mezi bodem á a zet

od bodu zet   
řetěz  
otevře hladinu a na dně ukotví  
ramena
ztěžklá dechem
sroluje jazyk pod koberec              
za pikolou před pikolou nikdo nebude stát
od bodu á vlčí dráp 
do oka sekne
rozfoukej oheň
hou
ať nikdo neodejde…   

pod čarou, dovětek o vlčích drápech, co se zatínaj jen do tebe

--------------------------------------------------------------------------------------------

U cesty seděl mudrc. Rozdával nevyžádaný moudra, prostě chytrolín s duší. Lidi mu házeli drobný, ťukali si na čela a děti se pošklebovaly. Aby ne, koho dneska zajímá mudrování. Vlastně kdy mudrování kohokoli zajímalo? Projdi si svojí cestou, natluč si sám.
Vzala jsem ho domů, protože už docela mrzlo a další noc by tutově nedal. Nebyl vděčný. Přijímal všechno samozřejmě. Nový hadry, vanu, jídlo. Pak jsme seděli na kanapi a já čekala, co z něho vyleze.
„Víš, já došel do bodu, kdy je mi dobře a je jedno, jestli jsem tady nebo na ulici.“
Nešlo mi to do hlavy. Každej přece potřebuje „něco“, co ho drží pohromadě.
„Ale to víš, že jídlo bodne, takhle jsme prostě udělaný, bez něho tělo nejede, i když jsem četl, že někde je člověk, co nejí…, ale to je asi kec.“
Vzpomněla jsem si na moly, jak nežerou, jen jsou a pak jen tak zapráší a šlus…, žít ze vzduchu, hm… to by se mi líbilo, bych ušetřila majlant. Jenže tohle mě nezajímalo, zajímalo mě, jak došel k tomu bodu alá pohodička, protože mě vytočí i nezaklapnutý prkýnko na záchodě.
„Povznesl jsem se.“
„To jako, že salámpárek?“
„Jo.“
A pak jsem už z něho nedostala ani prd. Ráno vypad. Zaklapla jsem prkýnko, který nechal nahoře a mávla rukou. 

Tyhle věci 
poskládaný někde za rohovkou
spolu s lítostí
že chodíš čím dál pomaleji
s vlkem na rameni 

když zavrčí
nalepí se ti na krk průzračný bubliny
a když zatne dráp
narovnáš rozpitý smysly

po vsi zas roznesli     že si to vypiješ  
a bílý vločky…