Druhá strana rovnováhy

2011: Rahmi se mě ptá, jestli nejsem pozitivní, řeknu, že ne. Nemohl bych být s někým pozitivním, říká, a byla jsi na testech? Řeknu, že ne, a jak teda víš, že to nemáš, reaguje hned, a stejně se mnou bude spát. Nevím, jak mu šetrně sdělit, že vím – copak by se nezeptal, a proč jsi byla na testech? Možná jsem to měla udělat, protože by možná rovnou odešel, nebude s někým, kdo byl na testech, ale já měla strach, že mi něco udělá. Rahmi řekl: Ale nejseš kurva, že ne. Nevím, jak jsem zareagovala, asi jsem zvedla obočí, to umím výmluvně, vypadá nabité emocemi, takže se omluvil a dodal: S kurvou bych být nemohl – a stejně se mnou zase bude spát a všechny moje bývalé byly kurvy, řekl, od jedné ještě nosil svazek klíčů. Když jsme šli navštívit jeho otce, zahodil klíče na přilehlý děravý fotbalový plácek, kde trénovali ti místní malí Messiové, protože co jiného tady. A tvářil se, jako bych ho snad měla pochválit – že v sobě našel takovou odvahu, a co víc, že mi přiznává zásluhu, že díky mně našel takovou odvahu – dělala jsem, že to nevidím, pokračovali jsme stejným tempem.

Děsí mě banalita: Když s někým spím, přizpůsobím se rytmu jeho dechu, bez ohledu na to, že už spřádám plán, jak odejít.

Píšu fragmentovaně, protože se tak dívám. Jsem střihač, mrkám, neudržím oko dlouho na jednom místě, tehdy jen vnímám, jak se oko otupuje, zapadá, za obzor. Ale potřebuju se na jedno místo vracet, najít přesně to místo a to druhé místo – úsečku filmu, kterou vyhodím z pohledu. Ale podobně jako ty se ráda nechávám vtáhnout lesem do lesa, zdá se mi, že jsem uvnitř a že les je uvnitř, a opět je třeba to narušit, vytrhnout se nebo se nechat vytrhnout: Ještěže do galerie občas vejde člověk, ten zlý a škaredý narušitel atmosféry – člověk, kterým se dílo, ba i celý prostor, děje – konečně. Ještěže je stále možné se vytrhnout, protože čím hlubší pohlcení, tím těžší návrat. Několikrát jsem měla strach o život.

Strach o život je důkazem strachu, ha, to se jen tak nevidí, a strach vzniká ze života. Mezi člověkem a životem se děje vztah – pokud se to tak dá nazvat, protože říkáš, že život je nad člověkem jako lednička nad mlékem. Staré čerstvé mléko ti nevadí, je z toho kefír, ale trvanlivé mléko, když není dlouho v ledničce, zhořkne a může i zdravému způsobit zažívací potíž. A člověk není zdravý – zdá se, že není zdravý odjakživa. V porovnání s mlékem je po narození přinejmenším chatrný a potřebuje teplo.

Střihač potřebuje přesné střihy, které poté, co film běží svým tempem, působí přirozeně. Tedy, buď tak, že tam nejsou, nebo tak, že na sebe záměrně upozorňují, podle charakteru filmu, ve kterém se vždy kombinují různé charaktery. Pokaždé ale něco převládá, něco, říkejme tomu individuální směs identit. Nebo krédo.

Já jsem svá směs subjektů, které zabíjím, vytvářím a deformuju současně. Je vcelku jedno, jestli subjekty existují v nějaké druhé skutečnosti. Nic takového tu není, nebo je tu vždy a v mnoha podobách.

