Dopis 2

Můj starý kamaráde!

Když se někdy jen tak, sám pro sebe zaobírám minulostí, n­e vlastní, ale minulostí nesrovnatelně starší, vždycky narazím na něco, co mi znovu připomene, že od dávných lidí se v ničem nelišíme. Hodně se za ty věky změnilo, život je nekonečně jiný, ale lidská duše je stále táž, provždy druhému člověku v základních rysech srozumitelná. Není možné neporozumět člověku, promlouvajícímu k nám i z nejhlubšího dávna, nepoznávat jeho pocity, které kdysi vložil do svého díla, jež na Zemi zanechal a my je čas od času objevíme. A přece máme sklon shlížet na předvěké lidi spatra. Mrzí mě, že i u Tebe to tak někdy cítím. Jestli nějakou duši přiznáváš zvířeti a, v­e shodě se mnou, d­okonce lesu, proč nejsi schopen přiznat stejnou duši jako je Tvá tomu člověku? Jistěže nemohl znát tolik, k čemu jsme se v průběhu tisíciletí dopídili my, ale je to nějaký důvod? Má snad výroba nástroje z pazourku či tavení železa v primitivní hliněné peci, k němuž tak významně napomáhají šamanská kouzla, doprovázená rituálními tanci kmene, menší hodnotu pro život současníků, než stavba katedrály nebo železobetonového mostu? Než dosažení kosmické rychlosti k překonání zemské tíže? Všecko to pramení z potřeb těla a­ z touhy a­ všecko dlouho krystalizuje v něčí duši, než se dá uskutečnit. Vývoj pokročil, ale ta vášnivá potřeba uplatnit se v životě, zdokonalovat ho, zlepšovat, vítězit nad překážkami, ta posedlost být k užitku, tvořit hodnoty, ta tady je odnepaměti, nemění se. Anebo myslíš, že renezanční Michelangelo, pracující až do úpadu dnem a nocí na svém nesmrtelném díle, je jiným, hodnotnějším člověkem než lovec, jenž dávno před vznikem jakéhokoli uměleckého směru, puzen nutností, z přetlaku v duši hledá vyjádření své současnosti, a v tvůrčím osamění, za svízelných podmínek, tesá a maluje ve světle blikajícího a čadícího ohně na strop jeskyně svůj svět, svou přítomnost, důvěrně známé děje, předměty a tvory, na nichž závisí život jeho kmene? To si opravdu myslíš? Já ne. Já, když dnes ty zobrazené tvory vidím, obdivuji je ne snad že jsou přesně takoví, jací byli, ale já vidím v duchu toho člověka v surové kožešině a jsem šťastný, že je zobrazil tak jak je on viděl, vžívám se do něho, cítím, jak na něho jejich zjev působil, jak se jim svým uměním dostával pod kůži, aby porozuměl jejich životu. Měl právo zobrazovat si je posvém, byl to umělec. A jeho soukmenovci jej přijímali a rozuměli mu, tak jako já mu dnes rozumím a jsem šťastný, když skrz dílo nahlédnu dovnitř lidské duše, jejíž tělesná schránka je dávno obrácena v prach, ale jejímž prostřednictvím mi zanechala otisk své skromné věčnosti.

Není úžasné, že tolik se na Zemi změnilo a­ v nás že se nezměnilo nic? Že díky stopám lidského umění, jež máme štěstí dodnes objevovat, smíme hledět do duše dávného člověka jako by tu byl s námi, jako by k nám nemluvil až z hlubiny, kterou jsme pro sebe, pro snazší orientaci v lidských dějinách, nazvali dobou kamennou, bronzovou, nebo železnou? Vždyť z těch stop čteme, že vše je v člověku po celé věky stejné, že máme stejný dar rozumu a rozvoj toho rozumu že rozdmýchávají a tlumí stejné city a emoce, které máš Ty nebo já.

A stejná je i škála lidských charakterů, jejich vidění světa, a z toho plynoucí konflikty a nepřátelství mezi jednotlivci, kmeny a národy.

Ne, opravdu se nic nezměnilo, podnes máme tytéž rituály a táž zaklínadla, ty své b­erličky proti neúspěchu a zklamání. Stejné bohoslužby, modlitby, posty a obětiny, slavnostní projevy, válečné a mírové přehlídky, zpěvy, tance a všelijaká předvádění. Jen v detailech se v průběhu věků a místo od místa mění, ale všechny vyvěrají z lidské přirozenosti, proto jsou nám srozumitelné a zaujímají v našem společenství důležité místo.

Nevidíš ani v tom dostatečnou odpověď, že jsme z týchž prvků, z téže hmoty jako ti před námi? A též jako ti, co žijí na světě s námi, v naší společné současnosti, a my jim jen odmítáme rozumět, protože dodržují nám cizí obyčeje a hlásají jiná náboženství?

Do ničeho Tě nenutím, ale někdy o tom, prosím, zkus přemýšlet.

Howgh.