Horymírka 27

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         

Ve společnosti přituhovalo.

Na rodině, na vlastní kůži, na postupném omezování svobody jsme poznávali novou moc.

Nešlo mi to na rozum. Tak brzy po skončení násilnické moci německé! Toho jsme přece měli být navždycky zbaveni, to nechceme, proč to znovu začíná? Proč si opět musíme dávat před lidmi pozor na jazyk? Proč nemůžeme poslouchat zahraniční rozhlas, zase ho kazí ty vrzavé, skřípavé rušičky, jež přece patří do šrotu, byly součástí války, a ta dávno skončila. Proč z rádia slyšíme zas jen spílání jedněm a vychvalování jiných, znovu ty dávno oposlouchané nenávistné monology, jen teď mířící na někoho jiného? Jsou tak průhledně demagogické! Vždyť je to stejné jako tenkrát!

Nechápal jsem ani, proč od Západu nepřijmeme nabízenou pomoc, když je bída a zboží stále na příděl.

Proč se lidé znovu bojí jeden druhého a svolaní k oslavám jásají v budovatelském nadšení nad světlými zítřky, co se stále víc vzdalují?

Proč? Proč je to tak? Mělo přece být všechno jiné, nemělo být nic stejné, tak jsme si po válce umiňovali a potentáti vyhlašovali – a­ stejné to je!

Nevyznal jsem se v ničem.

Přišly zinscenované procesy se špióny, agenty imperialismu, zrádci lidu a lidově demokratického zřízení, se Židy, které už nestačil Hitler vyhladit. Denně to stálo v novinách a znělo v rádiu. Jako z jiného, vymyšleného světa jsme poslouchali zkroušené hlasy, odříkávající naučená přiznání k zločinům. Nejpodivnější bylo, že je ti předem odsouzení – což každý poznal, snad jen oni ne – pronášeli upřímně, kajícně, ve slepé víře v rodnou stranu. Bylo hrozné slyšet ten roztřesený hlas, kydající na sebe samou špínu. Snad opravdu věřili, že se obětují pro dobro strany, její očistu. A možná v koutku duše chovali naději, že po tom nadiktovaném přiznání dojdou odpuštění. V hluboké víře v nové náboženství pro sebe žádali trest nejvyšší.

Zatímco jsme toto slyšeli a četli a bylo to tak neuvěřitelné a fantastické, málokdo se nad tím hloub zamyslel. Naopak, měsíce trvající cenzurou a duchaprázdnou demagogií dokonale zpracovaný hlas lidu spontánně a jednomyslně již v průběhu líčení – tak ď­ábelsky mu předkládaného – o­dsuzoval velezradu obviněných, nečekal na rozsudky a žádal si jejich krev.

Potom, když to veliké a neuvěřitelné divadlo inscenátoři se svými loutkami dohráli, zaslechli a přečetli jsme si jen stručné oznámení, že milosti zrádcům lidu nebyly uděleny a rozsudky před úsvitem vykonány.

Tak slavila úspěch Spravedlnost. Spravedlnost nová, lidově demokratická.

V práci jsem kolem sebe pozoroval buď strach, anebo hranou lhostejnost. U soudružek komunistek pak slepou víru. Rozum jim zatemňovaly emoce, zdařile vyvolané trvalými proplachy mozků.

Před vynesením rozsudků vyzývala stará Němcová na „desetiminutovce“ ve svatém rozhořčení stranu a vládu: „Stranaavláda ví, co dělá. Šibenice! Pověsit je, židáky! Bez slitování!“ Na desetiminutovce v den poprav pěla chválu: „Už s něma stranaavláda zatočila, už majó, co připravovali pro naše lidi.“ Krvežíznivost jí lomcovala. A baby horlivě přikládaly polínka.

Pozoroval jsem zajímavý jev: chlapi se nevměšovali. Někdo bázlivě mrkal, jiný nedával najevo vůbec nic, a hlavně všichni, vyjma několika neslaných nemastných slov, mlčeli. Anebo mluvili o sportovních utkáních.