Například Rahmi: Výborný manipulátor cizích lidí, nebo mu to ti lidé jen potvrzovali, aby se ho zbavili? Možná se tím podvědomě upínali k sebezachování. Nebo je skutečně okouzloval. Jako ty dvě studentky ve vlaku, které nepokrytě balil, abych žárlila, a každou chvíli se mi se smíchem omlouval, jen si povídáme, lásko, já jsem se zatím dívala z okna, aby viděl, jak mě to nezajímá, a občas jsem se podívala i na něj a dívky, aby si myslel, že mě to zajímá. Na dívky jsem se i mile nebo hloupě usmála. Bylo by mi jedno, kdyby je ojel obě ve vlaku na záchodě nebo kdekoli – samozřejmě kdyby ony nebyly proti – ale vadila mi jeho pohodlná, ironická, narcistická póza, se kterou se prezentoval a se kterou se mi omlouval, a kvůli které jsem s ním ještě zůstávala. Koncentrát machismu v jednom muži, machismu, který byl vnímaný jako korektní, noblesní a okouzlující – říkala jsem si: Vždyť tu mám otevřený studijní materiál a nevážím si toho, hlavně ať to nezapomenu, nebezpečí zapomenutí je vždy přítomné. A jistě, nestíhám všechny vjemy, možná se vjemy dějí až časem, zpětně. Deformovaně, ale přece.

Všechno se odvíjí od povrchu. Rahmi, mladý, atraktivní, jakoby jen tělo, a o to snazší, především pro místní dívky a ženy, mu uvěřit, nebo se jím nechat okouzlit. Když jsem mu po x-té vysvětlovala, že je konec, odchytil na ulici stařenku, která potřebovala taxíka, odchytil jí taxíka, nasoukali jsme se tam s ní, jeli jsme na stařenčino stanoviště a Rahmi jí v několika stručných a rozjitřených, rozbolavělých i uvědomělých, pokoru přiznávajících a osobní osobitý styl vytvářejících větách, v nichž se potkávala citovost i racionalita vyrovnaného muže, v němž forma nevítězí nad obsahem a ani naopak – tedy s tímto klišé Rahmi stařence vysvětlil, ó jaká nespravedlnost, že ho chci opustit, a kvůli jaké banalitě, kterou mu nedokážu odpustit – a kterou si samozřejmě vymyslel, protože jedinými důvody mého rozhodnutí byl on a já – a stařenka ho vyslechla a následně mi promluvila do duše. Zmínila svého mrtvého muže, který byl très extraordinaire, a vyslovila, že se jí zdá (natolik byla silná, přiznávám), že můj muž je taktéž très extraordinaire, že mám veliké štěstí a ať se ho držím. Nedokázala jsem smysluplně reagovat. Po stařenčině srdečném projevu by ode mě všechno bylo jen pubertální a neuctivé, snad jen úsměv a přikyvování bylo v pořádku. Navíc řeč ještě náctileté, okaté cizinky, která se tu ani neohřála, je pro místní ženu vždy méně důvěryhodná, než řeč příjemně i zodpovědně působícího cizince, který už je v zemi dávno zažitý, etablovaný a dovede charismaticky užívat nuance jazyka. Paní na svém stanovišti spokojeně vystoupila, vědoma svého úspěchu, Rahmi za ni zaplatil a ona se mu nemohla vyděkovat, zvala nás na čaj, na povídání, na kdovíco, zdálo se mi, že soucítím s taxikářem. Odjeli jsme.

2017: Jedu navštívit maminku. Nevím, jak se přiblížit, možná je přibližování nepatřičné, ale vzdálit se je podobně nepatřičné. Maminka vždycky říkala: Omluvy jsou k ničemu, činy, činy – ale kdyby omluvy nebyly, bylo by to ještě horší, a jaké činy. Takové, abych měla radost ze svých dětí, nepřizná mi maminka, a sobě nepřizná, že neví, že neví, jaké to má celé být – i ta radost, jaké jsou vůbec její vlastnosti? Jak ji pozná? Bezpečně ví jen, že je všechno špatně a dřív bylo všechno lepší, a dřív bezpečně věděla, že je všechno špatně, a děti – 

