02

02

26. 5. 2019

 

jako ponorka co vydrží bez nadechnutí

tři eony jen snídá jinak nejí

kytovec co si poškrábe vystouplá žebra o korály

klesá až se začnou rýsovat vraky na dně

jako grafit vrhající ještě temnější stín

při zatmění jak kůň s klapkami na očích

v plném trysku v protisměru mosty dálnice tma

je půlnoc

stůj nebo se nic nestane a hodiny se zastavily

jako když krájíš chleba skoro poslepu

a najednou začne stříkat krev

sirény alarmy čepel narazila

v ordinaci vládne ticho

kdo držel nůž čí to bude vina

v ordinaci pošle pro medika a sestřičku

jen aby se k ní přidali svým mlčením

čekají na mou repliku ticho stéká jak smůla po kmeni stromu

jak med po noze stolu jak kýble sazí v podchodu stojí čas

jako když zhasnou v metru čekáme

stáhnou rolety a země už se nepootočí

taky čeká ty přicházíš vyrazí ti z ruky ten nůž

je tma sama bodne vyjdeš vstříc a kov zalézá ještě hlouběji

někdo setřel vločky

z kapoty černého auta někdo se oklepe zimou

dotknu se rány mezi prsty protéká krev s medem

rozsvítila hryzne do jablka ohryzek tebou prohodí

přicházím k ní do místnosti sednu si mezi skalpel a lžíci

co tam mám napsat ptá se

jak podzemní parkoviště plné uhlí říkám

sednul jsem si naproti a poprvé jsem to já

zuby trnou tři eony dopředu

dnes bude jen snídaně

obrysy na dně hovoří s mou ozvěnou

opatrně vykrajuji pod dlaní tvou siluetu

jen nechávám jiskry vytrysknout

drátům vysokého napětí pouštím žilou

jako ponorka co se vynoří jen jednou

aby zas klesla jako kámen ohmatávat sítnicemi čerň

je ráno

beru ze dna hrst písku

a jím

---