Horymírka 71

 

Posledními týdny vojny jsem se protloukal jako tělo bez duše. Laďa s Milanem pochopili, že jsem se neoženil nejšťastněji. Mířily ke mně jejich útrpné pohledy, občas jsem zaslechl tlumené slovíčko, které jsem slyšet neměl.

Byl jsem jiný, věděl jsem, že se jinak chovám, ale nesnažil jsem se s tím nic dělat, nebyl důvod hrát si na šťastně ženatého.

Žádné osvěžení, žádné povzbuzení na mě ani v dopisech nečekalo, nelpěl jsem jako kdysi na psaní dopisů a Jaruně to vyhovovalo.

V dopise na začátku září, druhém od svatby, jsem se odhodlal oklikou zeptat, jestli má neopatrnost v tom našem „svatebním odpoledni“ nezanechala u ní následky. Když jsem to psal, byla mi ta chvíle vzdálená, cizí, prostá vlastních pocitů, už ve mně zanechala jen to matné vědomí něčeho nedovoleného, co je třeba brát na vědomí, dokud nebude jasno.

Napsala, že už sehnala podnájem v rodině u jakýchsi Městeckých, že to není daleko od jejich bytu, že taky taťka už mi sehnal konkrétní zaměstnání provozního inspektora přímo na jihlavském lesním závodě v Henčově, budou tam prvního října na mě čekat, a co se týká mé otázky, tak že zatím neví. Nic víc, žádné pocity, ani náznak.

Koncem září měli už všichni mazáci na ramínkách ve skříňce pověšený civil, chodili ho oprašovat, sem tam si ho ozkoušeli a zas pečlivě pověsili. Já jsem civil pořád nedostával, třebaže jsem o něj v posledním dopise – třetím od svatby – J­arunu požádal.

Už jsme to měli „za deset“ a nic nepřicházelo, civil, ani dopis. Napsal jsem, že se tedy chystám přijet v teplácích. A neodpustil jsem si uštěpačně podotknout, že má hanba jako ženatého to nebude.

Možná jsem byl přehnaně nedočkavý, tu poznámku jsem si odpustit měl. Usadila se pak v mé mysli jako jedna z možných příčin všeho zlého, co následovalo a co jsem si neuměl vysvětlit.

Balík s oblečením přišel dva dny před odchodem do civilu. Marně jsem uvnitř hledal kousek papírku. Ani slovíčko.

 

Vysvětlení se mi dostalo až „doma“ v pronajatém pokojíku u Městeckých, kde mi bez přivítání, jen po formálním nastavení tváře k polibku, naštvaně připomněla mé hrubiánství. Mám si laskavě uvědomit, že jsem si nevzal služku, abych jí naznačoval, že mé cestování v teplácích by byla její hanba.

A to je všechno, co mi řekneš? Jarunko, vždyť já jsem přijel z vojny! Jsem tady, jsme tady spolu, a sami! Je možné, že jsem tě tak moc urazil?

Nic, chlad. K nepochopení studeno, cize.

Dobrá, zasloužím si to. Je vidět, že ano, že jsem ji tou nepromyšlenou větou ranil opravdu těžce. Ale to se zas musí srovnat.

Jenže se nic nesrovnávalo, a když byla stále uražená a já se k ní nesměl ve dne ani v noci přiblížit, poznal jsem, že to byla záminka a začal jsem se zajímat o pravou příčinu.

Avšak na přímou otázku nikdy neodpověděla, vždy ji zamluvila a odtáhla se.

Myslel jsem na její zdraví a čím dál víc ji srovnával s matkou, která od oné hrozné události před patnácti lety se nikdy nedoléčila a vysloužila si invalidní důchod. Jakou příčinu k tak podivnému jednání však má ona? Co jí se tak hrozného přihodilo?

Tak jsme vedle sebe žili. Snášel jsem to v naději, že to nemůže trvat věčně.

Ložnici jsme si koupili na splátky. Tolik věcí jsme neměli, aby se nám nevešly do skříně a nočních stolků v jedné místnosti, již jsme obývali.

