Strach

Na jaře jsem byl chvíli pryč. Vlastně si ani nedokážu přesně vybavit, na jakou dobu to vlastně bylo, ale dobře si pamatuji, že tehdy venku padal sníh. Ale bylo už jaro. To podle těch ptáků. Podle ptáků, jejichž zpěv pronikal zamřížovanými okny sem k nám. A taky podle toho vzduchu. Nevím přesně, jak se ve vzduchu pozná jaro, ale tehdy to tam už s určitostí bylo. Myslím si, že určitému druhu lidí ani nemusíte říkat, že za okny je jaro, a oni to stejně poznají podle vzduchu. A tento druh vnímavých lidí jsem měl vždycky rád. Měl jsem rád lidi, kteří ve vzduchu ucítí jaro pokud možno co nejdříve.

Potom už ten běloskvoucí sníh přestal padat. Jaro bylo za dveřmi. Pomaloučku se sem k nám vkrádalo prvními nesmělými dotyky, které byly tak příjemné.

Za těmi našimi dveřmi byli pouze lékaři a ošetřující personál. Někdy se mi zdálo, že se pohybují zvlášť neslyšně, ti venku. Někdy se mi totiž zdálo, že se pohybují  jakoby úmyslně na zvlášť sofistikovaných  vzduchových polštářích.

Den začínal vždycky stejně. Začínal myšlenkou, která ze snu pomalu, ale jistě utkvěla na stropě nade mnou. Myšlenka se vlnila a potom pronikala mou hlavou a vzbuzovala stejně tupý pocit, jako všechno ostatní. Veškeré vnímání bylo tak beztvaré, že se mi myšlenky špatně uchopovaly a tak mi unikaly pryč dříve, než jsem si to byl schopen uvědomit. Nebyl jsem schopen uchopit ani tu myšlenku, že mi ostatní myšlenky unikají pryč jako, rybky z rozbitého akvária. Myšlenky jako rybky. Jako rybky zvlášť vzácného druhu. 

Pomalu jsem pohnul jednou rukou. Ta námaha byla příšerná. Potom jsem pohnul nohou a pomaloučku se obrátil na posteli. Únava. Myšlenka na okamžitý spánek, který mi byl pro tuto chvíli odepřen. Myšlenka na amorfní opětovný okamžitý teplý spánek. Spánek, který se najde rychle pod víčky, odkud proniká posléze celou hlavou a mozkem. 

Venku na chodbě zvonil zvon. Pokaždé ráno takhle zvonil. Zvonil, aby nám oznámil, že přichází nový den, stejně beztvarý, jako ty předešlé. Znamenal budíček, ale pro mě a mnoho ostatních znamenal zároveň probuzení do nicoty a polosvěta tupého vnímání reality. Jediný pocit skutečna byl pocit, že do mého žaludku projede každou chvíli pilinovitá hmota, která znamenala snídani a další spánek. Spánek, který bude možná ještě hlubší, než ten předranní.

Ploužíme se do jídelny. Našedlá masa otupených polozvířat. Jsou slyšet nesouhlasné výkřiky s předloženou stravou. Když tak o tom uvažuji nyní, bylo úplně jedno, jakou stravu nám ráno předložili. Stejně chutnala vždycky stejně a to nijak. Beztvará hmota těstovito-pilinovitého charakteru, která se musela vydatně zapíjet, aby vklouzla do hrdla.

Při snídani přivírám oči před ostrým světlem, které bylo z jakéhosi, pro mě nepochopitelného důvodu, tak ostré a pulzující. Vyvracím se na židli do opěradla a čekám. Na co. Čekám, potom odcházím zpět na pokoj, kde se ponořuji opět kamsi do svého nitra. Snažím se tak navázat kdesi na noční kapitoly spánku. Už se mi to ale zřejmě nepodaří. Vnímám proto světlo. Zase ostré a zase tak pulzující, jako by se s každou systolou pulsu mého srdce zesilovalo a s každou diastolou zase rozptylovalo kdesi v mém nitru, kdesi hluboko až na samotné hranici uvědomění. Pulzující světlo. Ještě po létech vnímám toto pulzující ostré světlo. Ještě po létech jsem znovu schopen rozeznat jeho základní tvary. Ještě po létech jsem schopen si uvědomit, jaký volní zmatek vždycky toto světlo způsobilo v mém nitru. Volní konfuze z ostrého a pulzujícího světla.

