Horymírka 30

Co však mohly znamenat všechny krásy našeho dosavadního putování po Moravě proti dvěma dovoleným, které jsme strávili ve Vysokých Tatrách!

Opět si beru na pomoc Zápisky z cest.

Vysoké Tatry 1951.

V neděli devětadvacátého července jsme vyjeli nočním rychlíkem ve dvacet třicet z brněnského hlavního nádraží do Štrby.

Skoro celou cestu jsme se mačkali na chodbičce a v některých úsecích stáli víc na jedné než na obou nohou. Chvílemi se dalo i zdřímnout, člověk natěsnaný mezi takovou spoustu těl neměl kam propadnout. Ovšem spánek to nebyl nijak posilující. Snad by i byl, kdyby se při upadání do dřímoty s úlekem nepodlamovala kolena.

Ráno v šest hodin jsme ve Štrbě s obtížemi vystoupili a vydali se s třicetikilovými tornami na hřbetě ke Štrbskému plesu.

Kulisa vysokého pohoří před námi byla ohromující. Jako by v ní pokračovaly fantastické obrazy z kradených vteřin noční dřímoty, ani se nechtělo věřit, že je to skutečnost.

Často jsme odpočívali a pokaždé, jen tak, opřeni o bágly navlečené na hřbetě, si na čtvrthodinku zdřímli. Pětikilometrová cesta nám trvala pět hodin.

Od plesa jsme rozeslali pohlednice, pak hledali „horáreň“ a brzy ji našli. Laskavý „pán horár“ nám na mapě ukázal jediné místo povolené k táboření; leželo nedaleko, na soutoku Popradu a Dolní Mlynice.

Nebylo to špatné místo. Už tam někdo tábořil.

Našli jsme si pěkný koutek, asi dvacet kroků od říčky Popradu.

Postavili jsme ohniště, oškrabali brambory, nabrali vodu, osolili, okmínovali, rozdělali oheň a nad něj na trojnožku zavěsili kotlík.

Už začala voda vřít a nám se sbíhaly sliny, když povolilo špatně sletované lanko a celý obsah kotle se převrátil do popela.

Na zoufání nebyl čas. Mirek se vrhl na brambory, čistil je, házel zpátky do kotle a my s Edou chystali náhradu za úplně nepotřebnou trojnožku. Postavili jsme ze dvou stran ohniště po dvou stejně velkých kamenech na sebe, uchy kotlíku s vypranými bramborami provlékli silný klacek a kotlík nad nově rozdělaný oheň takto spolehlivě zavěsili.

Proč se my blázni táhneme s těžkou železnou trojnožkou, nadávali jsme si, když to jde vyřešit takto jednoduše!

Křupavých kamínků zbylo v bramborách víc než zdrávo. Moc jsme si nepochutnali.

Vyzkoušeným způsobem jsme postavili stan. Asi tři a půl metru nad zemí jsme vodorovně napnuli lano mezi dva vybrané smrčky. Při uvazování jsem stál Mirkovi na ramenou. Pak jsme spodek stanu přibili železnými kolíky tak, aby střed byl přesně pod lanem. Dírkami ve vrcholu jsme protáhli druhé lanko s uzlem na konci, jímž se samo pevně zachytilo za kování. Druhý konec jsme přehodili přes vodorovné lano a táhli, až se stan vzpřímil a úplně vypnul. Konec jsme uvázali za jiný strom na boku – a­ bylo hotovo.

Ustlali jsme si a usnuli.

V průběhu odpoledne přicházeli noví turisté a stavěli stany. Do večera tady vyrostla osada.

Navštívil nás hajný, všechny poučil a zas odešel.

Dnes jsme měli všeho dost, únava z vlaku a nevyspání nás zmohla. Připravili jsme si večeři, najedli se a zalehli.

V noci přišel déšť a přestal až ráno. Zůstala mlha.

Měli jsme v plánu výstup na Rysy a teď z toho sešlo. Eda prohlásil, že by stejně nešel, protože ho bolí v krku.

Když se o půl deváté začala mlha trhat, vyšli jsme si sami dva s Mirkem aspoň k Popradskému plesu. Není to daleko, ani jídlo jsme si nevzali.

Byl to náš první výšlap do nitra pohoří. Moc jsme toho zpočátku v lese neviděli, o to blahodárněji na nás působily svěží vůně stoupající ze zmoklé země a kůry smrků.

Tam, kde cesta křižovala říčku, zastavili jsme se a sledovali z mostu, jak se bystrý proud spádnými peřejemi divoce proplétá mezi balvany. Mirek se poněkud zasnil a vzápětí dostal pozoruhodný nápad:

„Co dybysme po téch kameňách přeskákali až k plesu? Byli bysme tam spíš než po té krócené cestě.“

„Tak jo,“ a už jsem se spouštěl dolů.

Asi kilometr to šlo snadno, balvany byly velké a blízko sebe. Pak se vzdalovaly a skoky jsme museli prodlužovat. Také proud stále víc divočel, vtěsnaný v úzkém korytě. Nemohlo to skončit jinak, než že jsme se zmáčeli.

Vylili jsme vodu z bot, vyždímali ponožky a dál přeskakovali bosí. Pak říčku překřížila další lávka. Na tu jsme čekali. Vylezli jsme, sedli na ni, chvíli odpočívali, navlékli mokré ponožky, obuli mokré boty a dál šli už po cestě.

Najednou se mlha úplně roztrhala a zvedla do řídkých mraků. Palčivé slunko přímo nad námi rozsvítilo téměř doběla vrchol nejbližšího tatranského štítu.

