Horymírka 67

Rozhodl jsem se využít vojenského času ještě jinak. Delší dobu mi lékaři předpovídali, že se nevyhnu operaci „fisura anis“ a radili, abych ji neodkládal. Kdy na to bude příhodnější doba než teď? Poslali mě do vojenské nemocnice v Olomouci Na Hradisku.

Už příští čtvrtek jsem šel pod nůž, za týden zpátky a pár dní odpočíval na ošetřovně. Celé to trvalo jen dva týdny. Právě běžel nácvik spartakiády a mě přibrali do družstva gymnastů. Ti už nějakou dobu trénovali, ale mně nedělalo potíže začlenit se opožděně a brzy jsem jejich náskok dohnal. Pohyb na slunci náramně svědčil mé vybledlé kůži.

Nácvik a po něm všechna veřejná vystoupení – v­ Opavě, Ostravě a Bratislavě – p­ro letošek skončily jako pouhé generálky. Spartakiáda v Praze vypukne až příští rok, to už beze mě.

Letos, dokud jsem tady, čeká mě ještě jeden úkol. Horší než protiatomový výcvik, než běh v plynové masce. Horší než týden v base o chlebu a vodě. Ale musím to udělat. Kvůli ní.

Celé týdny jsem se přemlouval k podání tohoto důkazu lásky. Už jsem si jistý, kdyby ne, neudělal bych to. V útvarovém výboru jsem dobrovolně požádal o přihlášku do komunistické strany. Údiv těch dvou oficírů se nedal přehlédnout, zažívali to zřejmě poprvé. Styděl jsem se, chtěl to mít rychle odbyté a divil se, že s tím dělají takové drahoty. Po pár větách mi došlo, že si mě jen tak vychutnávají. Propadnout jsem se měl, ale já jsem tam zůstal a celý jejich rádoby chytrý, ve skutečnosti škodolibý křížový výslech, přečkal až do konce.

„Ještě si vás pozveme.“

Volali si mě pak na pohovor dvakrát. Kdo ví, co si mezitím zjišťovali, snad jestli nejsem špión. Ale nakonec kývli a dali mi jakýsi prozatímní papír, že jsem přijat na roční lhůtu za kandidáta.

Prožíval jsem jen stud, žádné uspokojení, jenom jsem si odškrtl splněný úkol, jejž jsem si uložil sám. Udělal jsem to z lásky, ospravedlňoval jsem se a doufal, že Jaruna můj vstup do politiky ocení.

Ve skutečnosti jsem se ničeho horšího pro ni nemohl dopustit.

Jelikož tato zpověď je časově ohraničená a uzavírá se právě tímto rokem padesátým devátým, nedozvíme se tady už nic o konci příštího desetiletí, kdy jsem své předsevzetí n­apravovat zevnitř poměry ve vládnoucí straně b­ral doslova, a nedopadlo to podle mých představ nepoučitelně idealistických, nýbrž podle jejích skeptických, varujících a velmi realistických.

Uběhl červen končící třemi spartakiádními generálkami, vyplněný cvičením, jež mě bavilo. Vojenský čas při něm únosně mizel v nenávratnu.

Začaly prázdniny. Napsala, že letos opět od začátku července povede pionýrský tábor. Znovu na Vysočině, tentokrát v Žirovnici.

Můj čas po poslední, bratislavské spartakiádě, se znovu vlekl. Donekonečna se střídaly strážní služby v kasárnách a na muničáku s výjezdy do výcvikového prostoru na Libavé, s únavným vytřásáním na korbě náklaďáku, špínou, prachem a nevyspáním.

Denně jsem čekal dopis, a nepřicházel. Omlouval jsem to její vytížeností v odpovědné funkci hlavní vedoucí.

Cítil jsem se osamělejší než dříve, čekání bylo nekonečné. Psal bych sám, ale neměl jsem adresu.

Dopis přišel po týdnu. Veselý, nevinný, ani náznakem neodpovídající mé nedočkavosti a stesku. Psala radostně a svěže o tom, jak už se zabydlili, jaké je to tam hezké, s kuchařkami si rozumí a taky tam mají legračního „zdravotníčka“, studenta třetího ročníku medicíny, je to šikovný, roztomilý kluk.

