Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Horymírka 54

13. 05. 2019
7
9
1137
Autor
revírník

 

Končil osmý semestr, měl jsem za sebou čtyři roky fakulty. Probíhalo zkouškové období, byl začátek léta roku tisíc devět set padesát sedm.

Chystal jsem se s Vlastou a Drahošem na praktickou část diplomní práce. Do lesa. Vlasta, jenž pocházel z Jaroměřic nad Rokytnou, stýkal se už dříve se spoustou lesáků na Třebíčsku a bylo tedy přirozené, že se ujme úkolu něco nám tam zajistit. Domluvil to u lesního závodu v Třebíči. Byla nám poskytnuta možnost volně se pohybovat ve třech lesních odděleních blízko obce Hrutova, na polesí Předín. Směli jsme si vykopat i půdní sondy a vůbec se tam chovat jako doma.

Diplomní práci nám zadala katedra hospodářské úpravy lesa u profesora Doležala, a to na téma „Vyřešení komplexního prostorového uspořádání lesa na základě stanovištního průzkumu.“

Budeme si pomáhat, ale každý z nás do detailu zpracuje jedno oddělení. Ubytovat jsme se mohli v dřevěném baráčku přímo na polesí v Kněžicích. V oné dosti slušně vybavené boudě přespávali brigádníci, zařizovatelé lesa při obnově hospodářských plánů, krajští či ministerští kontroloři, a teď byla dobrá pro nás tři študáky. Byli jsme spokojení. Stravování Vlasta dohodl v pionýrském táboře u rybníka Stražov, malý kousek odtud.

Celé to chystání znamenalo strávit znovu prázdniny mimo Brno, a tedy bez Boby. Měli jsme s tím už zkušenost. Před rokem jsem byl na ostrých střelbách protiletadlového dělostřelectva – což bylo zařazení naší vojenské katedry – v­ Kamenici nad Cirochou, až na východě, pod Vihorlatem, s málem půlhodinovým časovým posunem proti Brnu, s červenou půdou jako v Africe, po níž se po letní bouřce nedalo s technikou v bahně pohybovat a za hodinu už v novém parnu rudě prášila, v té ztracené divočině mimo styk s civilizací. Bylo nám beze zpráv o sobě smutno, ale dovolenou si Boba vzala po mém návratu, a pak jsme si dlouhé odloučení vynahradili. Kde jinde – zase na Slovensku.

Tyto prázdniny to nebude tak zlé, na soboty a neděle se budu vracet domů.

Ohlásili jsme se v Třebíči u ředitele lesního závodu Karla Jaitnera, ten nás pěkně přivítal, s uznáním pohovořil o našem úkolu a nakonec byl tak laskavý, že nás nechal dovézt svým ředitelským autem do Kněžic, na polesí Předín. Tam jsme se seznámili s polesným Kružíkem, který dosluhoval, a s technikem Zdeňkem, čímž jsem s nečekaným předstihem, aniž jsem o tom věděl, poznal takto, ještě za studií, jednoho ze svých budoucích dlouholetých kolegů, předínského fořta Zdeňka Růžičku, který to polesí od Kružíka právě v těch dnech přebíral. (Ale to by byl úplně jiný příběh, ten z dosud nenapsané přihrádky „Jak jsem v třebíčských lesích natrvalo zakotvil“.) Ten Zdeněk nám tedy ukázal, kde budeme bydlet. Byly tam postele i deky, skříně, taky elektrický vařič a nádobí, nic nám tu nemělo scházet. Jen něco přebývalo: ostrý pach impregnace proti houbě, co stoupal z podlahy a naplňoval atmosféru té jinak útulné boudy i při naplno otevřeném okénku. Ale nebylo to tak zlé, po krátkém čase stráveném uvnitř se na něj pozapomnělo. Přesto právě tento vjem zůstane mi už provždy jako první a nejsilnější při vzpomínce na mé poslední vysokoškolské prázdniny. (Když jsme sem po čtyřiceti letech zavítali s Janou, kterou velice zajímaly stopy, co jsem tu zanechal, a já jsem se – p­lný nostalgie –  k­ té dosud hrdě stojící boudě na pár kroků přiblížil, ta vůně tu ještě byla, a byla silnější připomínkou dávných prázdninových týdnů než sám les. V něm se naopak změnilo tolik, že jsem některá místa stěží poznával.)

Obce Kněžice, Brodce a Hrutov leží kousek od sebe, téměř na sebe navazují. Budova polesí s dílnou, garážemi a dřevěnou boudou je až na konci Kněžic, tam, kde začínají Brodce.

Tři lesní oddělení vybraná pro naši diplomku byla ve velkém lesním komplexu za Hrutovem a těsně na sebe navazovala. Na západní straně jim tvořila mnohasetmetrovou společnou hranici úzká okresní silnice nebo to byla tak přepychová lesní cesta?, která mířila na jih a tam v dálce křižovala silnici z O­patova do Heraltic. Z ubytovny jsme na pracoviště daleko neměli.

