Horymírka 47

Seděli jsme v kavárničce na Náměstí Svobody, tam, co je odtud pár kroků do České ulice, dávali si zmrzlinu a potom griotku a potom znovu zmrzlinu a griotku. Bobě zčervenaly tváře. Jak jsem vypadal já, nevím, ale cítil jsem příjemné teplo zevnitř i vně.

Sdělovali jsme si všechno, co jsme si potřebovali říct, co jsme ještě o sobě nevěděli a já se radoval z její přítomnosti.

Venku řádil vítr se syrovou plískanicí, tady bylo dobře.

Několikrát jsem byl nucen se ovládnout, abych ji veřejně nepolíbil, tak vábná byla s těmi hořícími tvářemi, se svou malou nenamalovanou pusou, přesto krásně růžovou, s mírně rozcuchanými vlasy, se svým roztomilým ráčkováním. Porovnával jsem ji se ženami, které tu seděly, přicházely a odcházely, ale žádná se jí ani vzdáleně nepodobala. Ve své zamilovanosti jsem se mohl mýlit, ale přísahal bych, plný kladných emocí, že nejsme věkem dál od sebe, než jako by vedle mě seděla má milá sestřička Máňa. Oč je vlastně na pohled starší? Čím to asi bylo, že když jsem ji spatřil poprvé, j­eště nezaujatýma očima, ž­e už tenkrát se mi zdála tak mladá? A nejen mně. Vešla do dílny jako zjevení a všichni jsme na ní mohli oči nechat, chlapi jihli a ženské by jí nejradši vyškrabaly oči.

A došlo k zázraku. Teď ji tady mám jenom já, usměvavou, zářící.

Večer déšť i sníh padat přestaly. Vítr ulehl a obloha se vyjasnila do mraziva.

Courali jsme se ulicemi zdánlivě bez cíle, a podvědomě mířili ven z města – a­ž jsme se octli kdesi za královopolskými humny a zahrádkami. Ani jeden z nás to tady neznal.

Teď jsem si vynahrazoval dlouhé odpoledne, kdy mi pravidla společenského chování bránila příliš se své žádostivosti poddávat. S každým novým políbením jsem cítil, jak už patříme k sobě. A děsil se již dopředu chvíle neodvratitelného   r­ozchodu, která byla tak blízko. Kéž bych ji mohl zrušit, vymazat, bezbolestně odstranit z této přítomnosti, z nejbližší budoucnosti! Jak budu žít!?

Blížila se půlnoc a my tam v temné uličce mezi zahrádkami stáli v těsném objetí. Ničen budoucím steskem, nenasytně jsem pod krátkým kožíškem hladil a laskal vzácné ženské tělo, k němuž jsem tolik roků neměl přístup, o jehož existenci jsem neměl ponětí, jež jsem se teprve učil po hmatu poznávat. A ona mě obšťastňovala vzrušivou chutí a vláhou svých polibků.

Chtěl jsem víc, toužil jsem po ní celé, ale vrtěla hlavou a přes tlumítko polibku šeptla, že jí by se to tady a takto nelíbilo, že musím být trpělivý, že můj pravý čas teprve přijde. A já si chvilku nebyl jistý, zda mě znovu neodkazuje jinam, zda to opět není jasná pobídka, abych se tam v Čechách zamiloval. Hned však dodala: „Dočkáš se, miláčku, vždyť znovu přijedeš.“

Ó, rajská hudbo! Není to odmítnutí, není to odkaz jinam, je to příslib.

Ale ve mně už byl ten var a všechno uvnitř volalo: Já nechci sliby, nechci žádné potom, tebe chci, Bobo, teď, bez odkladu, dokud tě mám celou v náručí, dokud jsi tu u mě a jsi jako liána ovinutá kolem mě a cítím tě všude po těle, úplně všude.

Ale ano, přemůžu se, když si to přeješ.                 

Ne, ty nemáš ponětí, jak je to těžké, jak strašné je přemáhat se, to já nechci, to nejde!!

Ach, co to!? Tak ne, tak to přece taky nechci!! Ne, ne!

Ách, Bobo, ty má milá!

Má nezvládnutá žádostivost proudem propukla a bylo to jako v divokém zmateném kolotoči těsně před probouzením z lehkého ranního polospánku a ona to poznala a přitiskla se ke mně a já jsem věděl, že na tom sama není o mnoho jinak.