Ranní injekce a léky. Dostávám injekci do svalu. A hrst léků, o kterých jsem už dávno ztratil veškerý přehled. Injekce pomalu zabírá a moje brada poznenáhlu padá na hrudník. Zvonění nyní přichází z velikánské dálavy. Zdá se mi, že přichází z  ještě větší dálky, než hned ráno.

Probíhá ranní přehled pacientů. Je to něco jako vizita. Dotaz na můj aktuální zdravotní stav. Říkám paní doktorce, že je stále stejný. Najednou mi připadá, že už léta je stále stejný. Nevím v téhle chvíli, co si mám o tom myslet. Připadá mi, že mám už roky svoji depresi, která mě nepustila ze svých spárů ani na jediný den. Už snad prý nemám sebevražedné sklony. Jistého úspěchu bylo docíleno. Já znova o tom všem přemýšlím. Zvedám hlavu a tvrdím, že můj stav je stabilizovaný.To je, jak mi poradil jeden spolupacient, zřejmě jediný způsob, jak se odtud dostat ještě moc nepoznamenaný. Ale stejně se mi zdá, že tu jsem celé dlouhé roky. Už celé dlouhé roky jako motýl na výkladních sklech, v patrech cizích domů slýchávám své kroky, ve větru svůj dech.

Na sebevraždu myslím stejně intenzivně jako předtím, jenomže nyní se s tím nikomu nesvěřuji. Moje chování  tady dostane svoji brzdu.

Myslím na tu brzdu. Představuji si ji. A zase znovu a znovu se dostávám ve svých myšlenkách do smyček a uzlů, z kterých není úniku. Trpím.

Je po vizitě. Nyní následuje komunita. Probírají se věci na oddělení. Někdo strčil lejno v koupelně pod rohožku.  Tyto a podobné věci se tady stávají každý den. Dělá se mi zle.

Následuje pracovní terapie. Monotoně stříhám molitan. Potom stříhám nějakou hmotu, o které nevím, z čeho pochází. Prý se s ní plní plyšoví medvídci. Dělám prý touto činností něco užitečného. Mně se to ale nějak nezdá. Připadá mi to tak zbytečné! Propadám se znovu do sebe. Usínám. Třesou se mnou. Takže ode dneška mi musí snížit sedativa. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale horečně souhlasím. Čím méně léků, tím snažší a dřívější odchod domů. Čím méně léků, tím bližší je civilní život tam venku. Tam venku, kde nečíhá na lidi po ránu to ostré a pulzující světlo.

Probouzím se z letargie a čeká mě oběd, stejné barvy a konzistence, jako snídaně.

Po obědě obdržím pořádnou injekci do svalu. Po ní se propadám někam daleko mimo sebe, někam mimo svou postel, někam mimo tento pokoj. Asi spím. Už drahnou dobu se mi nezdají vůbec žádné sny. Je to asi způsobeno léky, které beru.

Nastupuji na hydroterapii. Cítím příšernou únavu. Podlamují se mi nohy. Stojím ve vykachlíkovaném boxu a do mě se zakusují dva hadi, jeden s ledovou a druhý s horkou vodou. Po tomto léčebném zásahu je mi vždycky lépe. Cítím se jakoby volnější. Kroutím zběsile hlavou. Už jsem asi skutečně blázen.

Vypotácím se ven a sestra mě odvádí na elektrokonvulzivní terapii. Lehám si na stůl, kde mojí hlavou proženou za chvíli 120 voltů. Do žíly mi vniká jehla. Propadám se zase mimo sebe.

Probouzím se už v poklidu. Můj klid ruší jedině silná nausea a pocit, že zase volně létám. Musím se soustředit na odpolední injekci. Už ji mám a je mi fajn.

Kolem našich oken se protáhl soumrak. Den je zase pryč. Ztratil se stejně nenápadně, jak přišel.

Už zvoní k večeři. Připadá mi, že nikdy nebude konec té kašovito-pilinovité hmoty. Už nevím, co mám dělat, abych do sebe aspoň trochu nacpal.

Večer ladí s poklidem. Za chvíli moji hlavu obestře neprůhledná a příjemná mlha, která znamená noc. Dostávám injekci. Dobrou noc.