Horymírka 26

 

Každý den jsem vstával na sedmou do práce a v určené dny na osmou pospíchal do školy na Kudelovu ulici, blízko Lužánek.

Stal se div divoucí: najednou mi škola nevadila, dokonce jsem prospíval. Jak předpokládala maminka – dny a hodiny, kdy jsem se směl vzdělávat, staly se mi svátkem.

Asi jsem se zamiloval. Nejspíš proto, že nás učila češtině. Stačila její první pochvala provázená milým úsměvem, pak několik dalších, a už jsem ji nemohl dostat z hlavy. Doma jsem to netajil a často stáčel řeč k paní učitelce: co řekla a neřekla, jak dobře tomu či onomu rozumí… Stávala se mi vzorem.

Zastyděl jsem se, když se jednou Vláďa podivil, co to pořád s tou učitelkou mám. Od té chvíle jsem o ní nemluvil, nehodí se přece zamilovávat se do paní učitelky, že.

Inu, krásných patnáct, a ještě krásnějších šestnáct a sedmnáct let!

Architekt Karel Havlíček strašlivě kouřil. Ve vyučování si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Jestli získal zvláštní výjimku od ředitele nebo to řediteli nevadilo nebo o tom nechtěl vědět, nevím. Jisté je, že tenkrát se to tak nebralo.

Připouštím, že i tato zkušenost a tento nedobrý vzor nás mohly vést ke zkreslenému chápání škodlivosti kouření. Ano, imponovalo mi to a jeho příklad mohl být jedním z impulsů, co i mě přivedly k neřesti, jíž jsem až ve čtyřicítce v zájmu zdraví zanechal. Mohl být, ale jistě to nevím a nerad bych mu přitěžoval tam na Pravdě Boží.

Měli jsme ho rádi. Naučil nás dívat se a vidět správně prostorově, kreslit přesně co vidím, čitelně rýsovat, vkusně popisovat… Jeho vzpřímené hůlkové písmo s protáhlou nožkou některých liter až pod linku mi učarovalo a roky jsem je používal.

Mezi spolužáky jsem poznal Františka Hajdu z Bořetic. S tímto zapřisáhlým Moravským Slovačiskem „Ferú“ jsme pak trávili léta studií, hodně spolu prožili, i do „Slováckého krúžku“ mě naverboval a v dobré vůli jsme se vídali až do jeho odchodu na věčnost. Na naše přátelství nemělo žádný vliv, že byl dlouhá léta hlavním okresním pantátou nad lesy v Kroměříži a patřil ke „starým strukturám“, zatímco já byl starými strukturami odsunutý na pozici nejposlednějšího technika na závodě.

Někdy pátrám po příčině, proč můj postoj ke starým přátelům – ne jen k Ferovi – nenarušilo, že jsem nejplodnější část života po sovětské okupaci prožíval ve zcela opačném postavení než oni. Vycházejí mi jakési geny rodu, jimž za mák nerozumím.

 

Můj nástup do učení se odehrál v roce Vítězného února.

Změny začaly brzy. Ve všech směrech.

U pana Vaňka jsem zůstal jen dva a půl roku. Třetí rok na jaře mi se sklopenou hlavou řekl, že nesmí nikoho zaměstnávat ani učit, a že u něho tedy nemůžu zůstat.

Byl to takový smutný vyhazov. Propustil i svého bratra.

Rozloučili jsme se a já šel kamsi na úřad, kde mě osvobodili od jha vykořisťování a poslali do nábytkářského družstva Dyha v Králově Poli, kam jsem nechtěl, a musel.

Živnost panu Vaňkovi ten rok ještě nevzali, až příští. Směl sice dál vyrábět nábytek, ne však za sebe, nýbrž za komunální služby města Brna.

Ztratil živnost, stal se zaměstnancem, dostával plat, potom důchod, a tak to doklepal k smrti.

 

Nové prostředí mě vcuclo jako přítěž. Cítil jsem se zbytečným kolečkem. S otupenými zuby, skřípavě zapadajícími do soukolí.

Prostornou dílnu nábytkářského družstva Dyha naplňovaly ponky několika truhlářů a plno mašin, jež skoro ustavičně běžely. Nikdo nesestavoval celý kus nábytku, každý se jen účastnil výroby. Ten hobloval a protahoval prkna, jiný, zavřený v přetopené klihárně, dýhoval, třetí na míru přiřezával, čtvrtý zhotovoval spoje, pátý sestavoval a spoje klížil, šestý začišťoval a leštil… Zkrátka – f­abrika.

Prach se ustavičně vznášel prostorem. Všechny tváře, obočí a řasy, hlavy, čepice a šátky, ramena, paže a celé postavy truhlářů a jejich pomocnic byly šedivé, jakoby porostlé jemným béžovým nánosem, na vše sedajícím, pronikajícím do všeho, nejcitelněji do očí a průdušek.

Celé dny jsem z uší nevytáhl vatu a pohyboval se tak mezi řvoucími stroji a hlasy lidí v přijatelně odhlučněném prostředí.

Chlapy u mašin jsem sledoval jako hazardní hráče. K­do vydrží bez mrknutí oka víc decibelů, ten je větší hrdina. A mě zas ti nedoslýchaví čtyřicátníci a padesátníci, i poměrně dobře ještě slyšící třicátníci, brali jako podivína a fajnovku.

