Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHorymírka 59
Autor
revírník
Znovu nás nadlouho rozdělila dálka. Odloučení na mě doléhalo víc, než mi bylo milé. Stále častěji jsem, proti svému zvyku, zanedbával učení. Dopisy plné nezvládnuté netrpělivosti jsem psal obden. A ona odpovídala: „Copak za to můžu já, že jsme tak daleko od sebe? Proč tolik hořkosti? Tak dlouho jsi mohl beze mě být a teď? Mně stačí, že tam kdesi v dálce jsi, že na mě myslíš. Připouštíš si taky své povinnosti? Musíš napsat a obhájit diplomku, to není málo.“ Uklidňovala mě, ochlazovala mou horkou hlavu, snažila se přimět mě víc myslet na práci, ale tím jen přilévala olej do ohně. Po každém jejím dopisu jsem vzplanul, vyčítal jí, že na mě myslí málo a že chce totéž po mně, jenže já nemůžu, já nejsem z kamene. Tak jsem se rozpaloval, na dálku sám sebe a následně i ji přesvědčoval, že už ji miluji. Chtěl jsem to dokazovat tím, že dávám najevo, jak mi chybí. Ale když jsem sáhl hloub do svědomí, nebyla to ona, chladná Jaruna, kdo mi chyběl, byla to jiná žena, již ona ani zdaleka nemohla nahradit. Ale tu jsem neměl, sám jsem se jí vzdal.
Na každý dopis neodpovídala, a když psala, vyhýbala se slovům, jež by připomínala naše odloučení. Psala dopisy hojivé jako balzám. Nutit se do nich nemusela, sama byla tišící lék, chladivý obklad na rozpálenou hlavu. Neměla mou vášeň, mou dravou dychtivost, nepodléhala emocím, postrádala sklony k nezřízené radosti a k nejčernějšímu zoufalství. Doháněla mě k nepříčetnosti. Hledal jsem v jejích dopisech jiskru vášně, plamínek nedočkavosti. Místo nich jsem nacházel moudrost a klid.
Nestál jsem o moudrost, nestál jsem o balzám, ze všeho nejmíň jsem si přál klid. Chtěl jsem, aby hořela jako já. Má už dávno hořet, proč dosud nehoří! Psal jsem po večerech místo zábavy s kamarády, psal jsem v přednáškách, v parcích, kde mě právě posedl stesk. Nebylo se mnou k vydržení. Všude jsem hledal svou lásku. Svou bývalou lásku.
„Jsi jako nemocný,“ vzdychala maminka, která znala Jarunu zatím jen z mého líčení. „Já tě nepoznávám. Proč ji trápíš?“
„Já nevím… Nevím, mami… Nemá mě dost ráda.“
„Jak to na tu dálku poznáš?“
„Poznám. Když přijde dopis, vyčtu z něho jenom, že žije, že se mi nezdála, nic víc.“
„To je ti málo?“
„Nic víc! Ani kousek ničeho navíc!“
„Je rozumná. Má odpovědnost. Sama pracuje a chce, aby ses ani ty zbytečně nerozptyloval.“
„Takhle mě rozptyluje víc.“
„Chlapče, chlapče, měl by sis jí vážit, a ty jí ubližuješ. Zasloužíš si vůbec takový děvče? Potřeboval bys trochu její trpělivosti.“
Nechtělo se mi poslouchat moudré rady. Nechtělo se mi uznávat nutnost. Prohřešil bych se proti svému citu, který jsem považoval za posvátný.
Znovu a znovu jsem na svůj dopis čekal přiměřenou odpověď. Přiměřená – to znamenalo horká, až bych se o ni popálil. Ten oheň mi scházel. Oheň, který jsem znal, který byl ve mně, jako je v člověku netrpělivost, hledání, touha a dobývání, jako v něm navždycky zakoření minulost, kterou žil opravdově, minulost, z níž se tají dech a duše se vzpíná ke hvězdám, jako v člověku zůstávají stopy žhavé lásky, a ty stopy jsou již trvalou součástí jeho osobnosti.
Nezbývá, než si ověřit, jestli se mi má láska nerozplynula.
Nemohl jsem ovšem volat jinam než do školy.
Ozval se mužský hlas.