– třeba první dcera, úplně geniální a dokonce ji mají všichni rádi, to se jen tak nevidí, říká pan učitel na základce, maminka se uculuje, střih: z dcery je mladá doktorka, pověsila kariéru na hřebík a jen se stará o svého muže a hlídá děti jeho sekretářce, taková hrůza, svírá rty maminka, dcera sama maluje zdi, bourá zásuvky, svůj obor už dočista zapomněla, jediné, co může dělat, je hodinový manžel, děsí se maminka, a přitom je to první dcera, kdo to má? To druhá dcera je druhá, to už má kdekdo, navíc byla vždycky jaksi divná, exotická, exoty nemám ráda, ti jsou všude – ale takový talent, to se jen tak nevidí, říká pan učitel na základce, maminka se zdvořile usmívá, cestou z třídních schůzek nadává rukou vzduchu: Co si, ty idiote, o sobě myslíš, že to vůbec říkáš, beztak jsi to řekl i jí, ještě ji to ovlivní a bude z toho finanční tragédie. Vem si příklad ze své sestry, říká doma maminka mladší dceři, jako vždy, střih: ze starší dcery je finanční tragédie, mladší dcera se plácá v galerii, to zas bude finanční tragédie jako vždy – ale mně do toho vlastně nic není, ať si žije v tragédii, když ji to uživí, než bude konec, proč já se s nima rozčiluju, když mě stejně nikdo neposlouchá, mají konečně dospět a dělat něco rozumného. Já jsem rozumný člověk, mám pevné zásady, znám jasná řešení, která neudělám. Moje děti jsou zklamání jedno horší než druhé. Druhá dcera aspoň teď, když dělá model tomu exotovi, něco dělá, i když se mi to nelíbí, koupila to galerie, v nakupování je budoucnost. Hlavně, ať ty vaše artefakty někdo kupuje. Nebo aspoň hodně vystavujte, musíte být vidět, i když je to únavné, hlavně se cpěte jako všichni – když jste takoví idioti, že musíte ukazovat lidem to, co odjakživa vědí, tak aspoň, ať se to hodně kupuje. Nebo si myslíte, že mně to něco dalo? Rovnováha. To mně stačilo dvacet vteřin, abych věděla, že mi to nic nedá, bylo mi dávno jasné, o co tam jde, a navíc to nechápu. Beztak nejde o nic a jen je to škaredý, škaredý film, aspoň že je krátký, říká maminka trochu jinak. Usmíváme se a mluvíme o hezkých věcech. Všechno je špatně, říká mi, nemůžu spát. Všechny ty rady na spaní... Buď si ti autoři ze mě střílí, nebo to ani neví. To snad platí jen na toho, kdo s tím nemá problém, to říkám odjakživa: Pomoct usnout můžeš jen tomu, kdo nespavost nezná. To máš pravdu, říkám a myslím to vážně. To já vím, ale to mi nepomůže, odpoví a je slyšet všechna ta hrdost a ukřivděnost.

Pak je tu ještě první syn – konečně. Narodil se proto, aby se o mě někdo postaral, aspoň on, když holky jsou takové – a on se o mě vůbec nezajímá, když s ním mluvím, jedním uchem tam druhým ven, nic si nepamatuje, aspoň že nosí dobré známky, ale nic ho nezajímá, co z něho jen bude? Zase nějaká finanční tragédie jako všechny moje děti?

Tedy, jedu navštívit maminku. Vezu jí mandle a sušené goji a černý jeřáb a kokosové mléko a sirup z černého bezu a podobné zbytečnosti slibující zdraví, které maminka jí a pije, aby mohla říct, jak to nepomáhá. Vyskládám to na stůl, maminka řekne, ať už nic nevozím, že je toho moc, že toho má moc a pak to musí vyhazovat, že dnes jí sestra koupila sušené goji a šťávu z goji a mandové mléko a dýňový olej a že maminka jí ještě dluží za minulý nákup, který si u ní objednala, připomeň mi to, říká mi. Sestra vždycky namítá: to nestojí za řeč, a maminka neoblomně platí. Vyžaduje účtenku, kterou sestra pravidelně zapomíná, a maminka platí odhadem a sestra se rozčiluje, tolik to určitě nebylo, tak to máš od cesty, říká maminka a dál si beznadějně přehazují dvacetikačku, kterou nikdo nechce. Zdá se mi, že s ní soucítím. Nakonec to pokaždé nějak dopadne.