Místo mi pan otec zařídil. Přijali mě do funkce provozního inspektora na lesním závodě v Henčově, dojížděl jsem městským autobusem. Nebylo to nic, po čem bych prahl, svou budoucí opravdovou práci jsem si představoval venku na polesí, ale prozatím jsem se musel smířit s nevyhnutelnými okolnostmi a doufat v brzkou změnu.

Stejně jsem doufal ve změnu mezi námi.

Doba nekonečného vojenského stesku minula, denně jsme se vídali. Chvilku ráno a potom, po práci, dlouho do večera, než rozestlala. Od chvíle ulehnutí jsme už spolu nadobro přestali být, odmítla každý můj dotyk, každý pokus o sblížení, a já to musel přijmout a jen věřit, že to bude jiné.

Tak se vlekly týdny, kdy na dálku, v práci, zdálo se vše normální a růžové a den co den jsem čekal, že už dnes ji doma najdu usměvavou, milou, hovornou, jak jsem ji znával, budeme spolu mluvit a bude nám dobře. A pak jsme se sešli, a­ tyčila se­­ mezi námi zvukotěsná bariéra. Mluvili jsme na sebe, ale vyhýbali se osobním tématům. Řešili jsme všední nezbytnosti, byla ke mně ohleduplná, jak býváme k cizím lidem. Starala se o mě jako dobrá manželka – v­ařila, prala, žehlila. Když mi však starání a ohleduplnosti bylo málo a chtěl jsem se jí přiblížit – uhnula, vždycky měla zrovna něco na práci.

Bylo to nepřirozené a já jsem to snášel čím dál hůř. Týdny se vlekly, i dny byly dlouhé a večer jsem se v posteli už preventivně před tím hrozícím a strašným „Dej pokoj, spi, jsem unavená“ od ní odvracel a tam o samotě zatínal zuby a se slabounkou nadějí čekal, až se za mnou konečně něco změní, až mi položí ruku na rameno nebo ke mně vklouzne pod pokrývku. Toužil jsem po ní, po své ženě, obrácen k ní zády, a bylo mi hrozně. Soudě podle sebe slyšel bych tam vzadu nejraději tichý pláč, tak jsem byl krutý. Ale žádný pláč, žádný vstřícný pohyb, žádné teskné ani smířlivé gesto, nijaké znamení změny odtud nepřicházelo. Ach kde jsou ty nezapomenutelné rychnovské večery a noci? Nemohli jsme se jeden druhého nasytit a pak jsme si povídali o prožitcích dne, leželi si v náručí a rozcitlivělými polštářky prstů potmě četli na rozzářené tváři a ústech vedle sebe spokojený a šťastný úsměv.

Už dneska, těšil jsem se den co den, už dnes večer se na mě podívá tak jako tenkrát, a potom ji obejmu.

A vždy znovu jsem si potvrzoval nesmyslnost každého těšení. Ledy se nelámaly, byl jen chlad. Ve dne ohleduplný, v noci odmítavý.

Tak to trvalo a já jsem s tím nic nedělal, nesnažil se jí rozumět, málo se do ní vciťoval. Když všechno selhalo, nehledal jsem pravou příčinu chladu a cizoty, důvod, proč jí není dobře, když jsme spolu, a jak je jí, když spolu nejsme.

A možná bych příčinu objevil, možná jsem jí byl sám a mohl jsem něco napravit, něčemu zamezit.

 

Kouřit jsem ji celý čas neviděl, nebyla kouřem ani cítit, tomu jsem se zprvu podivil, ovšem hlavně mě to těšilo. Méně mě těšilo polykání prášků. Na mé námitky odpovídala:

„To se ti mluví, když tě hlava nebolí, přála bych ti, abys jenom jeden den musel zažívat, co já.“

Řeči o tom, že prášky nic neřeší, že by měla jít k doktorovi, jí byly k smíchu.

„Už jsem tam byla. Poradil mi procházky v parku nebo v lese. Takovou radu nepotřebuju, na procházení nemám náladu.“

Ano, ty nálady! Přišel čas, kdy jsem se začal našich setkání po práci bát. Ptal jsem se: „Jsme to ještě my dva, co se před rokem zasnoubili, co se milovali?“

Odpověď nepřicházela, nikdo z nás nevěděl.