Užasli jsme.

„Ostrva,“ řekl jsem a zastínil si oči. „Teda, to je pohled!“

„To teda jo!“

„A podivé se tam!“

Tam, kam jsme měli namířeno, ježily se po obou stranách údolí rozzářené kamenné štíty s rychle plujícími a řídnoucími mráčky mezi rozeklanými vršky.

„Tam se tak dostat!“ povzdychl si Mirek.

„No jo, neska už to nende.“

„Škoda, dybysme to věděli ráno…“

„Zétra si přivstanem a na ty Rysy se vypravíme,“ těšil jsem ho a zároveň sebe.

Postupovali jsme v mokrých botách, dokud nás blízko pod Popradským plesem nezaujaly balvany v řečišti, do kterých naplno pralo slunce.

„Poť se tam vohřát,“ navrhl Mirek.

„Dem, usušíme si aji boty.“

Rozložili jsme pečlivě boty a ponožky na vyhřátém balvanu a sami se taky vystavili sluníčku. Za chvíli jsme ponožky otočili a o kousek po rozpáleném povrchu posunuli. Vysychaly dobře. Po dvaceti minutách jsme se obuli, skoro se dalo říci do suchého, vyskočili na cestu a pokračovali nahoru.

U plesa nám bylo jasné, že i když je na větší výpravu pozdě, v takový den přece nemůžeme dojít jenom sem k Popradskému a vrátit se, je teprve půl jedenácté.

Bez váhání jsme pokračovali dosavadním směrem vzhůru dolinou.

Ještě kus vedla cesta lesem.

Nevysoko na smrku krmil párek kropenatých ořešníků odrostlého, úplně již opeřeného a příšerně řvoucího potomka. Neustával v křiku ani ve chvíli, kdy mu cpali sousto do krku, divže se jím nezalknul.

„Jedináček,“ řekl jsem s despektem.

„Chudák náš Edáček,“ vyvstala Mirkovi divná asociace, „škoda, že je mu blbě, třeba by se mu s nama líbilo.“

„Ten tam důle rači neco kuchtí.“

„Nebo chrápe,“ zkušeně odhadl Mirek a zašklebil se.

Za posledními řídkými smrky a jeřáby pokračovala cesta hustou kosodřevinou, nikam jsme neviděli, ale za půl hodiny skončila a před námi se vinula cesta horskou loukou, plnou nikdy neviděných květů. Potom přibývalo skal a kamenů, jež tu barevně puntíkovanou zeleň postupně pohlcovaly, až z ní zbyly jen malé ostrůvky.

Ještě o pár desítek metrů výš svítilo kolem nás jen to světlé kamení, porostlé žlutavými lišejníky.

Uprostřed Žabího plesa seděl na temnězelené hladině kámen podobný hlavě obrovské žáby. Naše oči po únavně dlouhém hledění do ozářených skal si tady mohly trochu odpočinout.

Koulovali jsme se starým sněhem ze zbytků závějí a potom si vylezli každý na jeden balvan.

Rozložil jsem na primitivní stůl mapu a podle polohy Slunce a svých spolehlivých hodinek – dárku k biřmování před sedmi lety od bratra a zároveň kmotra Vládi – j­i správně natočil.

Několik horolezců šplhalo pomocí lan po nejvyšším z rozeklané hradby Mengusovských štítů. Nenašel bych je na tu dálku snad ani dalekohledem, kdyby právě nelezli po východním obrysu hory a s ranci na zádech se tam nerýsovali na pozadí modré oblohy. Jejich halekání doléhalo až sem. Několikanásobnou ozvěnou se odráželo od vzdálených stěn. Dvě malinké postavičky už stály na vrcholku. Za chvíli je zahalil hustý mrak. Oblaků tam bylo víc, honily se podél vrcholků vždy kousek nahoru a zase dolů a stále zůstávaly jako magnetem přichycené na ježatém hřebeni Mengusovských štítů. Ta jejich rovnovážná stabilita mě fascinovala. Bylo zřejmé, že se o ni přičiňují dva vzdušné proudy: teplý, co stoupá odtud po jižních svazích, nahoře se prudce ochlazuje a nasbíranou vlhkost vysráží do viditelných kapiček, jež tvoří mrak, a studený, co po ochlazení padá k severu, do Polska. Vyčetl jsem to přímo z těch mraků, z toho, jak se držely stále na svých místech na této straně hřebene.

Každou chvilku se narodil malý řídký obláček daleko od nich, až tady nad námi, ale dlouho tu nepobyl, jen co se na tom světě ukázal, už ho stoupavé proudy hnaly vzhůru, hybaj do spořádané řady k ostatním! A každý v té řadě se poslušně tlačil dál, a když už byl na samém hřebeni a málem se dostával za něj, ztrácel se v parami nenasyceném vzduchu.

Zdálky to vření působilo dojmem, jako by tam všechno stálo v úplném klidu.

Zatímco jsem zaujatě sledoval tyto viditelné stopy vzdušných proudů, Mirek na svém kamenném lůžku se bezstarostně rozvaloval.

Když jsme se v jednu hodinu rozhodli k návratu a já seskočil ze své vyhřáté lenošky, udeřil mě překvapivě kousavý chlad v jejím stínu.

Pod Popradským plesem jsme okamžitě zahnali chuť jít znovu řečištěm. Dali jsme přednost široké cestě, dovedla nás v suchu a spořádaně až do tábora.