Horymírka 68

V Jihlavě na nádraží jsem ji marně vyhlížel, nebyla tam. Místo ní čekala u vlaku paní Poslušná. Toho jsem se polekal. Hledanými, nejistými slovy mi plačtivě, s nucenou srdečností, vysvětlila, že si Jaruška u švadleny zkouší šaty.

Zkouší šaty?, podivil jsem se, ale nezeptal se, proč právě teď. Neřekl jsem na to vůbec nic.

Cesta trolejbusem se vlekla za trapného mlčení.

Doma se otec mračil, což nebylo nic nového. Mračil jsem se taky. Holky chodily po špičkách kolem, žádná ani nešpitla.

Paní matka se snažila zahnat dusno, seč mohla, ale dlouho to k ničemu nebylo.

Když to stále trvalo a trapnost se protahovala, něco jsem jednoslovně poznamenal a pan otec stejně stručně odpověděl. Pak znovu já a potom on. Tak jsme se „bavili“ o čemsi, co ani jednoho z nás nezajímalo. Něco jsem měl na talíři před sebou, nějaký koláč nebo sušenky, a bylo mi to jedno. S nechutí jsem usrkával černou kávu, zas byla cítit myčkou, tím hnusným práškem na nádobí.

Jaruna přišla večer.

„Ahoj,“ řekla na půl úst, a když jsem k ní přistoupil, měla honem práci s roztřepáváním a rozkládáním bělostných šatů, které si přinesla přehozené přes loket. I tuto sprchu jsem před zamračenými svědky přijal. Všechno to bylo ještě podivnější, ještě cizejší než na Prvního máje; se sňatkem se už přece mohli smířit, tak co se tu děje?

Chválil jsem šaty, které ukazovala všem, aniž se podívala přímo na mě, a ve skutečnosti jsem je neviděl, ani mě nezajímaly.

Se stejným odstupem jsme šli na půlnoční rychlík.

Ani ve vlaku neroztála. Nedala najevo, že bych měl dovoleno se jí dotknout. Seděli jsme proti sobě, mluvili o vojně a přišla řeč taky na tábor. Zdržoval jsem se všeho, co by mohlo způsobit ještě větší odcizení, ale na to, proč nepsala, jsem se opatrně zeptal.

„Čekala jsem, až zchladneš. Na ty dopisy se nedalo odpovídat.“ A zase zmlkla.

Polilo mě horko. Měl jsem to vydržet! Měl jsem se sám v kasárnách učit překonávat smutek z osamění!

Co však ona? Musela ona nějaký smutek překonávat?

„Kdo podepsal tu doručenku? Doufal jsem, že aspoň podle podpisu poznám, jestli jsi naživu.“

„Jakou doručenku? Snad jsi mi na tábor neposílal dopis s doručenkou!“

Teď jsem se podivil já: „Vůbec ses mi neozvala, dělal jsem si starost, jestli jsi vůbec naživu!“

„Tos nemusel, já se o sebe umím postarat.“

„Tak kdo ji teda podepsal, bylo to úplně nečitelný.“

„Jak to mám vědět? Pošťák nosil dopisy do kuchyně. Některá kuchařka asi.“ Jako když řekne dobrý den.

Po delší odmlce, kdy jsem v sobě sbíral klid a hovor zas začal váznout, vzpomněl jsem si, že pro ni něco mám.

„Přihlásil jsem se do ká es čé, jaks chtěla.“

„Já že jsem chtěla? Jenom jsem se zeptala, proč tam nejsi.“

Ano, jenom ses zeptala. A vybrala sis k tomu tu nejlepší chvilku.

„Ale tvářila ses, že ti na tom strašně záleží. Byl to omyl?“

„Možná. Já nevím, jestli tam máš být, jestli to není spíš ke škodě.“

„Proč by mělo?“

„No, s tím tvým zvláštním přístupem, jaks mi ho tenkrát předvedl, to může být i dost nebezpečný.“

Teď se na mě poprvé pořádně podívala a v očích měla výraz, který vyzýval k doplňující otázce. Položil jsem ji:

„Myslíš to, že když tam vlezu, tak si nenechám pro sebe, co se mně nelíbí?“

„Ten tvůj slepej idealismus, ten mě děsí. Z toho můžou povstat velký nepříjemnosti.“

„Jak to?“

„Protože když tě to chytne, prozradíš všechno, co si myslíš a nevíš, kdy přestat.“

„To nějak vadí?“

„Vadí, protože pak ztrácíš pud sebezáchovy.“

„A ten je v té straně potřeba?“

„Divíš se? Já jsem členka šest roků, něco o tom vím.“

„Škoda, že mi to říkáš až teď. Mluvilas předtím úplně jinak.“

„Mluvím pořád stejně, jenom ty špatně posloucháš.“

Řekl jsem otráveně: „Zatím tam nejsem, vzali mě na rok na zkoušku. Prej za kandidáta.“

„To je normální postup. V kandidátské lhůtě si tě strana musí prověřit.“

„Tak mám to vzít zpátky?“

„Neměli námitky, že jsi z nábožensky založené rodiny?“ zeptala se místo odpovědi.