„Ano, je tady, ale právě končí přestávka, nevím, jestli už není ve třídě… Ano… ano… Okamžik, řeknu jí, že volá Brno.“
Žárlil jsem. Žárlil jsem na toho, kdo ji teď zblízka vidí, může s ní mluvit a možná se jí i dotknout, zatímco já jsem sto kilometrů od ní v protivně osvětlené kabině, u níž se nedovírají zvukotěsné dveře a za tou škvírou sedí, mlčí, pokašlávají a naslouchají cizí lidé, kteří také čekají na spojení.
Přišla k telefonu. Její „ahoj“ bylo mrazivé.
„Co se děje?“
„Chtěl jsem tě slyšet.“
„Kvůli tomu voláš? Už mě slyšíš, tak co dál?“
„Proč neodpovídáš na dopisy?“ zeptal jsem se rozechvěle.
„Na ty se nedá odpovídat. Na takový dopisy já už odpovídat nebudu. Ještě něco? Musím k dětem, nechala jsem je tam bez dozoru.“
„Čekal jsem, že uslyším aspoň jedno hezký slovo.“
„Přestaň s takovými dopisy, ovládej se, a pak se uvidí.“
„Co ti na nich vadí?“
„Musela bych se z nich zbláznit. Nejsem na takový ztřeštěnosti zvyklá a zvykat si nebudu. Věděls už o prázdninách, co jsem zač. Nic jsem ti nepředstírala, nebo jo?“
„Teď je to o moc těžší, když jsi až tam a já tady.“
„Tak se ovládej. Než takový dopisy, to radši žádný. Takový číst nebudu, nemám na to nervy.“
Ohromeně jsem mlčel. Asi to pokládala za pokání, za posun k nápravě, protože dodala, jako by vychovávala prvňáčka:
„Ještě to příště zkusím, ale jestli se to nezmění, tak další dopis házím do koše, zapamatuj si to.“
Ten kantorský tón účinkoval jako rozbuška.
„Další? Jestli ještě nějakej další bude!“ S bušením ve spáncích jsem zavěsil.
U okénka jsem platil jako ve snu. Všechny rozměněné peníze jsem nechal na pultu a šel. Zavolali mě zpátky. Bylo mi trapně, červenal jsem se až za ušima.
Konec. Úplný konec. Všechno pryč. Všechno bylo zbytečně. Proč jen jsem tam volal!?
Ne, tak to zůstat nemůže!
Místo domů, zamířil jsem na nádraží. Koupil jsem si lístek a teprve potom pročítal jízdní řád. Můj vlak odjel před minutou. Příští pojede až v patnáct čtyřicet. Není to znamení? Neměl bych nikam jezdit.
Žádná znamení nejsou! Je jenom pekelný pech.
V podzimní plískanici jsem se potloukal provlhlými ulicemi. Napadlo mi zajít na fakultu. Nebo do univerzitní knihovny.
Na práci však jsem neměl ani pomyšlení.
Domů ne, jenom ne domů!
Na kolej? Navštívit po dlouhé době kluky? Třeba by mě rozebrali, potřeboval bych rozebrat.
Nemá cenu nikoho hledat. Buď jsou na přednášce, nebo šprtají. To jenom pro mě jako by najednou nic neexistovalo. Žádné závěrečné zkoušky, žádná diplomka.
Nejdu nikam. Sám si poradím nejlíp. Všechno si potřebuju důkladně promyslet. Už jsem se rozhodl. Jízdenku mám v kapse. Do té doby chci být sám.
Jenom jestli to není chyba. Jestli vůbec není chyba, že tam jedeš. V tomto stavu.
Jak asi na ni zapůsobí, když se znenadání objevím? Není pozdě?
Trochu, ale jenom trochu pozdě by být mělo! Chtěl bych, aby se taky maličko trápila.
Byla už tma, když jsem v neznámém městě konečně našel dům, kde s kamarádkou přebývala. Plný napětí a nepokoje jsem si ji dal od paní domácí zavolat.
Když mě spatřila, oči jí zasvítily.
„Počkej, přijdu hned.“ Radostný plamínek na minutku zmizel a potom se znovu objevil, poněkud vlažnější, jak se mi zdálo. Později, když jsem si setkání znovu stokrát promítal, dospěl jsem k závěru, že nebyl vlažnější, jen silně přidušený nejistotou, očekáváním.
Chodili jsme málo osvětlenými ulicemi Jihlavy, provlhlými syrovým chladem podzimu v centru Vysočiny.
Hořel jsem, ona zvědavě vyčkávala, co se z nenadálé návštěvy vyklube. Bylo zřejmé, že je stále ve střehu.