Strýčka Jaromíra – j­ediného bezvěrce v rodině, pravověrného komunistu – j­eho Strana zklamala nesmírně. Neunesl takovou ránu do ideologie, již bezmezně vzýval, do toho svého náboženství, na němž vystavěl všecko, co mělo pro něho cenu a kvůli němuž zavrhl vše ostatní. Najednou nevěděl, čemu věřit: byli zrádci Velké Strany ti popravení, anebo jsou to ti, kdo je popravili? Zhroutil se mu svět a odešel dobrovolně ze života. (Tehdy jsem ještě nevěděl, že to mohla být jen ta pověstná poslední kapka v rodovém údělu, že to měl v sobě jako odjištěný granát, že i on prostě jednou musel následovat nešťastné rodiče a všechny stejně poznamenané sourozence. K­romě statečné sestry Fanynky, rodičky pěti životních optimistů, která z nich jediná zlo přemohla.)

 

S Edou Ráčkem a Mirkem Jakubíkem jsme odpoledne po práci vyráželi vždycky za nějakým cílem, nikdy se jen tak nepoflakovali.

Vyhlášené koupání bylo na úpatí Hádů za maloměřickou cementárnou v jezeře pramenité vody, co se v pusté stepní krajině zničehonic objevilo po vybrání obrovské spousty horniny na stavbu velkého překladového nádraží Maloměřice.

Tam na Jordán stálo za to jít. Pod vysokou skálou na bližším konci byla hloubka nejméně pětimetrová. Dna jsem v té chladné tmě nikdy nedosáhl. Vrcholným zážitkem pro nás dva s Mirkem bylo skočit si ze skály. Já vždycky šipkou, Mirek nohama napřed. Eda se vyprovokovat nedal, toho žádné skoky, ani ty do vody, nelákaly.

Plánovali jsme nedělní výlety, pěší i na kolech. Často už v sobotu po práci jsme vyjeli a přespali pod širákem. Spací pytle jsme si vyrobili z obyčejných dek. Později Eda kdesi sehnal vojenské stanové dílce, kotlík a trojnožku na vaření. Tím dnem začalo přepychové cestování.

Který výlet mě obzvlášť zaujal, ten jsem po návratu, někdy hned za čerstvé paměti, jindy dodatečně, popsal v malém sešitku Zápisky z cest. Těch očíslovaných sešitků se za nějaké tři roky trampování nashromáždilo devět a jsou v několika případech spolehlivým zdrojem pro obsah tohoto mého psaní. (Které má vlastně být o Horymírce, a podívejme se, jak daleko se rozbíhá.) Zdaleka však tam nenajdu vše, co bych chtěl. To je ta nedůslednost, pro niž, jak od začátku víme, nemůžu být kronikářem. O něčem jsem se rozepsal tak, že to zabralo celý sešitek, a o událostech stejné váhy se nezmínil vůbec a musím hledat v holé paměti.

Musím? Opravdu?

Právě že ne, nejsem přece žádný kronikář.

Ale něco mi přece pokoj nedá. Takže – m­­­usím.

Hodně jsme jezdili do Moravského krasu, ty jeho hluboké souvislé lesy, tak pestře smíšené, mě odjakživa lákaly. Kluky víc táhly jeskyně. Taky jsem byl zvědavý a lezl s nimi do nich, vyzbrojen provazy a karbidkou, ale má vášeň to nebyla. Jak jeskyně a pukliny ve vápenci vznikly a jak na nich dešťová voda s oxidem uhličitým pochytaným v atmosféře dál pracuje j­­sem věděl, tato teoretická znalost mi pro představu stačila a pár prolézaček ji potvrdilo. Slézat však opakovaně do temného neznáma po vlhkém, kluzkém, prohnilém žebříku, na němž navíc scházejí i tak dost vzdálené příčky, to jsem na vlastní kůži zažívat nemusel.

Přesto dobrovolně zažíval.

Ovšemže bylo zajímavé obdivovat ve světle karbidky železem dohněda a dočervena zbarvené stěny, stropy a krápníky, nechtěně probouzet netopýry, zavěšené drápkem v puklinách, smát se, jak otáčejí páry zelenavých jiskřiček za světlem a poslouchat jejich tichounké štěbetání… To všechno bylo hezké, ale líp jsem se cítil venku. Znovu však jsem lezl, abych netrhal partu.