Zdeněk nám půjčil potřebné mapy, a od té chvíle kdykoliv jsme mohli vyrazit na předběžnou obhlídku. Anebo rovnou začít.

Čekala nás však ještě jedna důležitá věc – v pionýrském táboře se přihlásit na tu slíbenou stravu. Vlastík nás poněkolikáté opatrně připravoval na to, co nás tam čeká. Ať prý se nepolekáme dost šokujícího setkání „s tou babou“. Nebrali jsme to vážně, jen bylo divné, proč o tom pořád mele, co může být na nějaké ženské tak odstrašující. Na to jen pokrčil rameny: máme se raději připravit, je to ženská jak břitva, ta vedoucí tábora.

„Tak domluvils to stravování, nebo ne?“ ptali jsme se.

„Jo, domluvil, ale stejně nic nevím. Nebylo jí to po chuti, pořád jí na nás něco vadilo.“

„Jak vadilo? Dyť nás nezná.“

„Nezná, ale nějak jí vadíme.“

„Tak nechá nás tam teda chodit na to jídlo?“

„No… snad nechá. Akorát se jí furt nelíbilo, že ‚jacísi študáci, a ještě k tomu lesáci‘, to řekla hezky opovržlivě, se jí mají vetřít do tábora a narušovat tam pořádek. A třeba ještě plést hlavy oddílovým vedoucím, jak prej lesáky zná.“

„To se poddá,“ mínil Drahoš.

„Bude to ale fuška, je to hrozná baba,“ krčil Vlasta starostlivě čelo.

Začali jsme být zvědaví, jaké sani se to chystáme vlézt do spárů.

 

Tábor se skládal z jedné napůl zděné, napůl dřevěné budovy a z řady stanů s „podsadami“. Rozkládal se na volné travnaté ploše pod lesem na pravém břehu rybníka Stražov, jejž napájí potok Brtnička s přítokem Zlatomlýnem.

Po cestě od hráze, pod níž stojí brusírna skla, přišli jsme k „bráně“ do tábora, obyčejné závoře na dvou kůlech přes cestu. Hlídala ji dvojice pionýrek. Požádali jsme, aby nás pustily dovnitř, že máme nějaké jednání s paní vedoucí. Řekly, že nás pustit nesmějí, ale jedna se nabídla, že soudružku zavolá, a šla pro ni. Čekali jsme, ale vrátila se sama. Nemohla prý „soudružku hlavní“ najít.

O ukecaném Vlastovi se ví od prvního semestru, kdy jsme ještě pro osvěžení měli na fakultě také pár hodin matiky, že i z ní složil zkoušku jen pomocí hbitého jazyku, třebaže zadanému příkladu vůbec nerozuměl. Tak i teď se nám podařilo po delším úsilí, postaveném především na této Vlastově silné stránce, holky přemluvit, aby nás pustily aspoň kousek za bránu, ať tu nestojíme jako žebráci. Slíbili jsme, že budeme dodržovat táborový řád, po táboře se courat nebudeme, jenom na soudružku hlavní slušně počkáme.

„Támhle to okno je soudružky vedoucí,“ ukázala nám druhá strážná konečně. A společně zvedly závoru.

Čekali jsme pod oknem hlavní budovy a zprvu potichu, potom už poměrně hlasitě, se mezi sebou bavili.

Vtom se otevřelo okno a z něj vyletělo staccato úsečných vět:

„Co je to tady za veřejný shromáždění? Holky, jak to, že sem pouštíte cizí lidi? Dneska máte zaražený koupání! Hlaste to oddílové vedoucí! Já si to zkontroluju! A co vy tady dole, co jste zač! Rušíte mi odpolední klid v táboře!“

Nebyla to žádná bába, ale mladá holka s hladce učesanými blond vlasy, dost málo opálená na to, že vede letní pionýrský tábor, s nápadně hluboko zapadlýma očima, úzkým obočím a trochu pozvednutým nosem pršáčkem. Jen toho jsem si při poslechu té kulometné palby stačil všimnout.

Slušně jsme pozdravili „Dobrý den“ a na okamžik se cítili jako seřvaní žáčci. První se vzpamatoval Vlasta.

„Děvčata za to nemůžou, paní vedoucí, nezlobte se na ně...“

„Děvčata dobře znají svý povinnosti! A vy se mi s tím svým falešným přimlouváním nepokoušejte narušovat táborovej řád! A vůbec, co jste zač! Co tady chcete!“

„Já už jsem s váma mluvil, slíbila jste…“

„Aha, to jste vy, ti hajní!“ protáhla, jako by se právě rozpomněla, ale dobře věděla, co jsme zač a požitkářsky vychutnávala účinek svého nečekaného vstupu na scénu, těšilo ji, jak tu nejistí stojíme.