Stačilo málo, velmi málo, a mohli jsme toho večera potkat krásné, teplé, usměvavé štěstí. Přijel jsem se smířit, spěchal, aby k usmíření došlo co nejrychleji, ale málo jsem pro to dělal. Cosi mi překáželo.
Od začátku mi cosi překáželo. Jarunina pozornost byla zaměřena jinam, než jsem chtěl – na to, co udělám. Hledal jsem porozumění, ale ona se zřejmě bála nového vypuknutí mého žáru. Neobratně jsem se vracel tam, kde už jsme jednou byli a kam jsme se už nikdy nemohli znovu dostat. Zase mi docházela trpělivost. Neznal jsem míru, dopouštěl jsem se chyby za chybou.
Čím netrpělivější jsem byl, tím víc se uzavírala. Neuklidňovala, nevysvětlovala, nechávala mě spalovat se vlastními rozpory.
Brzy bylo jasné, že při tomto setkání k nápravě nedojde. Neměl jsem se ukvapovat, neměl sem jezdit. Za těchto okolností ne. Měl jsem především vychladnout. Nic by se nestalo, ona by to přežila a já bych nebyl v tom ohni, v jakém jsem.
Je možné, že jsem se tak mýlil? Je to vůbec ona, ta něžná bledá víla z prázdninové pohádky? Anebo jsem si ji za dlouhou dobu tří měsíců napůl vysnil ke svému obrazu?
Teď to mám. Narazil jsem na skutečnost.
Ale já tě nesmím ztratit! Co by mi pak zůstalo? Ztrácíš se mi! Proč se mi vzdaluješ?! Na co myslíš? Díváš se na mě, ale tvůj pohled je cizí. Tak daleko jsme od sebe byli, teď tady chodíme a já nenacházím odvahu vzít tě za ruku.
Ale k tomu není potřeba odvaha, k tomu je nutné něco jiného. Buď to zde je, anebo není.
Co jen se to mezi nás dostalo! Tak to dál nejde.
„Jarunko!“ Uchopil jsem ji za ramena a obrátil k sobě. Udiveně na mě pohlédla. V tom údivu jsem vyčetl zas cosi nepřiměřeného, cizího, co sem teď nepatří. Z těch očí jsem nemohl vyčíst nic o sobě, o nás dvou, o naší budoucnosti, nic, co jsem tam číst chtěl, co v těch očích mělo být, protože jsem si to přál já, uražené mužské veličenstvo, excelence, pán tvorstva. A jak jsem jí svíral útlá ramena, zahlédl jsem tam dokonce něco jako vzpouru.
„Kdo jsi!“ vypustil jsem sevřeným hrdlem. „To přece nejsi ty, má víla z pohádky!“
„Nejsem víla. Jsem to já. Jsem pořád stejná. To jenom ty ses změnil,“ řekla s jistotou. „Pusť, bolí to, budu mít modřiny!“
„Hoř, proč nehoříš! Chytni plamenem! Jsi studená jako led.“
„Pusť mě, surovče!“
Náhle cosi starého jako svět, co dřímalo hluboko v podvědomí, vyplulo na povrch a já jsem tu křehkou bytost odstrčil. Odhodil jsem ji daleko od sebe. Žádný hlas jsem neslyšel, snad jsem si to jen pomyslel, ale celé mé zoufalství bylo v tom drsném výkřiku: „Běž, běž ode mě, vůbec mi nerozumíš!“
Zavrávorala, ale neupadla.
Co jsem to udělal? Spáchal jsem něco hrozného. Neupadla, ale narazila na jakousi zeď, a ta ji v pádu zastavila. Jenom náhodou neupadla! Nebýt té zdi, byl bych ji shodil do bláta!
V hlavě mi šumělo neovladatelným zvířecím pudem. Otočil jsem se a šel. Nechal jsem ji tam opřenou o tu zeď, nechal jsem ji tam a odcházel.
Jen jednou jsem se ohlédl. Šla k domovu, právě procházela pod pouliční svítilnou, obrácená ke mně zády. Její krok byl pevný.
Cestou k nádraží ani ve vlaku jsem nikoho nevnímal. Uprostřed množství jsem byl sám. Teď už navždycky sám. Stalo se to, z čeho jsem měl strach. Zradil jsem pro nic. Má zrada byla jediná a poslední – a zbytečná. Teď už nepotřebuju nic. Ani návrat, ani budoucnost. Ničím se nevykoupím.
Maminka se zhrozila, když mě spatřila vcházet.