Společná večeře je televize. Maminka smutní, že jí nikdo nepomůže, a má pravdu. Přesto zkoušíme zbytečnosti. Co taky jiného dělat, když se jí nesmíme dotknout a vůbec, tyhle rozbředlosti – já se nijak necítím, pocity mě nezajímají, říkala vždycky, činy, činy. Ale někde v sobě i chce, abychom jí rozuměli, chce, abychom věděli, že nikdo na světě to nemá tak těžké jako ona, chce, abychom ji z toho všeho dostali, a přitom abychom neudělali nic.

Já jsem dům, beze mě všichni spadnou, utěšuje se, a oni to nikdy nepoznají, hajzlové. Ale zarazí se: Tohle se neříká, tohle se nemyslí, přeju všem všechno dobré.

Jsem tu jen pár hodin a už jsem vyčerpaná. Sedím u okna a poslouchám cvrčky. Uklidňují mě, zdálo by se, že se slévají, ale jsou tam i jiné podtóny, cosi odcházejícího, cosi dravého, nového, zdá se mi to? Možná to tam bylo vždycky, nebo je to vždycky jiné. Možná jsem zapomněla, jaké bylo minulé léto. V mobilu zapnu záznamník a pošlu ti nahrávku. Naivní, nekvalitní záznam, ale slyšet to je. Maminka přichází: Ti cvrčci letos cvrkají nějak divně, slyšíš to? Nevim, jestli to jsou mladý a učí se... jsou divný, dodává zamyšleně a pouští varnou konvici, která všechno přebije.

Dítě je úkol: Nezaujatě pozorovat vady své rodičky a učit se je nejprve odmítnout, potom přijmout, sjednotit v sebe. Vnímat rodičku jako celistvost, vnímat své vnímání jako nedostatečné a zkreslující, ale pořád ještě své. Učit se věřit ve vnímání, i když ho rodička učí opaku a současně neopaku. Rodička jsou samé rozpory. Tvoří rozpínající a smršťující se organismus. Někdy v něm vysvitne cosi skutečného, jindy druhá strana skutečnosti, hrany rozporů narážejí o sebe a upozorňují na jakousi absenci. Je to měkké a poddajné, i ostré ze strachu být na okraji, protože okraje jsou nezachytitelné. Mluvit v extrémech je touha obsáhnout vše, a přitom se ničeho nedotknout. Mluvit v extrémech je být bezkontaktní, současný jako platební karta. Extrémy jsou dvě kolmice, mezi nimiž probíhá křivka a nekonečně se k nim přibližuje. Limity, kterých se křivka řeči nemůže dotknout, a mluvit v limitách je tak přitažlivé, tak snadné, tak odpuzující.

Skutečné v řeči se děje mimo ni, možná se toho téměř dotýká roztřepenými okraji, místy nad sebou a pod sebou, zámlkami a přeřeknutími, náhlými nádechy a dechovou nedostatečností, nejistotu i nečekanou suverenitou hlasu. V takových místech jsme vedle sebe, těsně vedle. Střílím si do stromu. Střílení je dětství, na které už jsem stará, ale maminka ne. Pořád je odvážná. Ona totiž ví, že je odvážná. Kdo ví, obsáhne škálu od hrůzy k úsměvnosti, a škála se neustále rozpíná. Dítě se cítí provinile za svou necitlivost, protože přemýšlí. Ve vztahu k druhému je vždycky něco v převaze, buď bezbřehá citlivost, nebo bezcharakterní, bezcitové myšlení. Rovnováha je stav bez názoru, kde se stýká vše a nevzniká nic. A vědět je jediné odvážné.