Eda měl detailně zmapované všechny volně přístupné jeskyně. Jeho ctižádostí bylo prozkoumat každou. Mirek za ním nezaostával. Mě by víc bavilo jen tak pod volnou oblohou putovat nádherným krajem, ale co jsem mohl dělat, byli v přesile.

 

Jednou se mi do podzemí nějak obzvlášť nechtělo, i nabídl jsem se, že venku pohlídám kola. Kluci, natěšení na nové dobrodružství a objevy, neměli náladu mě dlouho přemlouvat a svolili.

Zůstal jsem venku a radoval se ze známé tváře přírody, té zelené. Blízko vchodu do jeskyně jsem vleže sledoval, jak bílé oblaky mění tvary, jak si pod nimi hraje šťastná kání rodinka, ostře vykřikuje jako když bičem dlouze šlehneš, a ozvěna, odražená od lesa a snad i od mraků, tím nádherně modrobílým prostorem dlouho a melodicky doznívá. A každý ten jásavý výkřik lehounce ve mně zavibroval a byl dalším douškem radosti ze světa, v němž smím pobývat.

Nízko nade mnou svižně přeletěl dlouhokřídlý sokol stěhovavý s černou maskou přes bystré tmavé oko a byl to pro mě zážitek nad zážitky: hleďme, žijí i tady!

Ještě jsem si zkusil, jak blízko se přikradu k srně, co z houští vystoupila na světlinu a popásala se s častým prudkým zvedáním hlavy jakoby v úleku, ve skutečnosti k ujištění, že je vzduch čistý. Ošálil jsem ji a dostal se k ní na deset metrů. Ve smrtelné úzkosti zabrala, až jí od spárků prsť odletěla. Vzdálenost jsem si až po její čitelné „zápory“ potom odkrokoval a s výsledkem byl docela spokojený.

Nic mi nechybělo, byl jsem tam nahoře svým pánem. Nestál jsem o plazení neznámými chodbami, soukání úzkými komíny, nepotřeboval jsem v zemských hlubinách objevovat, vše jsem rád přenechával těm dvěma průzkumníkům a jen si přál jejich šťastný návrat.

Byla to pak úleva, když se vynořili a mžourajíce do světla odkládali karbidky, svlékali ze sebe omotaná lana a vedli vzrušené řeči.

„Měls tam byt s nama, to bylo něco!“

„Jo, ale myslim bude stačit, co mně povykládáte vy.“

Ani vteřinku jsem své nepřítomnosti v podzemí nelitoval.

 

Při jednom spaní v lese, bylo to nad Býčí skálou, nás uprostřed noci, již osvětlovala poslední čtvrt Měsíce, navštívil jezevec. Probudil mě jeho hlučný příchod, provázený bezostyšným funěním. Přes tvrdě spícího Edu jsem viděl, že se zastavil těsně u Mirka a očichává ho. Ani jsem se nehnul. Snad se kluci sami probudí a uvidí ho dřív, než uteče. Chvilku jsme se na vzdálenost dvou tří metrů na sebe dívali, on kroutil čenichem a hlasitě nasával. Když se ujistil, kdože to skutečně je, kdo se tak drze rozložil v jeho rajónu, obrátil se na útěk.

Až praskot větviček a šum křoví, o něž se v běhu otíral, probudil Mirka.

Vzrušeně jsem mu líčil, kdo ho právě očichával.

„Pročs mě nezbudil?“

„Copak sem mohl? Dyť by utekl, čekal sem, co udělá.“

„Ty seš teda kamarád, čekat, až mě zežere jezevec.“

„Šak nezežrál. Poslóché, jak ten Eda chrápe,“ zasmál jsem se.

„Jo, je v limbu, poť taky spat,“ zívl Mirek.

„Myslíš, že nám to bude věřit?“

„To teda nebude.“ A už si urovnával podestýlku a lehal si.

Eda celou dobu spal, i se svýma velkýma ušima zalezlý v pytli, nahoře zipem zapnutý.

Nechali jsme si zprávu o vzácné noční návštěvě až na ráno.

Mirek měl pravdu, nevěřil.

 

---