Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOdhalení 5/6
Autor
revírník
Na svém bývalém polesí Mikulovice mám jednu upomínku na tříletého Pavlíčka. V lesním komplexu Hory na křižovatce U sloupku roste malý, asi desetiarový porost jménem Pavlíčkův les. Vyklíčil pod mateřskými stromy toho roku, kdy se narodila Helenka.
Když s ní byla Jaruna v tom září 1963 v porodnici – trvalo to přes týden, holka byla slabá a neduživá –, vzal jsem si dovolenou, abych se staral o Pavlíčka. Většinou jsem si dovolenou nebral v přesvědčení, že se beze mě nic v lese neobejde (Jaruna se smávala: Bez tebe by snad ani ty smrčky nerostly), a tak se mi našetřené dny hodily k podobně mimořádným příležitostem.
Stejně jsem doma nevydržel. Posadil jsem dobře oblečeného kloučka před sebe na nádrž motorky – dnes se mi jen z toho pomyšlení ježí vlasy, ale tenkrát jsem to tak nebral – a vyjeli jsme spolu na kontrolu přes dvě vesnice, deset kilometrů daleko. Potřeboval jsem se – kromě mnoha jiných úkolů – také přesvědčit, jak se těm letošním semenáčkům pod starým porostem U sloupku vede, jestli je od jara nezahlušila tráva. No a Pavlíčka jsem v lese zdravě vyvětral.
Semenáčkům se vedlo dobře, poměru světla a stínu měly tak akorát, viděl jsem, že jim nic vážného nehrozí. Ukázal jsem je Pavlíčkovi a pověděl mu, že až bude velký jako já, budou z nich takové stromy, jako ty kolem. Našpulil pusinku údivem a mohl na nich oči nechat.
„Vidíš, jak jsou malinký? Musíme dávat pozor a moc na ně nešlapat,“ řekl jsem a opatrně vykročil tím porostem k cestě. Ohlédl jsem se, proč nejde taky. Stál na místě a – natahoval moldánky.
„Co je, Pavlíčku, proč pláčeš?“
Nakláněl se bezradně nad ty křehké rostlinky a přes slzičky z něho lezlo, že neví kudy má jít, když je jich všude tolik.
„Neplač, neboj se,“ uklidňoval jsem ho, „když na ně jenom jednou šlápneme, to jim neublíží, ohnou se a zas narovnají.“ Ale on pořád stál a nevěděl, co dělat. Tak jsem se vrátil, vzal ho do náruče: „Pojď, ty můj trumbero,“ a přes to minové pole ho přenesl.
Dnes, kdy to píšu, je bývalým semenáčkům padesát let, je to pěkný porost, který už má za sebou i nějakou tu výchovnou probírku. Matky, ty kdysi dospělé rodičovské smrky, mu dávno přepustily všechen prostor, žádná už nežije, a stejný koloběh se tady za čas bude opakovat s těmito skoro už dospívajícími stromy.
Kvůli tomu však jsem si dneska na „Pavlíčkův les“ nevzpomněl, to kvůli tomu svému – možná trochu přecitlivělému – synkovi, po němž jsem jej pojmenoval. Něco vám totiž ještě dlužím.
Jaruna jako milující dcera vyhověla otci a splnila mu přání, aby to byl on, kdo dá školní základy svému prvnímu vnukovi. Moc se mi to nelíbilo, ale její rozhodnutí jsem ctil, je přece máma, ví, co dělá.
Nevyčítali jsme si nic horšího, než že se s Pavlíkem po deset měsíců skoro neuvidíme. Utěšovalo nás, že ho dáváme do péče milujících prarodičů a tet a nebude mu tam v pávovské škole nic scházet.
Je možné, že to, co bylo, vidím skoro po půl století poněkud zkresleně, ale když se do jedné z těch našich řídkých návštěv v Pávově toho školního roku 1966/67 v paměti zahloubám, vidím vybledlé, vymydlené, hladce učesané a nesmírně způsobné dítko v kuchyni u dětského stolečku, před ním sešit, pero, náčrtník, pastelky, v rohu „nepřekotitelný“ kalamář, vidím sporou, ukázněnou radost z našeho příjezdu, podobající se spíš smutku. Vidím a slyším tchýni, jež se teatrálně plačtivým hlasem rozplývá nad Pavlíčkovou šikovností, nad tím, jak pěkně jí, jak se dobře učí, jaké je to zlaté dítě, a navrch přidává, že jí nejvíc ze všeho záleží na tom, aby nám ho na konci školního roku vrátila v dobrém, raději lepším stavu, než v jakém ho od nás převzala.
Mluví o něm jako o živé loutce. I když se má na pozoru, neutají ani teď obavy, s nimiž se tak odpovědného úkolu ujala, vzala si ho prý do opatrování jen proto, že chtěla vyhovět Jarušce a Fanouškovi. Dá se jí věřit, neboť hned tenkrát se přiznávala, že to pro ni nebude lehké, s chlapečky nemá zkušenosti, sama se starala jenom o děvčátka.