„Na to se mě neptali.“

„To oni dávno ví, posudky šly na vojnu zároveň s tebou.“

„A, to jo,“ uznale jsem pokýval nad propracovaným úředním systémem, do něhož ona tak dobře vidí.

Tak chladný hovor, z mé strany ostražitý, abych jí nepoložil třeba ruku na koleno nebo se jí jinak bezděčně nedotkl, vedli jsme až do Prahy. Od večerního setkání zůstávala stále stejně odtažitá a neprůhledná. Vlastně už od nástupu na tábor. Může to mít něco společného s ním?

Nebylo mi do zpěvu. Máme pár hodin před svatbou. Co si budeme před přidělenými svědky slibovat, co podepisovat? Toto není sňatek ani z rozumu, to bychom se museli rozumně chovat. Ještě jsem ji nevzal za ruku. A vzít si nedovolím.

Tak jsme trávili společnou noc a já si přál, ať je to jen příšerný sen, ať se probudím a všechno je, jak má být.

Do Prahy jsme přijeli po šesté. Pomačkaní, nevyspaní, s černými kruhy pod očima, vystoupili jsme na čerstvý vzduch. Sen to nebyl, z ničeho jsem se neprobouzel.

Kráčela jako v mátohách. I ona měla sen, s nímž si nevěděla rady, a já jsem jí nedokázal pomoct. A stačilo asi málo: vzít ji rázně za ruku, překonat pro tu chvíli její odpor a zeptat se naléhavě, co ji tíží. Na to však byla nutná rozhodnost. Tu jsem neměl. Z obavy, že bych uslyšel něco, co by se mi nelíbilo.

Tak jsme zůstávali na bodu mrazu a já se s tím stavem nezodpovědně, hloupě smiřoval.

Vláčeli jsme se nevyspaní vstávající Prahou. V ospalém šedivém bufetu jsme si dali párek s rohlíkem. Bez chuti jsem dojídal, zatímco ona již vyšla na ulici a jako v transu sama mířila ke Staroměstskému náměstí.

Před hotelem jsme počkali a v osm hodin se ohlásili. Recepční si chtěla nechat naše občanky, ale když jsem řekl, že se v jedenáct naproti na radnici bereme, jen si nás ostrým zrakem přeměřila, zapsala si jejich čísla a milostivě nám je vrátila. Podala nám klíč od pokoje v prvním poschodí.

Tam jsme si mohli na hodinku zdřímnout, potřebovali jsme to, určitě bych se včas probudil, ale k tomu nedošlo.

Aspoň jsem se osprchoval. Když jsem vycházel z koupelny, Jaruna si již zkoušela před zrcadlem svatební šaty, které až doteď opatrovala pečlivě zabalené proti ušpinění a pomačkání. Poprvé jsem je pořádně uviděl. Pochválil jsem je. Bezmyšlenkovitě to vzala na vědomí, právě si netrpělivě rozčesávala vlasy, mračila se na sebe do zrcadla a její netrpělivost rostla.

„Co s tím?“ řekla nespokojeně a štítivě zkoumala jakýsi pramínek, „mám ty vlasy jak rousňák.“

„Máš je dobrý.“

„Nemám!“ odhodila hřeben na stolek. „A nechci se vdávat!“

„Co? Kvůli vlasům?!“

„Kvůli vlasům, a­… a kvůli všemu!“ Dupla, otočila se ke mně a poprvé se do mě vpila očima.

Až za vteřinu mi došlo, co vlastně řekla. I to, proč se na mě tak dívá. Čeká mou odpověď na její jasnou výzvu.

„To ne! Co to povídáš? Jarunko, vzpamatuj se!“

„Nechci se vdávat,“ opakovala a čekala dál.

A já jsem se té výzvy ani teď nechopil, nemohl, byl jsem vázaný neodvolatelným absurdním přesvědčením o tom, co je správné.

„Blázníš?!“ vytřeštil jsem oči. Jenom na to jsem se zmohl. Neodpověděl jsem podle jejího přání, nedal jsem odpověď v naší situaci jedinou rozumnou. Zaskočila mě, nepochopil jsem celou hloubku její nejistoty, protože to co řekla, nepadalo v úvahu, já přece vždycky plním sliby, věci dotahuji do konce, i tento sňatek dotáhnu. Jinou alternativu neznám.