Až po dlouhé chvíli mé zatemnění mysli odeznívalo. A ona mě líbala a konejšila a já měl trpký pocit zrádce, který porušil slib. Vždyť všechno bylo jinak, než být mělo! Utápěl jsem se v depresi a ona, aby mě z ní vyvedla, odváděla mou pozornost naprosto nemístným: „Miláčku, je pozdě, budeme muset jít.“ Ale já jsem jít nechtěl, doposud jsem se s tím, co mě potkalo, nevypořádal. Kam teď chodit? Ještě chvíli tě chci mít v náručí, takovou, jaká jsi, zjihlou, poplašeně a láskyplně pečující o mou zkormoucenou duši.

„Vaši si tě málo užijou,“ vysvětlovala, ale k odchodu se příliš neměla.

„Oni přece dávno spí a já budu doma celej zítřek,“ odporoval jsem. „Ještě chviličku…“ tiskl jsem ji k sobě.

„Pojď,“ vyplétala se z mých klepet, ale cítil jsem, jak se sama musí překonávat, když uminutě opakuje: „Už přece musíme jít, ty můj hlupáčku, kačenko moja nerozumná.“

Po další chvilce mi vlepila pusu na nos a řekla rázně: „Pojď, jdeme už.“

Povolil jsem stisk: „Už teď mi chybíš, víš, jak mi bez tebe bude?“

„To nesmí,“ napomenula mě, „raduj se ze života, máš plno nových kamarádů, uč se, studuj, na mě nemysli,“ pohladila mé rozpálené tváře. „Vlastně –  m­ysli na mě, ale co nejmíň,“ honem to hleděla napravit, když viděla můj výraz.

„Jak bych měl, jak bych mohl…“ chtěl jsem jí vyčinit, ale ona mi položila dlaň na pusu a když mě tak ztišila, stvrdila smír horkým políbením.­ Pak se mi naráz vyvinula z teď již nepevného objetí a rázně vykročila ke vzdáleným světlům.

Doprovázel jsem ji zpátky do civilizace, tam, kde svítily řady pouličních lamp, kde opozdilí chodci spěchali nocí, kde co chvíli hlučně projela tramvaj a my ten pohyb a všechny ty zvuky vnímali jako přes dusítko: jsme tu my, to nám ubíhají poslední minuty, poslední vteřiny – a pak rozchod.

Čekal jsem smířeně, až mi ji noční tramvaj odveze. Na jak dlouho? Do maturity? Ale ta bude až v srpnu, za víc než osm měsíců. Jak to přežiju?

„Třeba přijedeš na Velikonoce,“ podívala se na mě tázavě, „proč ne, když to šlo teď na Vánoce?“

„Nevím, učíme se většinou i v neděli a Velikonoce nejsou takový svátky.“ Pak jsem ale řekl: „Proč by to vlastně nešlo, že?“

„No vidíš, tak se pokus.“

„Ale stejně,“ vzdychl jsem, „čekat až do jara!“

„Uteče to.“

„Jenom mě utěšuješ.“ Má však jistě pravdu – při tom hrůzostrašném tempu tamtěch dní.

„Uteče, uvidíš, i mně to uteče, neboj se, brzy přijedeš a bude to napořád. Soustřeď se hlavně na učení. Nauč se taky odpočívat. Dám ti radu: když se budeš cítit unavený, stačí na čtvrt hodiny si lehnout a snažit se na nic nemyslet. Pomáhá to, věř mi, já to občas dělám. Jestli při tom náhodou usneš, nic se nestane.“

„Pokusím se.“ Zrovna na tohle jsem teď myšlenky neměl, tramvaj za ní již hlasitě, uspěchaně brzdila.

„Ahoj, měj se tam hezky,“ kvapně mě políbila a nastoupila. Pak už jen přes sklo mi zamávala.

Zůstal jsem sám.

S dlouhým prázdnem, které se přede mnou právě rozprostřelo, smiřovalo mě vědomí, že jsme si už sebou jisti, že víme jeden o druhém, že patříme k sobě.

A potom, od srpna...

Ach, co bude potom!?

Mockrát jsem si v průběhu následujících měsíců vzpomněl na její radu. Kdykoli jsem se cítil unavený, lehl jsem si a donutil mozek nakrátko vypnout. Měla pravdu, někdy to i mně pomohlo.