MDŽ. Bez básně a hany

Plechoví vs živí  

Morání víří plechovky, bez ustání. Spodní proudy civilizace. Peter Sloterdijk auta označil za příklad úspěšné integrace (svého druhu) cizinců. Ano, máme tu mezi sebou už 5,5 milionu plechových přátel a je to tak akorát. Zbývá vyřešit otázku, proč dvacet sirotků z pouště je příliš.

Kamarádi z radnice. Den první

Už večeří otruby příborem z hliníku. Kamarádi z radnice Brno-střed. Zítra je naženou do okachlíkované místnosti apelem "Vpřed!“. Uleví se jim, když od stropu začne stříkat voda. Pak budou muset nazí před zřízencem dělat dřepy. Jestli nepašují v prdeli štangli salámu, na přilepšenou. A pak konečně poznají své nové kamarády. Na stoličkách přivařených k zemi se v družném hovoru vzájemně ujistí, že jsou nevinní, dají si sušenku a půjdou to zaspat. Vždyť je teprv poledne, den první.

MDŽ. Bez básně a hany

Kdysi básníci psali: Ženo v modré kombinéze, provoněná jarem a olejem.. Je dobře, že ženy opustily soustruhy a jeřáby, i když od psacích stolů někam zmizeli i básníci. Ale zas přijdou a objeví ženskost v celé její kráse a významu. Protože žena je, bezesporu, ten lepší ze dvou lidských druhů. Bez básně, neboť nevládnu verši, a hany, neboť se za svůj nestydím za svůj dík, posílám k dnešnímu svátku: smajlík.

Malý zbojník

Přeje si vanilkové křupo, a tak tahá maminku za rukáv. "Páči sa," podá mu je a pohladí ho ve vlasech. "Ďa-ku-jem, mama," opáčí kluk a už futruje sladkost. Jednou z něj bude zbojník, jako Jánošík nebo Černák, a na dně jeho poetické paměti vanilkové křupo: možná jím bude krmit své levy a možná až mu koroner sáhne do kapsy děravého saka, najde v ní tuhle podezřelou sladkost.

Parta z mokré kauzy

Loučí se před soudem. Parta z mokré kauzy. A ještě jsou toho plní a ještě si ji připomínají, nemohou si pomoct. Advokát udílí rady z pozdní kapsy, ostatní uznale přikyvují. A kolem jdou dvě Japonky a nic netuší o tom, že právě minuly scénu biblického významu: lámání chleba spravedlivých.

V mobilu tolik krás…

Tři Japonci na potulkách Prahou. V tramvaji si dávají oddech: každý bere ke slovu telefon. Holka nafotila Prašnou bránu do zásoby, ze všech úhlů, stran, padesát odstínu gotiky. Pak prohlíží své autoportréty z nábřeží, skoro nedýchá, jaro je lásky čas. A ti dva vlastně nedělají nic jiného, v mobilu tolik krás..

Rambo v bílé limuzíně

Tady se Čechové zapletli do pohádek. Na ztmavlé skalisko nad řekou usadil se člověk, v ruce brk, v hlavě blázniviny. A divoké srdce toho písmáka dávnověkého ramba posadilo na koně a nechalo skočit. Teď tudy cválají holky v těsných legínách, v uších sluchátka, a věří každé bláznivině. A když zrovna necválají, čekají na svého ramba v bílé limuzíně.