„Kdes byl?“
„Daleko. Strašně daleko,“ řekl jsem unaveně.
„Jak to vypadáš? Jak se tváříš? Co se ti stalo?“
Mlhou a mrholením jsem byl provlhlý, vlasy rozcuchané, oči zarudlé, všechno na mně a ve mně splihlé.
„Udělal jsem strašnou věc. Je konec.“
Aniž jsem dbal na to, že ubližuju dalšímu blízkému člověku, že nechávám maminku v její hrozné nejistotě, šel jsem a zavřel se do svého pokojíku.
Ležel jsem na zádech s očima dokořán. Ve tmě jsem si promítal na neviditelný strop nejfantastičtější obrazy. Žiju, ale cítím, že život není víc než uzel bolestivých, mokvajících výčitek. Jsem idiot. Nemám právo žít mezi normálními lidmi. Nemám právo nikomu víc komplikovat život. Sám, docela sám, svou vlastní vinou jsem přišel o to, co mohlo být, co by určitě bylo, kdybych se choval jako druzí. Samozřejmě, že tohle je úplný konec.
Potom jsem usnul.
Za nějakou dobu jsem se probudil. Za oknem na Brandlovce rachotila, kvílela a řinčela šalina, vydávala ten tisíckrát slyšený zvuk, jak se vynořovala téměř neslyšně v zatáčce od Maloměřic, pak se prudce rozjížděla rovinkou na úrovni naší uličky a za pět vteřin opět zpomalovala před druhou zatáčkou. Tisíckrát slyšený přátelský zvuk, patřící k mému domovu.
Ležel jsem stále tak, jako předtím, na zádech, oblečený. Slabounké drobečky světla, co na dálku zbývaly z nočního osvětlení Horymírky a Brandlovy ulice, vnikaly sem do pokojíčku a umožňovaly rozeznat kontury nábytku. Také lustr uprostřed stropu jsem viděl. Těžce jsem se rozpomínal na poslední myšlenku. Co jen to bylo za nesmyslnou myšlenku? Byla nesmyslná, to vím, ale zároveň jako by znamenala vykoupení, odpuštění neodpustitelného.
Teď je pryč, marně vzpomínat.
Nech toho, vstaň a napiš jí.
Nestaral jsem se, odkud ten pokyn přišel. Nezvykle unavený jsem se s přemáháním zvedl, rozsvítil, otevřel složku s dopisními papíry a dal se do psaní. V poloomámení po krátkém bezesném spánku jsem nebyl schopen jitřících citů. Psal jsem věcně, s nadhledem, jako bych se na vlastní trápení díval odněkud z výšky:
„… unáhlil jsem se. Něco se se mnou stalo. Co, to nevím. Teď si ale myslím, že jsem povinen alespoň takto, písemně podat Ti vysvětlení a omluvit se. Vím, že už se nesnížíš, abys mi odpovídala, a také Tě o to nežádám, ale omlouvám se za nevhodné chování, které jsem si teprve dnešní noci, bohužel pozdě, uvědomil. Mrzí mě, že po takovou dobu jsem se nechával strhávat emocemi, že jsem na to nepřišel dřív, dokud nebylo pozdě, předtím, než jsem provedl tu neodpustitelnou věc…“
Psal jsem klidně, věcně, bez vzrušení, byl jsem nesmírně unavený. Psal jsem tak, jak se vyjadřujeme, když jen pro pořádek něco urovnáváme, když se dobrovolně loučíme s něčím, na co jsme vlastní vinou pozbyli právo. Skončil jsem, ještě než se rozednilo.
Odesláním dopisu jsem pokládal svou poslední povinnost za vyřízenou.
Bez nadšení jsem se pustil do práce. Pracoval jsem na diplomce, navštěvoval přednášky, připravoval se k semestrálním zkouškám, začal se znovu stýkat s kamarády a zvykal si žít. Jinak, svobodněji, než jsem si ještě nedávno představoval. Kluci žasli, kde se to ve mně bere. Navštěvoval jsem s nimi noční podniky, pil s nimi a domů chodil k ránu. Staré kamarádství se utužovalo. Večery jsem chtěl trávit v něčí společnosti. Zanedlouho jsem však poznal, že se do nevázaného způsobu života nutím. Našel jsem to nejméně komplikované východisko, které se mi nabízelo, třebaže bylo zřejmé, že ani tady nelze začínat znova. Ani zdaleka už to nebylo to, co kdysi. Ve skutečnosti jsem právě tohle vůbec nepotřeboval.
