Horymírka 23

Po válce jsem nějaký čas chodil do soukromých hodin klavíru. Paní učitelku Karhánkovou na Soběšické ulici mi našel a doporučil Karel. Jestli hodiny platil on nebo rodiče dodnes nevím, jako předpuberťáka a nejmladšího v rodině mě to ani nezajímalo.

Teď je ovšem pozdě se stydět, už to nenapravím.

Dřinu s procvičováním prstokladu, stupnic, akordů, přehráváním etud, jsem již absolvoval a začal se učit hrát z not opravdové skladby. Známé i dosud nepoznané.

Vždycky mi dělaly dobře na poslech melodie, co čistě zněly. A teď jsem takové mohl vyvolávat údery vlastních prstů, to bylo objevné. I příjemné, ale jen do té míry, nakolik jsem se dokázal vyvarovat chybných úderů. Aby jich bylo co nejméně, cvičil jsem pilně na Karlově klavíru a sedal k němu v každé volné chvilce.

Jenže! Jak skloubit s hrou na klavír to, co mě taky zajímalo, kde vzít čas na studium ptáků a zvířat? Často se stalo, že klavír v tak těžkém rozhodování prohrál.

Rodiče mě v tom ještě nevědomky podporovali, když mi k Vánocům a narozeninám dávali samé krásné knížky z přírody a o přírodě. Ty mě ovlivňovaly přímo osudově. Jak to šlo, vyrážel jsem ven, třeba jen za humna, do Cacovic, na břehy Svitavy a později dál, až do soběšických lesů, abych tam z první ruky studoval život „divočiny“.

Školu klavíru mi neúmyslně ukončili sami rodiče. V mých čtrnácti letech dali na doporučení lékařské posudkové komise a poslali mě na čtyři měsíce do zotavovny pro podvyživené děti v Předklášteří u Tišnova.

Příliš dlouhá doba na to, abych se později k výuce ještě vrátil.

V Tišnově jsem dokončil čtvrtou měšťanku.

Nebyla to žádná sláva. Jak mě škola nebavila doma, tam se to ještě zhoršilo.

Ach ti moji rodiče! Co ti si se mnou užili!

Ještě teď cítím divnou tíhu onoho jara a začátku léta roku čtyřicátého sedmého. Potěžkávám ten olověný mrak nespokojenosti, proher bez konce, kdy jsem jednou zaškatulkován do společenství žáků podprůměrných, a není úniku.

Ta geometrie, to rýsování! Nestejně tlusté čáry, přetahování úseček, díry po kružidle, gumování, a co nejde, tak „opatrné“ vyškrabávání nožem… Pohled na celek – j­edna hrůza!

A co ten dějepis! Ta chemie! Fyzika! Nač mi to v životě má být! Já je přece potřebovat nebudu. Mám se učit kvůli nějakým známkám? Na co?

Dny se vlekly, hodnocení šlo dolů a já unikal ze skutečného života do svého snění. V rušné samotě velkého kolektivu jsem se k němu upínal tím víc.

Věděl jsem dobře, že si všechno způsobuju sám, že se zamotávám do marnosti, z níž cesta nevede… Nebylo pomoci, utekl jsem znovu, abych aspoň, dřív než se dostaví nový neúspěch, užil si chvíle ticha a blahé svobody. Ono přece tam, tam kdesi, tam daleko, bylo o tolik líp!

A nový neúspěch přišel vždycky, s tvrdošíjnou jistotou.

Žili jsme v zámku, obklíčeni velkou zahradou, ukrytou za vysokou kamennou zdí. Volno bylo dovoleno trávit stejně uvnitř, jako venku za branou.

Koupali jsme se ve Svratce, někteří lozili po Květnici, z jejíhož vrcholu se tišnovské nádraží s odstavenými vagóny i celými vlaky jevilo jako model vláčků na hraní. Jenom tam, v lese na Květnici, cítil jsem se dobře. Tam byl sice také skutečný život, ale mnohem, mnohem zábavnější než ve škole.

Každou neděli jsme společně navštěvovali mši, do předklášterského kostela vcházejíce slavnou bránou porta coeli. Když jsme šli poprvé, pan ředitel nás venku na chvilku zastavil a pověděl nám historii této nebeské brány. Coural jsem se jako vždy vzadu a slyšel jen útržky. Stejně mě to nezajímalo.

Před každým jídlem se odehrával rituál společné modlitby vestoje, ředitel na jeho dodržování nekompromisně dbal. Mně to žádnou těžkost nepůsobilo. Mnozí by se všemu náboženskému rádi vyhnuli, ale nemohli. Přísný ředitel v zotavovně působil, jak rád připomínal „už čtvrt století a kázeň a pořádek si udržel vždycky.“

I touto cestou se v začátcích nové poválečné republiky navazovalo na staré zvyklosti. Někomu se to mohlo líbit, někomu ne, ale prozatím to byla jenom věc každé instituce.