Po obědě jsem si dovolil vzít synka na procházku. S přemáháním svolila. Na výpravu ho teple oblékla.
„Daleko nechoďte a dlouho tam nebuďte, ať se Pavlíček nenachladí,“ pěla svým polosmíchem, polopláčem, „my s ním ven moc nechodíme, chováme vám ho tady jako v bavlnce.“ Ještě si ho prohlédla: „No tak běžte,“ málem jí uklouzlo „spánembohem“ a div ho nevyprovodila křížkem na čelo, z čehož by děda snad z kůže vyletěl.
Šli jsme po cestě doleva, k přejezdu. Kousek za tratí se černal les.
Zajímalo mě, jak se mu u babičky a dědy žije, s kým se skamarádil, kam si chodí hrát.
Nad jeho odpověďmi jsem ustrnul.
S nikým „cizím“ se nestýká, nikoho nezná, nikam nechodí, po vyučování jde jen ze třídy přes chodbu do kuchyně, tam čeká babička, hned se musí umýt, převléct a najíst. Pak jde spát, a když se mu nechce, musí aspoň ležet. Potom napíše domácí úkoly, děda mu je zkontroluje, chvilku čte nahlas a potom si smí hrát se stavebnicí nebo skládačkami, má jich spoustu. Někdy si s ním hraje teta Hanka. Taky si povídají s babičkou, ona se ho vyptává… Na co? Neví, tak, na všechno. Někdy si s tetou Hankou za školou na dvorku házejí míčem, ale jenom chvilku, radši by tam býval dýl.
To vše jsem z něho páčil po jednotlivých otázkách.
Jo, jednou taky byli s tetou venku.
„Kam až jste šli?“
„Tak jak jdeme teď.“ To jsme právě přicházeli k železničnímu přejezdu.
„Šli jste až tam, k lesu?“
„Ne, tady jsme počkali, až pojede vlak, počítali jsme vagóny a mávali, a potom jsme šli zpátky.“
„To jste daleko nedošli.“
„Babička nám poručila, že se máme brzo vrátit.“
„Dneska se podíváme do toho lesa, chceš?“
„Ano,“ přisvědčil, a viděl jsem na něm, že je rád.
Poučil jsem ho, jak se přecházejí koleje a pak jsme šli dál do toho lesa. Povídal jsem mu o jeho zvířecích obyvatelích a o stromech, čas nám utíkal.
Někde blízko drsně vykřikla sojka, až to s námi škublo. Otočili jsme se. Jak mezi stromy odlétala, stačil i on zahlédnout kus jejích bílých zad a modré zrcadélko v křídle.
„Ta byla veliká!“ položil v údivu ruku na pusu.
„Líbila se ti?“
„Jak zakřičela, tak jsem se lekl.“
„Mě taky polekala, to ona umí, potvůrka, lekat lidi.“
Pavlík v lese krásně pookřál, tváře mu zčervenaly.
Prošli jsme velkou částí lesa a obloukem se vrátili na cestu. Na přejezdu jsme si zopakovali, kde a jak se smějí přecházet koleje – a za chvilku jsme byli před školou.
„Tati, co je tam?“ ukázal Pavlík dopředu, k silnici.
„Chceš se tam podívat?“
„Můžeme? Nebude se děda a babička zlobit?“
„Proč by?“
„Že jsme dlouho pryč.“
„To asi ne.“
Nechali jsme školu za sebou a šli dál, aby trochu nakoukl, co je za rohem. Daleko jsme nedošli, od školy už volal děda, ať se hned vrátíme. Vrčel: „Řeklo se na chvilku, a vy jste venku už dobrou hodinu. Pavlíčka má na starosti máma, ta není zvědavá, aby onemocněl. Vy si za chvíli odjedete a nám necháte na krku nemocný děcko.“
Klid, jenom klid, jednou to tak je a musí se to přetrpět. Už aby byl červen!
Seděli jsme ve sterilní kuchyni, kde by se z podlahy dalo jíst, jak paní tchýně ani dnes neopomněla zdůraznit. Oživlý Pavlík vyprávěl, kde jsme byli, co jsme viděli, radoval se, že poznal sojku. Když přišla řeč na to, jak se mu líbí u babičky a dědečka, oživení pohaslo, museli jsme to z něho páčit. Stočili jsme řeč jinam, rozprávěli o dětech, o učení, o práci na školní zahradě, o domácnosti. Helenka sebou šila, skákala do řeči, klidné besedování ji nebavilo, museli jsme ji stále napomínat. Potom přišel čas jít na vlak.
Při loučení byla Jaruna viditelně naměkko, i když se to snažila utajit.
