech. Spontánně, iniciativně, z přesvědčení a s velkými ideály. Je jí věrný. Za nic na světě svou stranu nezradí. Odpustil jí vše, co kdy způsobila, většině nevěří, ostatní by chtěl zapomenout. Není přece proradník a zrádce, nelze k stáru pochybovat o tom, čemu jsme celý život věřili.

Vžívám se do něho a myslím, že mu rozumím, protože ho dobře znám. Nic se nemění na našem přátelství. Máme se pořád stejně rádi. Mezi sebou jsme dospěli do stavu, kdy on oceňuje, že jsem přes postihy v době lámání chleba setrval na tom, o čem jsem byl už dávno před sovětskou okupací přesvědčen a jen mě v tom utvrdila, já si vážím jeho nezlomné věrnosti, třebaže je to podle mě věrnost nezaslouženě vyplýtvaná.

 

---