„… Když se potřebuju někam dostat, doveze mě tam na motorce… Jeli jsme s děckama na výlet do Českých Budějovic, ukázal mi Černou věž a sami dva jsme si vyběhli nahoru na ochoz. Tam je schodů! Nohy mě bolí ještě teď, ale výhled jsme měli nádherný… Kdybys slyšel, jak krásně hraje na kytaru a zpívá, kolik zná písniček! Už jsme měli táborák…“

Krutě jsem si ve své opuštěnosti zažárlil. Tak on ji vozí na motorce! Jaké to asi je, to vožení, když je s ním taková legrace? A představoval jsem si, jak se k němu zezadu tiskne, jako se v Rychnově tiskla ke mně.

Za těch okolností se už nedivím, že si nenajde hodinu na dopis. Živě jsem je viděl spolu šťastně rozesmáté, četl ten dopis několikrát a stále bolestněji jsem cítil, jak nesnáším, jak se mi příčí vše, co zavání kytarou a zpěvem u táboráku, toho se už nikdy nezbavím. A proklínal jsem svou nesvobodu a celou zatracenou vojnu a dopředu věděl, že z tohoto pustého léta nemůže vzejít nic dobrého. Psal jsem jí denně a chtěl po ní, když mám potřebu psát já, aby ji měla i ona. Žárlil jsem, nedočkavý a neklidný, a tuto svou náladu neomaleně posílal za ní na tábor, aby se i na ni přenesla. Znova jsem psal bez autocenzury, už jsem se jí necítil vázán. Mstil jsem se za radost, co prožívá s cizím roztomilým klukem. Je pro ni vůbec ještě cizí? Užíral jsem se steskem a obtěžoval ji žárlivým, otravným, sobeckým připomínáním vlastní osamělosti.

Věděl jsem aspoň, co po ní chci? Byla ta nezabaleně sdělovaná hořkost k něčemu dobrá? Jak mi na dálku měla rozumět? Proč by se měla nutit do psaní, do povinnosti navíc, má jich na táboře dost, nemůže chápat surovost vojenské opuštěnosti, žije svobodně mezi svobodnými lidmi, a to je nebetyčný rozdíl. A vůbec – má čas číst mé výlevy? I to mi přišlo na mysl, když neodpověděla ani na dopis, který jsem poslal doporučeně.

Ani ne za měsíc má být svatba! A já jsem tak daleko! Nemám o ní dál nic vědět? Co když se jí něco stalo? Nikdo, ani rodiče by to asi mně, cizímu člověku, neoznámili.

Rozhodl jsem se poslat dopis s doručenkou. Tak poznám, je-li naživu, její podpis na doručence nesmí chybět.

Nepoznal jsem nic. Doručenka se vrátila ozdobená muří nohou někoho neznámého. A možná zrovna toho zábavného zdravotníčka. Ne, toho ne, ten se od ní nehne, to už by ji rovnou mohla podepsat sama.

Už jsem si nevěděl rady, mé prázdné týdny mě doháněly k zoufalství. Den sňatku byl blízko a mně se jevil nedosažitelný jak protější hrana propasti.

S odstupem nechápu, proč jsem ani na vteřinu nepomyslel na to, že napíšu do Prahy a svatbu odvolám. Rádi by vyhověli, uvolnila by se jim půlhodina. Nic takového nepadalo v úvahu, na to jsem byl příliš zkostnatělý a těžkopádný, abych si připustil myšlenku, že by dlouho plánovaná akce neměla být dovedena do konce. A tak jsem dny a noci prožíval jak v těžkém snu. Třídenní dovolenka na svatbu byla velitelem podepsána a já jsem nevěděl, jestli se budu ženit. Nevěděl jsem ani, jestli mám nevěstu.

Dopis přišel, když jsem ho přestával čekat. Nebyla v něm žádná známka lítosti, ani zmínka o zpoždění. Zahltila mě všedními větami, jako by mé samoty nebylo, jako by o nic nešlo, jako bych jí byl o sobě nepsal. Větami nesnesitelně věcnými. Na pondělí sedmnáctého srpna a následující noc objednala nocleh v hotelu hned naproti radnici. Na pokoj máme přístup ráno od osmé, na oblečení k obřadu, který je v jedenáct hodin, bude dost času. Svatební šaty má mít do neděle hotové. Pojedeme nočním rychlíkem, ráno jsme v Praze.

Dopis přišel v sobotu. Co bych udělal, kdyby se byl o den opozdil? Jel bych na dalekou Vysočinu pokusit se najít nevěstu, pro niž jsem se dopustil své první a poslední zrady, abych se s ní v Praze oženil? Jel. Protože tak to musí být, věci se mají dotahovat do konce.

Dopis však přišel a já jsem byl připraven. Poslal jsem telegram, kterým vlakem zítra přijedu, vykartáčoval vycházkovou uniformu, vyleštil polobotky a mohl se ženit.