Jednou po večeři jsem se přes stůl zeptal, jestli její trable nesouvisí s tím, čeho jsem se dopustil tenkrát v Praze.

Řekla, že žádné trable nemá. Konec. Jako by druhou půlku otázky neslyšela.

Zeptal jsem se přímo: „Jsi těhotná?“

„Jsem.“

Sebrala talíře a šla je umýt.

Chvíli jsem nebyl schopen slova. Tady máš vysvětlení všeho!

Ale proč mi to tají? Proč mi to neřekla jinak, jindy, za jiných okolností, sama od sebe? A proč se za to na mě podle své přirozenosti nerozlítila? Nebo jí to nevadí? Vždyť jsme to do svých neutěšených začátků neplánovali.

Měl bych litovat, nebo se radovat? Jaký mám mít pocit?

Do radosti bylo daleko. Moc daleko. K radosti bychom jinak museli žít. Nevěděl jsem ani, chci-li být otcem. Žádnou touhu, žádný otcovský pud, jestli něco takového existuje, jsem necítil.

Třeba proto, že mi chybělo, co tomu má předcházet.

Už tedy bylo jasno – z­a všechna nedorozumění je odpovědno těhotenství. Neslyšel jsem už o tom někdy? Možná je to normální, jenom je nutné se s tím smířit.

Přivítal jsem tuto malou berličku, o kterou se můžu opřít.

„Pročs mi to neřekla dřív?!“

„Víš co, nebudeme o tom mluvit.“

Snažil jsem se tu zvláštní zákonitost pochopit, uvěřit své berličce. Přes značné pochyby jsem byl připraven připustit, že těhotenství nějak přirozeně zhoršuje komunikaci mezi budoucími rodiči. Bude to tak, určitě, chytal jsem se tenkého stébla v úporné snaze přijít tomu na kloub, působením nějakého hormonu se přesune láska z muže na to dítě.

Jenže já u své ženy žádný přesun nepozoruju, je to pořád stejné.

Bude to dobré, musí být, zas bude všechno v pořádku. Potom, až se to narodí. Teď se k ní hlavně musím chovat pozorněji.

Ale když jsem jí chtěl pomoct nastoupit do trolejbusu, ošila se, jako by ji uštkl had. Ponížils ji před lidmi, m­ěl jsem hned po ruce vysvětlení – a­ odpustil jí.

Přistihl jsem se, že myslím na vojnu, že se mi po ní snad i stýská.

Napíšu Laďovi, taky jsme toho moc nenamluvili, ale stačilo prohodit holou větu a­ rozuměli jsme si. Své ženě nerozumím, třebaže naše věty jsou rozvité, a někdy pro samé okolky a ohledy až příliš. Zaženu stesk a dokážu sobě i jí nezávislost.

Možná to dělám jen z trucu, napadlo mě, když jsem sedal za stůl a otvíral dopisní složku. Adresy jsme si při loučení vyměnili. Bude se divit, Ládík. Zeptám se ho, jak se sžívá s civilem, a třeba si domluvíme i slibovanou schůzku. Teď však především potřebuju důvěrníka. Domů rodičům stesky psát nemůžu.

Nevěděl jsem jak začít, ani jak pokračovat. Začal jsem nadepisovat datum a deptal mě chlad. Zvenku i zevnitř. Už bylo jisté, že to dělám jen z toho trucu. Co dobrého z toho může vzejít?

„Komu budeš psát?“ ozvalo se za mnou, až jsem sebou škubl.

Co to znamená? Že by ji to zajímalo?

Ale vždyť na to čekám! Na známku zájmu, na takovou nebo jinou otázku, na cokoli, co by narušilo olověnou hladinu lhostejnosti. Čekám na to celou dobu, co tu spolu v jedné místnosti bydlíme! Ale třeba je to jenom náhoda a nic neznamená. Taky to může být obyčejná zvědavost.