V jejím tónu i přezíravém pohledu však bylo znát i trochu zvědavosti.

„No tak když už jste mi sem bez dovolení vnikli, zůstaňte stát, kde jste a čekejte.“ Ztratila se od okna.

„Te-da! To je ale semetrije!“ řekl jsem s nelíčeným obdivem.

„Chudák manžel,“ politoval neznámého Drahoš.

„Prej je svobodná,“ řekl Vlasta.

„To je jasný, umíš si takovou babu představit vdanou? Ta se v životě vdát nemůže,“ řekl jsem znalecky.

Za chvíli se v tom okně znovu objevila a poručila nám jít dovnitř.

Seskočil jsem z betonového poklopu studny, na kterém jsem celou dobu stál, protože miluju vyvýšená místa, a šli jsme ke vchodu a do chodby. Na chodbě vlevo se otevřely dveře a z nich právě vycházela. Odchytila nás a vedla doprava, kde za velkou jídelnou byla kuchyně a za ní kancelář. V té nás představila vrchní kuchařce: „To jsou oni.“ Stála stranou, nechala nás jednat s ní. Ukázali jsme paní vrchní občanky, ona si opsala naše nacionále a vysvětlila nám, jak to tu chodí. Výběr v jídle není, vaří se kvůli dětem, a ty musí jíst podle předpisů, na to je týdenní rozpis. Můžeme platit pokaždé zpětně za uplynulý týden. Začít můžeme dnešní večeří, jestli chceme. Chtěli jsme. Chodit sem budeme jenom na snídaně a večeře. Místo oběda nám u snídaně dají kuchařky studenou svačinu do lesa s sebou.

Poděkovali jsme a chystali se jít. Soudružka hlavní, která jednání sledovala jakoby nezúčastněně, přidala nám na cestu své přísné pokyny:

„Přijdete vždycky včas! Od brány půjdete rovnou do jídelny, nikde se mi nebudete courat, ať vás chrání rukapáně! Pch! Lesáci! Známe to, čerti vždycky na sebe berou podobu myslivců, ale na takový pohádky já tady nejsem zvědavá. A proto příkaz číslo jedna: nechci vás vidět v táboře mimo cestu od brány do jídelny a zpět! Nechci vás vidět bavit se s děckama! Rozuměli jste mně dobře? Cha, lesáci vykutálení, všeho schopní.“ Taktak, že si neodplivla.

„Nemusíte se nás bát, soudružko vedoucí, my máme do čertů ještě daleko, teprve na ně študujeme,“ řekl Drahoš, když nabyl dojem, že už se smí vtipkovat.

„No to bych se měla koho bát! Dávejte pozor, ať s váma neudělám krátkej proces. Poroučím se.“ Ukázala nám dveře, a když jsme vyšli, postavila se na schůdky, aby viděla, jak rychle jsme poslechli.

Až za branou jsme si oddechli, tam už na nás nemohla. Děvčatům jsme se omluvili, že jsme je přivedli do maléru, ale ony se pýřily a prý, že soudružka hlavní zas tak zlá není.

Tak pro nás skončila první návštěva tábora. Přišli jsme pak ukázněně až na večeři a ukázněně z večeře odešli. Děcka nás okukovala, ale my jsme dbali pokynů a nebavili se s nimi, aby s námi soudružka vedoucí neudělala krátký proces, jistě by se o našem přestupku dozvěděla, třebaže jsme ji nikde neviděli.

Nutno přiznat, že nám vůbec nechyběla.

 

 

 


9 názorů

revírník
13. 05. 2019
Dát tip

To by sis musel čuchnout, Luboši. Ale vydržet se dal.


Kočkodan
13. 05. 2019
Dát tip
Proti soudružce vedoucí je Baba Jaga filantropická seniorka se srdíčkem na pravém místě. Jenom mě trochu překvapilo, že ostrý pach impregnace proti houbě vítězil i nad vašima ponožkama a nohama.

revírník
13. 05. 2019
Dát tip

Poděkuju potichu, abych tě nevzbudil.


lastgasp
13. 05. 2019
Dát tip

Krásně v tom lítám Jaroslave. Čtu až do usnutí.


revírník
13. 05. 2019
Dát tip

To jsem rád, Jano, smích je zdravý.


vesuvanka
13. 05. 2019
Dát tip

První návštěva tábora byla díky semetrice dost nepříjemná, ale rozesmálo mě študování na čerty :-))) TIP


revírník
13. 05. 2019
Dát tip

Renato, Ireno, děkuji vám za pochopení.


Gora
13. 05. 2019
Dát tip

Pobavilo, Jardo...překvapilo mne mládí "herdekbaby":-)


bixley
13. 05. 2019
Dát tip

Takové semetriky se najdou všude, ale v pionýrském táboře? To je něco. Ale hlavně, že jste nemuseli shánět jídlo a mohli jste studovat na ty čerty. :-)))


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru