Horymírka 42

Měla pravdu. Přípravka nebyla žádný med.

Patřil nám celý zámek. Byl to povznášející pocit, když jsem zjistil, že tady jako host rodiny Silva Taroucců trávil padesátá a šedesátá léta devatenáctého století Josef Mánes a že odtud pocházejí jeho nejslavnější obrazy z Hané, ale ten pocit záhy zevšedněl a jako všechny nové vjemy a informace, co nepřinášejí žádný užitek, i tyto byly přebity povinnostmi a každodenními starostmi.

V zámeckých komnatách bydleli studenti i profesoři. Jedno křídlo přízemí obýval nabručený kastelán Cajthaml s rodinou. Ostatní personál sem docházel ze vsi. Kromě vybavených poslucháren zde byla kuchyně, jídelna, prádelna, vše potřebné ke studiu i běžnému životu, takže v krajním případě jsme nemuseli vůbec vycházet. Zdálo se, že nad celým personálem třímá pevné otěže zásluhou své přirozené autority vrchní kuchařka Marie Železňáková, rázná, ale dobrosrdečná žena středních let, na niž jsme se mohli s důvěrou obrátit o jakoukoliv pomoc, vždy pro nás udělala, co mohla, často víc. Byla takovou naší náhradní mámou. Vyžadovala od nás tykání. Její čistá hanáčtina nám zavdávala hodně příležitostí k veselí. Když jsem se ji snažil napodobit – to jsme právě měli k obědu kuře –, řekla mi, že ano, že všechno opakuju dost dobře, jenom to „koře“ špatně.

„Koře,“ zkusil jsem znovu.

„Ne-é, řekni koře, slešiš to?“

„Koře,“ opakoval jsem s velkou snahou o napodobení.

„Cheba. Koře.“

„Koře.“

„Ne ne, koře, koře,“ ukazovala mi, kam mám dát jazyk a smála se mé špatné výslovnosti. Nenaučila mě to „koře“ správně vyslovit ani později, kdy jsme se k tomu se smíchem vraceli, stále mi chybělo jakési jemné chvění, jakási nepostřehnutelná vibrace kdesi nahoře nad „o“, a kupodivu též nad tím „e“. Dobře jsem ji slyšel, ale sám nedokázal napodobit. Tak se pro mě slovo „kuře“ stalo prubířským kamenem plnohodnotné hanáčtiny, kterou jsem ke svému zklamání nikdy na jedničku nezvládl.

Samostatné hospodaření na zámku se ukázalo být k užitku. Na nějaké courání po vesnici neměl nikdo ani pomyšlení, alespoň zpočátku. Nanejvýš tak po zámeckém parku, kde za příznivého počasí bylo možné hledat klid k učení.

Po celou neděli jednadvacátého září devatenáct set padesát dva, v onen den nástupu, jsme se scházeli a usazovali na předem přidělených pokojích.

V pondělí ráno nás soudruh ředitel Oldřich Hajkr na jedné učebně hromadně přivítal a hned seznámil s našimi povinnostmi (bylo jich hodně) a právy (těch moc nebylo).

Musel jsem za každou cenu uspět, proto jsem pozorně poslouchal každé slovo. A byla to taková slova, že když jsem se zvedal po tomto úvodu na přestávku před první vyučovací hodinou, jež vzápětí začala bez odkladu a naostro, málem se mi podlamovala kolena.

Dozvěděli jsme se, že kurz bude trvat jedenáct měsíců, maturita nás čeká v srpnu příštího roku a za tu dobu musíme zvládnout látku tří posledních ročníků gymnázia. Pouze latiny budeme ušetřeni. Ale její praktické užití se nám v daných předmětech, jako například v biologii, nevyhne. Výuka bude tvrdá, náročná, nikdo ať nečeká žádné úlevy. Jste vybraná dělnická mládež a musíte být na vysokou školu připraveni stejně dobře jako gymnazisté. Nikoho nebude zajímat, co bylo předtím, a jestli se na ni dostanete, o tom rozhodnou až přijímací zkoušky u nich, maturita sama vám to nezaručí. Proto vaše znalosti musí být pevné. Aby tomu tak bylo, k tomu jsou tady soudruzi profesoři a já. Budu vám přednášet sice jenom matematiku, ale věřte, že toho bude dost.

A skutečně bylo. Kdepak bych se mohl poddávat nějakému tesknění!

Z matematiky jsem i bez té pohrůžky měl strach největší. Proto jsem si předsevzal, že se až do konce roku budu soustředit hlavně na ni, a to tak, abych hned v hodině pochopil každý nový krok v probírané látce, nesmím dopustit přerušení souvislosti, to bych byl ztracený. Když se na matiku tvrdě zaměřím, určitě mi taky vše ostatní půjde líp.

Jak jsem byl napružený a připravený na nejhorší, kupodivu se mi v té hrůzostrašné matematice docela zalíbilo.