Do Vítězného února scházel rok.

Mé navýsost nespokojené „zámecké“ dny nabraly na chvíli poněkud jiný směr, když jsem si všiml dvanáctileté Soni. Byla z Husovic, ale z úplně opačného konce. Nevím, jestli mě náhodou nezaujala jenom tím jménem, jaké měla ta moje oblíbená pošťácká kobylka, a nezalíbila se mi až následně. Možné to je.

Ale může to být i jinak. Kdyby se na mě při potkávání na chodbách a v jídelně tak zvláštně nedívala, nevěděl bych, že se mi líbí, ani že tady je. To až kvůli těm jejím pohledům se mi začalo zdát, že je hezká a že bych s ní možná chtěl kamarádit.

Lehce se řekne kamarádit. Netroufal jsem si ani ji pozdravit při setkání. Kdepak oslovit!

Až na velikonoční pondělí jsem sebral odvahu, počkal si na ni na chodbě a trošku ji pošimral pomlázkou (zatímco ostatní děvčata sešlehal). Odběhla do pokoje, vrátila se a opět s tím zvláštním podmanivým pohledem, který jako by jiskřil, podávala mi velké zdobené vajíčko. Nesměle jsem je vzal, viděl, že je otvírací a slyšel v něm jakési přesýpání. Čeho asi? To jsem zjistil potom na pokoji: bylo plné čokoládových bonbónů; těch mě kluci hned zbavili, taktak jsem si jeden stačil vzít. Teď jsem však tady stál a byl plný rozpaků. Vždyť na mě musela myslet, když to vajíčko kupovala! Krev se mi hrnula do tváří. Zmohl jsem se na chabé poděkování, nic jiného neschopen vydolovat. Teď by musela promluvit ona. Ale ona se pořád jenom tak zvláštně dívala. Ty oči – mohl bych přísahat – svítily, určitě odrazem blízkého okna. Jakou měly barvu nevím, to nevím nikdy u nikoho, ale viděl jsem ta světélka, ta byla zřetelná. Chvíli. Než pohasla. To když jsem vajíčko pozvedl a s přihlouplým „Tak ahoj! A děkuju!“ začal od ní nemotorně couvat zakopávaje si o kotníky, nakonec se otočil a zmizel za rohem.

Tam bych si byl nejraději nafackoval. Ale vrátit se? Ani za nic. Co bych teď k tomu dodal? Akorát bych se ještě víc ztrapnil.

Dál jsme se jen potkávali na chodbách a v jídelně. Pokaždé na mě tak zvláštně pohlédla. A já? Ani přisednout si k ní jsem se neodvážil, třebaže, jakoby schválně, vedle sebe vždycky udržovala jedno volné místo. Pořád jsem nevěděl, co bych měl udělat, co se dělá, když člověk chce, aby s ním děvče kamarádilo.

Nebo snad chodilo!?

To ne, kdepak! To bych chtěl moc. Jenom kamarádit.

To by se mi ale fakt líbilo.

Jen jednou se objevila divná myšlenka: Možná by ta Afrika nemusela být jen hloupý dětský sen, kdyby… No ano! Nebylo by tam třeba líp s touto Soňou než s Jožou? Třeba bysme si taky rozuměli. Kdyby se na mě pořád tak hezky dívala…

Okamžitě jsem se zastyděl. Jestli na Afriku letos v Křidlůvkách přijde řeč, tak o tomto zrádném nápadu abych se ani slovem nezmínil.

Dny ubíhaly a já čekal, zda mi Soňa v mé nerozhodnosti nějak pomůže.

Ona však očividně ztrácela zájem.

A já? Podivné. Když po týdnu či dvou ztratila zájem úplně, skoro jsem si oddechl, že už si s tím nemusím dělat starosti.

Zas bylo vše v klidu a při starém.

Jen to otvírací vajíčko mi dlouho sloužilo k ukládání pokladů, jako je lebka z veverky, zobák jako dláto ostrý z datla, sojčí pírko, a tak. Později se mezi poklady dostal i kamínek porostlý voňavým vysokohorským lišejníkem, který jsem si krátce po svých osmnáctinách vzal na památku z ostrého vrcholku při jednom hazardním výstupu v Tatrách.

Kdo ví, kam se vajíčko s poklady podělo. Nemůže to snad být tak dlouho, kdy jsem se jeho obsahem naposled probíral.