A tak mě nenapadlo nic chytřejšího, než chlácholivě říct: „Musíme se vzít, dyť se máme rádi.“

„To si právě nejsem jistá. Každý máme jinou představu o životě.“

„A co ta cikánka, ta její předpověď?“

„Bereš všechno moc doslova.“

„A naše plány! Copak ty nic neznamenají, už neplatí?“

„Čí plány? Tys plánoval, já ne. Já jsem neřekla ani slovo.“

„Tak pročs to slovo neřekla?“

„Neptal ses.“

„Mělas mě opravit!“

„Doufala jsem, že tě to přejde.“

„Co mě mělo přecházet? Ženění?!“

„Fantazírování o skvostným životě v pohraničí.“

„To mi říkáš teď, když se bereme?“

„Měls na to přijít sám. Měl ses dovtípit.“

Teď jsem se částečně vzpamatoval: „Přála sis, abych se přihlásil do strany, i když říkáš, že ne – c­ož se mi vůbec nelíbí – a­ já jsem se přihlásil. Nemohla bys ty zas překonat takovou malichernost?“

„Pro mě to taková malichernost není. V Jihlavě mám svou práci. A taky mám odpovědnost ke starým rodičům.“

„Tak staří nejsou. Jeden má čtyřicet osm a druhá třiapadesát.“

„Maminka je nemocná. Musím jí být blízko.“

„Nemyslíš, že jako komunistka bys měla své straně přinést maličkou oběť?“

„Své straně jsem víc platná doma.“

Znovu se otočila k zrcadlu, vzala hřeben a energicky pokračovala v česání. Pozorovala mě v zrcadle. Stoupl jsem si těsně za ni a položil jí ruce na boky.

Strpěla to. Nechal jsem dlaně na těch bocích a trochu si ji přitáhl. I to strpěla.

Opatrně, abych ji neodradil, jsem ji slabounce k sobě tiskl po celou dobu, než byla hotova s účesem a začala si nasazovat závojíček.

„Líbí se ti?“ zhlížela se v zrcadle z jedné a druhé strany.

„Ukaž?“ Otočil jsem ji k sobě, závoj odhrnul a políbil ji. Po dlouhých měsících poprvé.

„Toto se mně líbí.“

Přijala to a nepatrně se ke mně přivinula. Když jsem na zkoušku uvolnil paže, nevyklouzla z nich, zůstala tak, a ještě mě políbila sama. I oči ztratily předešlý vzdor a byly zas téměř takové, o jakých jsem měsíce snil. Ta divná cizota jako by roztála.

Na jak dlouho?, musel jsem se chtě nechtě sám sebe ptát.

Především si musím začít zvykat. Teď se vezmeme a taková nedorozumění se stanou součástí našeho života. Ode dneška napořád. Kdo asi bude ustupovat víc a častěji? Pokaždé se pak rozpomeň, kdo o to hlavně stál.

Ručičky na mých hodinkách se blížily desáté. Naproti před radnicí se fotografovali novomanželé. Odešli a na jejich místo se řadila nová svatba.

„Jde to jako na drátkách,“ řekl jsem.

Vzdychla: „Jsou šťastní, co myslíš?“

„Nevidíš to na nich? Já bych řekl, že jsou.“

„Teď. Ale budou za rok? Za deset?“

Místo odpovědi jsem ji jednou paží objal kolem ramen. Opřela se a já jsem se neodvážil pohnout. Chvíli pozorovala hemžení před radnicí. Potom mě mírně odstrčila a uhlazovala si šaty: „Počkej, pomačkáš mě.“

„Zůstaneš už oblečená?“

„Nemám?“ zeptala se šibalsky.

„Zůstaň tak, budeme už na řadě. Sluší ti to.“

Polibkům se nebránila, ale ty její byly jiné, než jsem znal. Nebyla se mnou při nich celá.

Já to budu, kdo nejčastěji ustoupí, potvrzoval jsem si, co bylo nabíledni. A přece jsem o ni tolik stál, přece jsem ani na okamžik nezaváhal před vědomím, že se musím všemu dosud nepoznanému podvolit. Byl jsem přesvědčen, že ji skálopevně miluju. A to byla i příčina, proč jsem se právě hotovil k bolavému rozhodnutí, o němž jsme sice nahlas nepromluvili, ale ve skutečnosti o něm byla celou dobu řeč. Líbal jsem ji a kdesi vzadu pod stropem seděla chmura.

Čeho ještě se budu muset vzdát pro její štěstí? Jestli toto udělám,­ pak už konečně musí to štěstí přijít! Ještě nějaký čas budeme odloučení, a potom…

Něco vytušila. Odtáhla se, podívala se mi do očí a zeptala se: „Na co myslíš?“

„Jak to udělat.“

„Co jak udělat?“

„Však víš.“

Očividně se jí ulevilo. Otočila se zas k oknu a znovu se o mě opřela.

„Bude to tak lepší, uvidíš.“

„Kéž by!“

Od té chvíle až do odchodu na radnici jsme se od sebe nevzdálili. Dával jsem jen pozor, abych na ní nepomačkal svatební šaty.

V půl jedenácté se naproti vystřídala nová garnitura svatebčanů…

Smrtka na orloji odměřovala čas teď již nám.

Trochu jsem nervózněl: na rozdíl od všech těch slavnostně se tvářících párů a veselých svatebčanů, co procházejí tak blízko pod naším oknem a nechávají se zvěčňovat pod orlojem, jsme my dva úplně sami.

Ne, ničeho nelituju, tak jsme to přece chtěli!

Ve tři čtvrti na jedenáct jsme se důkladně prohlédli v zrcadle, Jaruna si rtěnkou přejela pusu a já ji s bušícím srdcem vyváděl ven.

---