Dlouho to šlo dobře, navazoval jsem krok za krokem na probíranou látku ke své spokojenosti. Pak jsem se ale jednou uprostřed listopadu pokusil – d­ost lehkomyslně – se stejným soustředěním ponořit do ředitelovy zjevné odbočky od učiva, to když nám zničehonic začal s živým entusiasmem zeširoka přednášet o­ d­vojkové soustavě a principu počítačů, které byly tehdy v plenkách. Úplně zapomněl, komu to vykládá, kdo ho poslouchá, s­pletl si nás nejspíš na chvíli s vysokoškoláky a nechal se unést, oči mu jiskřily, křída na hustě počmárané tabuli se lámala, mluvil o překot, prskal, hlas mu přeskakoval. Všichni kolem to vzdali, odložili pera a někdo s menším, jiný s větším zájmem jen tak poslouchali. A Hajkrovi bylo podle všeho jedno, zda ho vůbec někdo sleduje.

A co já jsem udělal? Snažil jsem se s jeho výkladem držet krok, jak nejdéle to šlo. Byl to hazard, jak jsem poznal. Brzy bylo jasné, že tato přednáška není určená nám, že se slavný matematik zapomněl, nás omylem zatahuje do svého koníčku, přičemž se v euforii vidí přednášet na své bývalé fakultě, po níž se mu zřejmě zastesklo. Přesto jsem ho sledoval. Ovšemže dlouho ne, ztratil jsem se v prvních pěti minutách a v deseti se mi z nelidského napětí a z hrůzy, že nerozumím ani slovu, zatočila hlava. Až do konce hodiny jsem pak tupě zíral na tabuli pokrytou úplně nepochopitelnými symboly a čárami a­ když jsem viděl to Hajkrovo zaujetí a slyšel tu naprosto neznámou řeč, v duchu jsem už začal balit kufr. Jestli je to jen předzvěst toho, kam až se nás chystá do maturity dovléct, tak to ne, to už pro mě nebude, toto překračuje hranice mých schopností. A jak jsem byl zvyklý všechno brát vážně, propadal jsem se pořád víc do těžké deprese a úžil se mi dech z vážně hrozícího návratu do nemilované fabriky.

Z hodiny jsem se vypotácel na čerstvý vzduch a až do konce přednášek se mnou nebyla kloudná řeč. Nemohl jsem se soustředit ani na následující předměty. Přemílal jsem v hlavě, jestli to má ještě nějaký význam, jestli bych to tady neměl se ctí zavčas zabalit a jít si znovu vydělávat rukama.

Večer přišla horečka a průjem.

„Nervy. To budú nervy,“ naznal Fero Hajda, „moc všecko prožíváš, dočkaj, dondu za nekym, nech sa na tebe podívá.“

„Jen to né, Fero,“ zhrozil jsem se, „nikomu nic neříkejte,“ úpěnlivě jsem prosil kluky na pokoji.

Dali si říct a pokusili se mou nevolnost utajit.

V noci mě pronásledovala obludná ležatá osmička. S hrůzou jsem se potřeboval dobrat pochopení nekonečna a Hajkr s přísně sevřenými rty mě netrpělivě poučoval: Co je to za blbost říct, že nekonečno nikde nekončí? Takovou perlu může vypustit jenom bába na trhu, my matematici jednoznačně víme, že nekonečno končí v nekonečnu, tak je to a ne jinak! Nechápeš? Nechápu, soudruhu řediteli, já už vůbec nic nechápu, měl jsem na jazyku, ale bál jsem se, že toto přiznání by znamenalo definitivní návrat mezi řvoucí mašiny, kam jsem nechtěl, tak jsem to v sobě zadržoval a v hlavě mi hučel roj sršňů a střeva se kroutila a hnala mě pokolikáté z lůžka.

Tak to trvalo do rána. Házel jsem sebou, budil se v potu a vybíhal ven a pak znova napolovic usínal…

Ráno a­ni pomyšlení, že bych měl někam jít.

Kluci se mi u Mařenky Železňákové postarali o mimořádnou výměnu propoceného ložního prádla a já doufal, že se to do zítřka spraví. Přes den jsem byl jako moucha, jedl suché rohlíky a pil hořký černý čaj.

Druhá noc už byla klidnější. Kluci mě však ráno přemluvili, abych ještě den zůstal v posteli, když dneska matiku nemáme.

Výuka tedy musela pokračovat bez mé účasti, což jsem těžce nesl a na potřebném klidu mi to nepřidávalo.

Třetí den jsem nastoupil a hned první hodina byla matematika. S ohromnou úlevou jsem zjistil, že je všechno, jak má být, že zas všemu rozumím, že dnešní látka navazuje na to, co znám. Hurá, o nic jsem nepřišel! Znovu je krásně na světě.

Ale vy jste mi dal, soudruhu řediteli!

Teď rychle dohnat ztracenou látku v ostatních předmětech!

Lehký nebyl žádný, ani chemie, ani fyzika, ani další. Neexistovala pauza, bez milosti se na nás valily další vědomosti a všechny bylo nutné spolehlivě vstřebat. Teď jsem však všecko doháněl s chutí, krize skončila. A možná, že jako poučení i k něčemu byla.