Horymírka 61

Prázdniny začaly.

Hned v pondělí třicátého června nastoupila Jaruna jako hlavní vedoucí do pionýrského tábora, zase na Vysočině – v­ Polici u Jemnice.

Za čtrnáct dní jsem cestoval já k­ Jihočeským Státním lesům, dostal jsem umístěnku do pohraniční pahorkatiny v podhůří Novohradských hor. Bylo to zklamání, toužil jsem nastoupit někde v horách středního Slovenska; ale pak jsem nad tím mávl rukou, vždyť to bude jen na pár týdnů, než půjdu na vojnu. Pak se uvidí.

Hlásil jsem se na podnikovém ředitelství v Českých Budějovicích a odtud jel do Českého Krumlova, kde měl v zámku vedle jiných úřadů sídlo lesní závod Kaplice. Ředitel závodu inženýr Lebeda mě osobně dovezl představit na polesí Rychnov nad Malší polesnému Vladimíru Indrovi, který v té době neměl technika a na mě čekal jako na smilování.

Pan fořt vypadal přísně, moc nemluvil, jenom­ nezřízeně kouřil. Milá a laskavá „paní fořtová“ byla na první pohled j­eho opak. Ve skutečnosti však byli oba příjemní a přátelští. Paní Indrová si mě vzala za mírný poplatek na stravu. Ubytovali mě v lesovně v podkrovním pokoji vedle půdy, jež sloužila za archiv a zároveň sklad nářadí, pracovních pomůcek, ochranných oděvů a t­iskopisů. Hlavně těch tam bylo, až oči přecházely, samy zaplňovaly skoro půlku půdy. Dole byla kancelář a v druhé půlce přízemí bydleli Indrovi.

Zaučoval jsem se do každodenního provozu. S hrůzou jsem zjistil, jak moc se školní teorie liší od toho, co potřebuje venkovní provoz. Skoro jsem propadl trudnomyslnosti nad vtíravým pocitem, že vysokoškolské vzdělání mi je tady k ničemu. K tomu ovšem přispělo rozčarování z toho, že ve funkci technika na polesí snad ani lesnické vzdělání nepotřebuju, naopak se mi nedostává dost znalosti v tom, co mi nikdy k srdci nepřirostlo – k čemu jsou všecky ty tiskopisy a jak je vyplňovat. Začalo se mi zdát, že právě to je k řádnému chodu provozu nejdůležitější. Tak, a je ze mě úředník a skladník, říkal jsem si s odporem. Záviděl jsem fořtovi, že zasahuje do lesa, že je s ním denně ve styku a rozhoduje o jeho osudu.

Proto mě překvapilo, když se mnou začal polesný probírat i skutečné lesnické řemeslo. Když slyšel, z čeho jsem dělal diplomku, chtěl znát můj názor na postup obnovy v jednom borovém, dosud nezralém porostu, jejž narušila sněhová kalamita. Mluvil se mnou o tom jako se sobě rovným, tím si mě získal. Vyjeli jsme na dvou motocyklech, on na svém, já na služebním, na místo. Tam se rozvinula vzrušená debata, v níž já jsem navrhoval jemnější zásah, on radikálnější, a každý jsme ten svůj podpírali svými vlastními argumenty. Já ovšem z úcty k němu ne přehnaně vehementně. Skončili jsme kompromisem, a to mě uspokojilo. Cenné bylo zjištění, že ani jako úředník nejsem od pravého lesnictví úplně odstaven, že se počítá s mým názorem, a to i v tomto horečném provozu polesí, k němuž chovám nezměrnou úctu, neboť tady se musí umět o důležitých, často zásadních věcech rozhodovat ve spěchu, v zaneprázdnění organizováním prací, dohadováním se s podřízenými i nadřízenými, v zahlcení desítkami velkých a malých úkolů stále se měnících, až z toho jde hlava kolem. Poznal jsem, že průprava ve funkci technika bude mi dobrá na cestě k vytouženému cíli – stát se vlastním pánem, samostatným hospodářem svěřených lesů, takovým, jako je Vladimír Indra. I já chci jednou na svém polesí jako on suverénně rozhodovat o osudu svěřených lesů.