A jako vždy, povinná dodávka, maminka otvírá tebe. Že se na tebe moc upínám a že mi na tobě stejně nezáleží. A rozumíte si vůbec? Vysoukám ze sebe, že mi rozumíš. Ona řekne: No ale důležitý je, jestli ty mu rozumíš. Neochotně řeknu: Myslím, že rozumím. Mě nezajímá, co si myslíš, řekne, mě zajímá, jak to je. A jestli řeknu rozumím, řekne: Nerozumíš, jenom si to myslíš. Úlevně se rozesměju. Potom mi domlouvá: Hlavně si ho moc nerozmazluj. Když přijedeme oba, je samá pozornost a nervózní úsměvy, říká tvé jméno a její hlas je měkčí, jemně vyšší, řeč je pomalejší, jakoby uvědomělejší, vlídnější i jiskřivější, vezmi si zákusek, nabádá tě ta nová směs. Myslím, že se ten přesmyk děje podprahově. Je v tom strach, že se nezavděčí, strach, že nebude vidět, jak se může přetrhnout. Strach, že to nebude náležitě oceněno a vnímáno jako její přirozenost. Stačí jí sobota s námi a je z toho tři týdny nemocná. Když přijedu sama, připustí si bezpečnější prostor, jsem to přece jen já. Přece jen já. Může se bezpečněji pohybovat v protichůdných klišé, která ji vyčerpávají, přesto ji odtud nelze odvést. Potřebuje to uvidět sama – a co vlastně uvidět, vždyť tu nic není, je to jen můj pohled, hlavně nic neříkej, jinak budeš zase špatně. Ty seš strašně necitlivá, řekla mi v dětství. Nemůžeš říkat lidem, co si myslíš, takhle se nechová, mě nezajímá, co si myslíš, a stejně si nemáš co myslet, to nemáš, na to nemáš, dodala tak nějak, roztržitě, pofňukávavě, ale vzdorně a důstojně. Zase se v ní ozval ten strach: Nikdo z mých dětí mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát, já si hrát nechci, jsem zodpovědná a vím, že všechno je těžké, vy to nechápete, vy... Neřekne. Nezvládám tyhle exploze jáství. Musím se naučit nic nehodnotit, nevytvářet si konkrétní vztah – tedy mít ke všemu vztah jen pravdivý, jen všepřijímající, jen nemožný.

Příroda prostě je, na nic si nehraje. Vlastnosti jsou detaily i celky zároveň. Člověk není příroda, člověk je kombinace. Kombinace houby a zdi, kombinace herce, kamery a nasvícení, kombinace stromu, benzínky a billboardu, a tak dále a tak podobně. Člověk vytržený z přírody do své vlastní, nebo zdánlivě vlastní, přírodu simulující zoo s wifi. Každý člověk je lidský. Každého člověka je možné milovat. Přesto je těžké nemít strach se k někomu přiblížit. Čím blíž, tím silnější vědomí magnetu. Buď sem, nebo tam. Co to tedy znamená? Že dcera a matka jsou stejné a proto se musí vzdálit, aby bylo možné být na místě a necítit, jak je vzdaluje samo přibližování – nebo se rovnou nechat odmrštit jeho silou a svou slabostí? Nebo že jsou jiné, a proto dcera píše o matce, zakusuje se do ní, plus mínus mínus plus? A dá se to vůbec odlišit, nebo je jinakost v nejjemnějších nuancích, a čím jsme si podobnější, tím je vnímáme jako výraznější a neúnosnější?

Ty mi rozumíš. Potřebujeme se vzdalovat a zažívat slastnou trýzeň, ve které se přibližujeme. Píšu ti a to jediné je skutečné. Když jsem s tebou, nechci být s nikým jiným – a to je dobré, a to je zlé, a hlavně snadné. Věřím ti, i kdybys udělal cokoli. Nikdy nikdo jiný nebude. I když je někdo jiný stále. Povídej mi o ní, jestli chceš. Povídá mi o ní to, co chce – napíše skladbu. Pro ni, pro mě i pro sebe. Na ostatních záleží taky, ale jsou v tuto chvíli daleko. Publikum není přítomné, když se skládá. A možná existuje jen jako neostré hlediště, o kterém nevíme, jestli je reálné, nebo je obrazem na stěně. Je třeba se vzdálit, abychom uviděli, je třeba se přiblížit, abychom uviděli. Možná je všechno naděje, pokud zůstává vědomí vztahu – vědomí, že se díváme. A každý detail obrazu je skutečný – líbí se mi ta žena na třetí židli ve druhé řadě zleva, s šátkem přes oči. Ten šátek jsou možná černé brýle. Možná jsou to tři dé brýle. Celá žena je rozmlžený detail. Vede mě dál, k těm, kdo sedí vedle ní, přemýšlím, jestli k sobě patří, nebo jsou vedle sebe náhodou. A dá se pokračovat, téměř do prostoru, kde není jazyk – možná je, jen není z tohoto místa definovatelný. Co není definovatelné, to má budoucnost.

