Patří to Salačovi, je to bufet a cukrárna dohromady, je tam dlouhý pult, rozdělený přepážkou na dvě poloviny, u jedné dostanete všechno od masa, u té druhé jsou dorty a káva. Pak jsou tu podél prosklené stěny čalouněné lavice a stoly.
Za jedním tedy seděl Průša u talíře se sekanou. O dva stoly dál byl zalezlý nějaký bezdomovec a srkal z misky polévku. Podle toho, co mu viselo ve vousech, to byla dršťková. Já si přisedl k Průšovi.
"Zjistil jsem zajímavou věc!" začal Průša nedočkavě. Vždycky šel hned k věci.
"Víš, co to znamená, když si někdo vezme do opatrování cikánské dítě?"
"Cože?" Tohle musí být další z Průšových hovězích nápadů. Minule mi dokazoval, že tma je čtyřikrát rychlejší než světlo. Ale nenechal mě přemýšlet a pokračoval.
"Nebo když pošleš peníze na charitu? Víš, co to znamená?"
"Já nevím. Dobrý skutek?"
"Hovno!" vykřikl Průša a nějaká postarší dáma, která jedla šlehačku z kafe, zvedla zlobně hlavu. "Žádný dobro, tohle všechno jsou jenom makety, napodobeniny, kočičí zlato, opravdové dobro se z toho stane, až když ho potrestáš!" a vítězně se na mne podíval.
"Průšo, ty jsi fakt hovado!" Mluvil jsem s ním takhle vždycky, nic se ho nedotklo.
"Mám to promyšlené," vykřikl Průša. Toho jsem se bál.
„Vidíš toho bezdomovce? Salač ho sem bere na polívku a dva rohlíky zadarmo, katolík. Jenže o tom každýmu vykládá. Tak uvidíme... hele, hele,“ Průša mne vzrušeně popadl za paži a bradou ukazoval na zarostlého chlapa s dršťkovkou. Ten se napolo postavil a díval se pod sebe na lavici. Salač vycítil něco nezdravého a přišel na kontrolu.
„Ty prase!“ zaburácel a otočil se k nám, jako ke svědkům: „Von se mi tady posral na lavici, dobytek!“ Opravdu to vycítil správně. Bezdomovec si nadělal do kalhot a protože kalhoty bezdomovců nebývají kvalitní, vytekla většina na čalounění.
„A ven! Tady máš útrum, ty dobytku!“ vykřikoval Salač a hnal nešťastníka na ulici.
„Vidíš?“ povídá Průša, „a co zbylo z toho jeho dobra. Posraná lavice. Dobrý člověk je dobrý prostě proto, že je dobrý, nic nad to, nic vedle toho, to věděli už v Číně. Prubnout něčí ušlechtilost, na to nepotřebuješ žádný filozofie, stačí jeden průjem. A Salač se odkopal podle očekávání.“
„Jenže Průšo,“ řekl jsem nedůvěřivě, „jak jsi věděl, že mu ten houmlesák posere sedačku?“
„Když se kácí les, lítají třísky. Dal jsem mu krabičku cigaret, a zatímco si je schovával do kabátu, nasypal jsem mu do polívky projímadlo,“ řekl Průša bez emocí a dodal: „Pocuchalo mu to střeva, ale je to pro dobrou věc. A já věřím, že to je dobrá věc, co dělám. Mám velké plány! Žádný dobrý skutek nezůstane bez trestu, alespoň ne tady ve městě!“
Průša se na mne samolibě díval, hrdý na svou nadprůměrnost a mě jeho pohled rozzuřil. Už kvůli tomu ubožákovi, který přišel o pravidelnou stravu a kalhoty. Ano, byla to zuřivost, která mi vyrazila z mé hlavy do pravé ruky a uvedla ji v pohyb směrem k Průšově bradě.
„Šmejde, hajzle!“ vykřikl jsem zlostně a švihl jsem pěstí. Průša odlétl a rozmázl se na podlaze. Ihned vstal a já se připravil k boji. Jenže Průša se místo útoku držel za bradu a zamyšleně se díval ke stropu. Neustále si mumlal: „Co udělám? Přestanu s tím? Nepřestanu? Přestanu? Nepřestanu...?“
A já téměř současně pochopil, o co tady vlastně jde. No jistě, jestliže je Průša přesvědčený, že dobro se stává dobrem, teprve když je vyzkoušeno trestem, musel nutně otestovat sám sebe. A já v tom dostal úlohu užitečného idiota. Proto mi řekl o své lumpárně s bezdomovcem, věděl, že to nenechám bez trestu, známe se tak dlouho!
Odešel jsem ze Sedlárny a podíval se po náměstí. Město bude žít dál poklidně, lidé dál budou konat běžné činnosti podle programů, usazených ve svých hlavách, dál budou s přesvědčením provádět dobré skutky, ale běda, běda jim, jestli Průšovo dobro, ozkoušené mojí pěstí, je ryzí...