Teď mě však čeká rok, který všechna má přání a předsevzetí staví na hlavu, prokletý rok vojny.

Kdo ví, co bude potom.

Někdy uprostřed prázdnin jsem telefonicky požádal ředitele o povolení delší soukromé jízdy na služebním motocyklu. Když slyšel, na co to má být, bez řečí souhlasil.

Tak jsem se v sobotu odpoledne zničehonic objevil v kamenném zámeckém sídle pionýrského tábora v Polici. Z Rychnova to bylo kolem sta kilometrů.

Hledal jsem paní vedoucí a vlezl do kuchyně. Kuchařky mi sdělily, že je soudružka hlavní někde s děckama, ale že určitě přijde a že na ni mám počkat tady u nich. Zvědavě si mě prohlížely.

„Zůstaňte tak, jak jste. Vypadáte jako kosmonaut z nějakýho filmu,“ řekla jedna (skutečného jsme ještě nikdo neznali, do Jurije Gagarina scházely tři roky). Bylo mi v nepromokavé šedivé kombinéze horko, ale milé dámy trvaly na tom, ať mě soudružka vedoucí, která musí přijít každou chvilku, rozhodně vidí v ní. Usadily mě, předložily mi nějaké suchary, uvařily kávu, poletovaly kolem, vyptávaly se, štěbetaly a s hranou uctivostí mě oslovovaly pane inženýre. Z toho jsem poznal, že o mně už slyšely.

Vtom vešla přísná velitelka. Už ve dveřích spustila hromobití, koho si to holky dovolují bez jejího vědomí hostit. „Holky“ vzrušením až pištěly, když mě v šeru, ještě nerozkoukaná, nějakou chvíli nemohla poznat. Takovou návštěvu tedy nečekala, s mírným ostychem jim to přiznala. Nechala se ode mě políbit, ale hned mě rázně, přes jejich protesty, vedla do svého pokojíčku. Tam jsem se vysoukal z kombinézy a teprve si vydechl v civilu, který byl pod ním.

V rozhodování, kam mě uložit na noc, ani okamžik neváhala.

„Nechám sem přistavit druhý lůžko,“ pohlédla na mě zkusmo.

„Na co,“ provokativně jsem popošel k tomu, co tam měla, a posadil se na ně, „stejně bych na něm nespal.“

Jenom se zapýřila: „Počkej tady, hned jsem zpátky.“

Přisunul jsem si k posteli židli a s úlevou na ni položil nohy.

Vrátila se za chvilku. „Zařídila jsem si volno do zítřejšího poledne. Do té doby jsem tu pro tebe, jestli nemáš nic proti.“

„Jak se ti to tak rychle podařilo?“

„Nejstarší oddílovou vedoucí jsem pověřila svou zástupkyní, poučila ji, co je třeba zařídit, a bylo to.“

„Jsi dobrá, organizovat umíš.“

„Věrka je ráda, za rok by už mohla dělat hlavní vedoucí, tak ať si to vyzkouší. Pojď.“

„Kam jdeme?“

„Projít se.“

Chodili jsme po městečku i venku za humny. Vykládala mně, jak tady žijí, co každý den dělají, a bylo radost poslouchat, jak je zapálená, jak ji toto každoroční prázdninové zaměstnání baví. Ode mě chtěla slyšet, jestli se mi líbí na polesí.

„Je to tam dobrý, ale o moc líp bych si zvykal, kdybych nemusel na tu pitomou vojnu.“

„Chceš se tam potom vrátit?“

„Asi jo, je to blízko Novohradských hor, a ty se mně začínají líbit, tam bych se chtěl dostat za polesnýho.“

Dívala se na mě jasnýma očima a na rtech jí pohrával úsměv.

Řekl jsem: „Škoda, že tam nemůžeš být nějakou chvilku se mnou.“

„Co není, může být,“ uculila se.