A tu jednoho dne přišel dopis. Maminka mi ho položila na stůl, u něhož jsem pracoval, teple, s láskou se na mě podívala a tiše odešla.
Nevěřil jsem svým očím. Vzpomněl jsem na to, co předcházelo a začal se bát obsahu té malé obálky, popsané úhledným písmem.
Nechal jsem dopis ležet na rohu stolu a pokračoval. Práce však za moc nestála. Co když je tam uvnitř něco, nač s tajnou nadějí čekám!
Není to divné? Ve skutečnosti jsem se nesmířil, stále čekám, denně čekám a doufám…
Ten dopis tady přede mnou leží a já ještě nevím, co obsahuje. Odpuštění, nebo potvrzení definitivního rozchodu?
Čím déle jsem napětí prodlužoval, tím více chyb jsem se dopouštěl. Nakonec jsem musel složitý graf, na němž jsem se od rána lopotil, zmačkat a zahodit.
Odložil jsem rýsovací potřeby a otevřel obálku.
Psala, že mi dávno odpustila. Můj čin se jí nezdál tak hrozný, jak já ho vidím. Zato klidný tón mého dopisu ji překvapil svou srozumitelností.
„… piš tak, jaks mi napsal tentokrát. Nechtěj po mně nemožné, ale věř, že Tě mám ráda. Také jsem už pochopila, že Tě nechci ztratit. Po Tvém náhlém odchodu mi bylo hrozně, ne pro to, cos udělal, ale proto, že teď možná skončí co sotva začalo a v co jsem tolik věřila. Je dobře, žes napsal. Znovu začínám věřit v naši lásku. Věř i Ty, jen mě nechtěj předělávat. Jsem, jaká jsem, stejně by se Ti to nepodařilo. Nerozptyluj se, pracuj, musíš mít vzornou diplomku, ne jen tak obyčejnou, s průměrností bych se nikdy nesmířila. Jestli nebude vzorná, tak si mě nepřej, to bych byla zlá. Líbá Tě Tvá Jaruna.“
Světlo mě naplnilo až po okraj.
„Mami, mami, ona mi odpustila!“ běžel jsem do kuchyně a mával dopisem, „vůbec se na mě nezlobí!“
„Tak vidíš,“ usmála se maminka a mně se zdálo, že nic jiného nečekala, že o takovém výsledku nikdy nepochybovala.
Tentokrát jsem se poprvé ovládl a nechal dopisem probuzené city, překotné myšlenky a všecky vášně, aby se samy vyčerpaly. Teprve až slabě doutnaly ve vlastním popelu, teprve potom jsem sedl a napsal druhý z řady střízlivých, srozumitelných dopisů, na něž tak dlouho čekala.
11 názorů
Renato, jsi milá a mě to může jen těšit, že jsem ti něco připomněl z dávné klasiky. Nejen může, ale doopravdy těší, a to moc. Takového přirovnání jsem se nenadál. A tak ti za tvá upřímná slova velmi děkuju.
Tím jsem samozřejmě nechtěla říct, že tvoje láska byla nešťastná, jen to, že ses trápil jinak než s Bobou, ale nakonec to vyústilo v hapy-end. To mě v závěru moc potěšilo, protože jsem si přála, abyste se dali dohromady. Odkaz na Tolstého je tu tedy jen částečný. Sdělení na konci mé poznámky, že to popisuješ jako Tolstoj, pouze znamenalo, že Tvé vyprávění čtu stejně zaujatě jako literární klasiky.
Trochu mi to připomnělo začátek Anny Kareniny:všechny šťastné rodiny jsou stejné, ale nešťastné jsou každá po svém nebo tak nějak. Možná je to tak i s láskou - když sečlověk v lásce trápí, je to pokaždé - tedy v každém vztahu - jiné. Narážka na Annu Kareninu tu však není nadarmo. Popisuješ to jako Tolstoj! T
Děkuju ti, Honzo, jsem rád, že je tomu rozumět.
Luboši, dělám to asi (z dramaturgických důvodů) špatně, ale já nerad příliš napínám, ani nevím proč.
Jardo, dokážeš krásně vystihnout stav duše. To je na tvém příběhu dominantní. Příběh dvou lidí, kteří k sobě hledají cestu. Moc pěkné.
Ireno, zlomyslně ti to přeju... Mně už taky, tak v tom nejsem sám.
Přemku, taky takovej blázen?