Píšu fragmentovaně, protože se tak dívám. Hlas říká: Piš jinak, piš tak, jak se nedíváš, to je skutečná výzva, všechno ostatní je jen pohodlnost, a co já s tou nespojitostí?

Psát, jak se nedívám, znamená už se tak dívat, jaký nesmysl, copak ti vadí se zastavit a zase začít, jakoby znovu? Bojíš se, že neexistuješ v zámlkách? Přetrhnout se – toho se bojí tělo, toho se bojí já.  
 

Přetrhlo se pípnutí tramvaje, kterou jsme doběhli. Ale řidič počkal, nastoupili jsme a pípnutí se znovu rozjelo. Okamžik ticha aktivoval dvě hlavy – otočily se za zdrojem, jen krátce nás přejely pohledem, uklidnilo nás to: Snad nevypadáme nepatřičně. Žena, zhruba o deset let starší než ty, tě přejela pohledem o trochu pomaleji, to ji to zvýraznilo – po uvědomění si svého omylu tě pozoruje jen v okenním odraze. Občas se zdánlivě náhodou podívá jinam – abych viděla, že tohle střídání je přirozené, abych viděla její nenápadnost a necítila se ohrožená. Je milá, líbí se mi, pozoruji ji přímo, občas se s podobným zaujetím podívám jinam, aby viděla, že ji nepozoruji – jak jinak. Vystoupíme a ptám se tě, jak se ti líbila, a ty nevíš, o kom mluvím, a zřejmě to opravdu nehraješ, proč taky – tak o ní nebudeme mluvit, nic by se skutečně nepřeneslo, ale časem ti ji zkusím namalovat jako abstrakci. Musím si to zapsat, jinak na to zapomenu. Takhle možná taky zapomenu, ale po zapomenutí zůstane štiplavě konkrétní stopa nutnosti něčeho. Jako bod, odkud se může táhnout první linka.

Na obraz se musíme dívat dlouho, jinak nevznikne. Rychlé a dominantní obrazy nás od sebe odrážejí. Čím jsme starší, tím děsivěji podléháme zákonům stárnutí, těžko se necháme okouzlit, snadno uvažujeme o autorské manipulaci ještě dřív, než do sebe necháme obraz vstoupit a skutečně se jím stát. Intenzivně pociťujeme životaschopnost cynismu, který by dokázal pohltit vše. Intenzivně pociťujeme nutnost zachovat si stopy prapůvodní intuice, alespoň zdánlivě se přiblížit času, kdy ještě filtr nemohl být příliš zakalený.

Pokud se díváš dostatečně dlouho, dynamika obrazu se zjevuje, jak je. Já neexistuje. Stáváš se neosobním úžasem, pohledem, nejsi k uchopení. Když na dynamiku nasedneš, díváš se rychleji, stáváš se její součástí – tvoje a její já se slévají, druhá strana úžasu. A jistě, pořád je možnost dívat se kriticky, analyzovat, třetí strana. Do více stran nechceme jít, zdá se nám, že bychom se příliš rozmělnili, ztratili, protože tady končí prvočíslo. Ale možná jsou fascinující všechny ty začátky, které s prvočísly pracují, násobí je, a člověk se ještě může soustředit. Čím vyšší čísla, tím vzdálenější a samostatnější prostor, v němž se nacházíme. Tím víc nás to přesahuje a vede zase k rozkladům, abychom se uchopili. A přitom se bojíme rozkladu, stejně jako nás přitahuje, pohybujeme se v tom jako v rozpínání a smršťování. Je nutné udržovat si neukončenost, až do konce. Neukončenost je podstatou pohledu.