V té nastraženosti jsem odpověděl, ani jsem se k ní neotočil: „Jednomu klukovi z vojny.“

Zeptala se: „Byli jste dobří kamarádi?“

Teď jako bych tu modulaci hlasu poznával. Ale to je dávno, dá se tomu znovu věřit?

Otočil jsem se, stále nedůvěřivý a nastražený.

„Stýská se mně,“ řekl jsem prostě a popravdě, co na srdci, to na jazyku, a teprve jsem zvedl oči a uviděl ty její. Co to?! Vždyť na tyto tvý oči já týdny, měsíce čekám.

Pozor, může to být zdání! Rozplynou se, jestli jim uvěřím.

A přece jsem zvolna odkládal pero. Kéž to není zdání! Kéž žádný dopis psát nemusím!

Vtom se­ stalo něco ještě neuvěřitelnějšího. Přišla ke mně, položila mi ruku na rameno a zeptala se, teď už nepochybně tím hlasem, jejž jsem kdysi slýchal:

„Tobě se stýská? Proč?“

Jako by to sama nevěděla, jako by ona nebyla ta příčina. Že by těhotenství vinno přece nebylo? Na stole vedle mě leží prázdný dopisní papír s nedopsaným datem v záhlaví, u něj odložené pero, jímž jsem chtěl komusi vzdálenému sdělit svou beznaděj – a ona se ptá, proč se mi stýská! Chybíš mi ty, má žena, nemám tě, ani toužit po tobě nesmím, a ty se ptáš, proč se mi stýská! Má drahá, po čem se mi může stýskat? Měla bys to vědět, ještě před půl rokem jsi mě milovala.

„To nevíš?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem a stiskl tu její ruku bradou a tváří, abych ji zadržel, aby se mi neodtáhla. Když zůstávala, přejel jsem po ní drsnou neholenou tváří a ona mi ji nevytrhla a nechala se tou tváří pichlavě hladit a laskat.

„Ty to nevíš?“ opakoval jsem sevřeným hrdlem a trnul, kdy to skončí. Ale ona mi ruku nechávala a druhou mě hladila po vlasech, a když jsem vyšel tomu pohybu po způsobu koček naproti, sklonila se, objala mi hlavu a já jsem ucítil převzácnou, nádhernou vůni ženského těla. Lehce mě do těch vlasů políbila. Nevěděl jsem: mám vstát a vzít ji do náruče? Udělám dobře? Ve zmatku jsem to udělal – a­ bylo to dobře. Všechno, co bylo předtím, splynulo v jednu šedou šmouhu a náš pokoj se rozsvítil. Už jsem se nezajímal, co za trápení, o němž jsem neměl vědět, v ní hlodalo – n­ějakým kouzlem se ho zbavila, a to bylo hlavní. Za oknem vládlo podzimní pošmourno, ale já jsem po hrstech, po náručích nabíral světlo dnešního podvečera a nic víc nechtěl, než aby stesk po vlastní ženě už provždy odešel a já se nemusel denně ptát, zda štěstí existuje, zda je, zdali se dá uchopit a zadržet, a jestli smí bydlet i tam, odkud je včera vyháněli.

 

Jistě se něco muselo stát, než mě do těch vlasů políbila, než se rozhodla ke mně sama přijít. Podařilo se jí vyřešit problém, který ji od prázdnin tížil? Či se jen proti němu pod nějakým náhlým impulsem obrnila? Nebo jsem to snad způsobil částečně i já tou otevřenou dopisní složkou?

Tajemství zůstalo, ale mně nedělalo potíže respektovat její mlčení, bohatou náhradou mi bylo, že mě obšťastňovala slovy, činy, něhou a probuzenou ženskostí, tím závratným kořením života, o něž jsem byl tak dlouho okrádán.

Znovu jsem se těšil domů, a b­yla tam ona, má žena, pro niž jsem před časem – poprvé, a jen jednou – někoho zradil.

Jako v každé dvojici, byla i u nás nedorozumění, ale po nich úžasná smiřování. Ničeho jsem se už nebál. Těšili jsme se spolu na narození děťátka. Když začalo kopat, dávala mi s něžným výrazem poslechnout a já jsem přikládal ucho a se zatajeným dechem poslouchal.

 

 

 

 

---