„Cože? Ty bys za mnou přijela? Kdy?“

„Počkej, ne tak hrr! Jenom mě to teď napadlo.“

„To tě napadlo moc hezky, přijeď.“

„Třeba. Na chviličku, až tady skončím.“

„Na chvilku do konce prázdnin, jo?“

„To určitě ne, taky mám doma nějaký povinnosti. Nanejvýš na pár dní.“

Vlepil jsem jí na tvář pusu.

„Moc se netěš, abys nelitoval!“ pohrozila.

Po večeři jsme už nešli nikam. V samotném pokojíčku s jednou postelí bylo krásně.

V neděli jsme spolu strávili bezstarostné dopoledne. Bylo milé sledovat, jak po nás děcka a ženské pokukují. Žádné poznámky nepadaly, nikdo nás nerušil, soudružce hlavní, zdálo se, každý přál těch pár chvil soukromí.

Provedla mě širším okolím. Došli jsme až ke kamenné rozhledně v lesích, vystoupali na její plošinu a kochali se okružním pohledem do mírně zvlněné krajiny, která byla plná lesů, kam až oko dohlédlo.

Byla tichá teplá neděle. Tak božský klid kolem vládl! Krotká krajina pod mračně šedým poklopem odhalovala všechny své taje až do nejvzdálenějších koutů, až tam, kde stuha souvislých nízkých mraků kolem našeho současného středu světa opásávala ostře načrtnutý obzor. Asi jen málokdy ukáže se Vysočina tak jasná, s obzorem tak dalekým, jak bylo právě dopřáno nám. Porovnával jsem ji s jihočeskou pahorkatinou podél řeky Malše. Tady převládají lesy smrkové, tamty kopečky pokrývají borovice. Zde roste borůvčí, tam brusinčí a na vlhčích místech až do pasu, někde po ramena, vzdouvá se hladina nepropustného mřížoví hasivky orličí, již tady vůbec nenajdeš. Skutečně, dost jiné je ono tam a toto tady.

Jako vždy v tak významných chvílích myslel jsem na budoucnost a skoro vůbec na současnost. Málem už jsem ve své přizpůsobivé fantazii viděl Novohradské hory jako rovnocennou náhradu za hory slovenské. A viděl jsem lesovnu a v ní tuto ženu, co vedle mě, stejně jako já, po něčem krásném touží, a přitom ona ani já nedohlédneme na vzdálenost jediného dne dopředu.

Ach živote, co nám chystáš? Proč jsem slepý? Nevidím ani do této blízké duše. Její něha dnes v noci probouzela líbezné představy, dávala hledané přísliby, ale z těch už je pravda pouze to, že jsme dnes tady spolu. Užs mi dal tento dar, jen ten mi zůstane. Dál zbývá jenom touha. A lživé domněnky. Dopředu nic neprozradíš.

Vrátili jsme se do tábora a ještě spolu poobědvali. Na odpoledne se chystaly jakési táborové hry, dál by se mi nemohla věnovat.

Rozloučili jsme se a za chvíli jsem v tom podmračném bezvětrném dni jako ve snu projížděl jihozápadem Vysočiny. Tichá, nedělně pustá okresní silnice mě v mnoha úsecích vedla mezi bramborovými poli. Některá byla v plném květu a jejich trpká vůně mě dlouho věrně provázela. Motor pode mnou tiše bublal, nebyl spěch. Vjel jsem do třeboňských rovin a potom do podhůří těch hor, jež jsem už navzdory dávným touhám a lživým představám začal přijímat za své. Po celou cestu za mnou vlály čerstvé vzpomínky, držely se mě, lehounce si se mnou pohrávaly a splývaly vjedno s vůní bramborových lánů a borových lesů. Tak ve mně zůstanou napořád, trpké a radostné. Budou mě dál a víc učit, že jistá je jen minulost. A že každé nádherné „teď a tady“ se pozvolna, sotva se objeví, stává též minulostí, a dopředu že nikdy nedohlédnu.

Netrápilo mě to, tato uplývající přítomnost mi prozatím stačila.

A trvala ve mně po všechny následující dny, kdy jsem se těšil na zázrak, že ji znova uvidím.