„C­o ty tady děláš,“ bodaly jejich občasné poznámky, „proč neutečeš na lepší, ty se hodíš tak akorát někam do úřadu, do školy, k rýsovacímu prknu.“

Byl jsem pro ně „ten študent“.

Rád bych byl věděl, jak k tomu přišli, proč zrovna tohle mi přilepili, nevěděl jsem, že bych se v podobném směru projevoval, ani co jim na mně vadí.

Oni věděli a neměli pochyby.

A já se v tom nemocném prostředí potácel bez vnitřní náplně, od ničeho k ničemu. Jen povinnosti tupého kolečka, na které musí i tak být spolehnutí, jsem plnil.

V tom jednapadesátém roce jsem ve škole složil závěrečnou zkoušku a dostal výuční list. Byl jsem vyučený truhlář.

O svém „majstrštyku“, umouněné, upatlané skříňce, která měla být čímsi podobajícím se nočnímu stolku, raději pomlčím.

Práce mě těšila stále méně. Choval jsem o svých dovednostech a o své vhodnosti k poslání truhláře větší pochyby než na začátku u pana mistra. Nebyl jsem si jistý, že má práce má do budoucna přinášet užitek. A přitom právě tato potřeba užitečnosti pro mě začala být směrodatná. Nedávno se přihlásila ke slovu. Vítal jsem ji, zdálo se mi, že to je to pravé, pro mě rozhodující.

Hledal jsem nějakou známku své užitečnosti všude kolem – a žádnou nenacházel. (Jistě proto, že jsem najít nechtěl.)

Chyběla mi náplň. Jiskra, co by něco ve mně podpálila, chtěl jsem hořet. To jsem již vzdáleně tušil, že hledám také odpovědnost. Za něco důležitého, nesrovnatelně vzdáleného jakémusi kousku nábytku, jakémusi nepodařenému pokusu o získání vstupenky do bran řemesla, které není pro mě.

Toužil jsem za své skutky, za svou užitečnost či neužitečnost, zodpovídat se tam, kde to k něčemu doopravdy bude.

Myslíš, že poznáš, co k něčemu je?

Poznám, jsem si naprosto jistý.

To se již do mě palčivou harpunou zanořila touha být lesníkem. Definitivně. Už nešla vyjmout, vězela hluboko, při každém pokusu trhala citlivou tkáň.

Začalo to onoho jitra po celonočním bdění tam na tom lůžku z kypré a vonící lesní půdy. Od toho rána po noci chvějivě prosvětlované vzdálenou tichou blýskavicí, po noci uvědomělého srůstání se všemi lesními tvory a především s lesem samým. Kdy na jejím konci začaly z procitající předjitřní modři temnými konturami pokřivených větví vystupovat ty prastaré duby, co vysoko čněly nad paseku a probudila se i záhadná vůně jejich rozložitých korun a dopadla až ke mně dolů. A byla taková… taková, řekl bych – ctihodná. Stará a moudrá mi připadala. Je vůbec možné to o vůni říct? Je. Pro mě toho rána bylo. Jako bych jí rozuměl. Též vyzývavá byla. A plná příslibů.

A já jsem v té jedinečné chvíli nejen porozuměl, také uvěřil. A nesmírně zatoužil.

Ta probuzená touha se jako palčivá rána ve mně zahnízdila a začala se podebírat. Ve chvílích ticha a samoty někdy dost bolela.

K činu však jsem nenacházel odvahu, jen trpně přijímal nutnost, o níž jsem matně tušil, že je dočasná.

S lehkou ironií, abych zahnal dotírající depresi, spílal jsem si: Tady to vidíš, chlapče, máš, cos chtěl.

A dál jsem konec každé směny vítal jako vysvobození a nevěděl si rady se sebou, ani s tím, co má přinést zítřek.

A netušil, jak je můj zítřek ještě vzdálený.

 

Volno jsem trávil s Edou a Mirkem. Na výletech, při koupání, kdekoli, kam nás to právě táhlo. Zhluboka se vydýchat, osvěžit, nemyslet na to, co bude zítra, pozítří.

Cítil jsem, že ani ti dva svůj náhlý vstup do života neprožívají zrovna jásavě. Jeden mechanik, druhý elektrikář, každý v jiné brněnské fabrice. Jistě dosud každý jen hledal. Já jsem sice našel, a tedy věděl, ale nic jsem s tím neuměl dělat. Co se má stát, stane se. Čekání na zázrak.

Trávili jsme spolu všechna odpoledne a večery, kdy jsem zrovna nebyl v tělocvičně či na hřišti s běžeckou dráhou a doskočištěm, kam nechodili.

Někdy za mnou z Adamova přijel Joža na motorce, na své naleštěné Jawě tři sta padesát. Nádherný stroj. Tehdy měl přednost on. Kluci nás chápali, domluvený program v takový den klidně změnili, však nám nic neuteče.

Joža mě vzal na tandem a vyjeli jsme si do lesů, pobýt na starých místech.

Bavili jsme se o současnosti a budoucnosti, i zavzpomínali, ale staré sny neprobouzeli, bylo pozdě, žádnou váhu již neměly.

---