Vyprovodili nás před školu. Odcházeli jsme a Pavlík hned od našeho vykročení začal mávat a mávat nepřestal, dokud jsme mu s posledním odmávnutím nezmizeli za rohem, kam mu nikdy nedovolili nakouknout, ani si neuměl představit, kudy na to nádraží jdeme, a tak rád by se tam rozběhl za námi, ať ho vezmeme domů!
Helenka pofňukávala a mamka ji s přemáháním těšila doufajíc, že snad Pavlíček tam vzadu nepláče.
Potom pusto ve vlaku. A pusto také doma.
Myslím, že neplakal, to nedovolili: Máš se jako v bavlnce, máme tě rádi a maminka s tatínkem a Helenkou zas někdy přijedou, tak co ti chybí?
Ne, opravdu myslím, že neplakal. Jenom ten smutek, ten stesk zrcadlící se v dlouhém, předlouhém mávání až do poslední vteřiny, do posledního pohybu, posledního gesta nás mizících mu z dohledu, ten kdybych neměl dodnes před očima!
15 názorů
To bylo smutné. Myslím, že bolestné pro Pavlíka bylo nejen odloučení od rodičů, ale i úplná izolace od ostatních dětí, s nimiž si nemohl hrát, navázat kamarádství. Jako vždy velmi pěkně a procítěně napsané, TIP
Milí přátelé, vrátili jsme se z únavného popojíždění a lození po beskydských kotárech - kořenech předků mé Jany, a rozhodl jsem se hned po přečtení vašich kometářů neunavovat se navíc skládáním jednotlivých odpovědí, když snad odpověď najdete v poslední části této kapitoly života naší rodiny. A tak ji sem bez váhání hned dám.
Smutná kapitolka. Navazuje to na předchozí líčení té povedené rodinky. Nechápu, jaký to mělo mít u Pavlíka efekt, že bude žít bez rodičů a učit se tam. Zda jen výukový, nebo zda se měl nějak psychicky zocelit. Bylo to už poté,cos věděl, že není Tvůj, tak chápu, že jsi Jaruně do toho nechtěl zasahovat. Ale stejně si myslím, že je občas dobré si dupnout. Jako hlava rodiny. Hezky upřímně literárně vylíčeno. T
Honzo,
k Písmáku: Je to starší platforma, nevím, zda jej čeká výhledově nějaká modernizace, ale zatím prostě "užíváme, co máme", Písmák je zatím nekomerční, a osobně jsem ráda, že se tu vůbec setkáváme. Pokud je mi známo, autor ho stvořil jako student, stránky měnily majitele vždy dle nějaké kontinuity, nyní jej opět provozuje tvůrce původní ideje, ale zatím spíše ve smyslu "zachovaného dítěte" a nic z toho tzv. nemá, možnost investovat vlastní čas do modernizace atp. tudíž omezené - rozuměj, alespoň tak to vnímám.
V záložce "Moje" je podzáložka "Nastavení", v ní volbu velikosti písma nevidím.
V prohlížečích lze vyhledat funkci Lupy, navýšit procenta, zvětší se písmo celé dotčené záložky. U některých prohlížečů stránek je aktivní i klávesová lupa Ctrl+/Ctrl-. Třebas ti to pomůže?
Dívala jsem se nedávno na www.mamtalent.cz, se stránkami nemám zkušenost, ale tam je zázemí prezentováno coby literární agentura např. Zkrátka jiný model než my tu, s tím minimálně současným "Písmák sobě". Pokládám za moudré to rozlišovat, nic víc.
Nezakazuji kritizovat, jen se snažím vykreslit situaci pro zpřesnění představy. Uvádím důvody, proč se cítím potřebu "zastat".
K Jardovým textům - jako čtenář tu stvářím různé "dojmové posudky" k postavám, sdílím pocity dílem vyvolané, přemítám o možných pohnutkách, jako bych přemítala nad jinou knihou, ale určitě se nehotovím soudit autora samého, naopak jeho odvahy prezentovat svou velmi lidskou zpověď si nesmírně cením. Jardovy texty mohou být leckomu oporou. Mé maličkosti určitě, jsem za jejich sdílení Jardovi velmi vděčná.
Silene, avizo jsem ti poslal záměrně, protože jsi Jardův text také komentovala. Myslel jsem, že na to zareaguješ. Tvé komentáře jsou docela výstižné. Zejména tento k Jardovu textu. Je z toho cítit, že ses nechtěla Jardy nějak dotknout. Já pochopitelně taky ne. jardova zpověď je až nečskutečně osobní a intimní.
Já jsem sice v některých komentářích redaktory kritizoval, ale proti uspořádání Písmáka nemám nic. To je věc admina. Domníval jsem se pouze, že mohou mít na písmáckou grafiku nějaký vliv. Zatím, co vložené texty se dají upravovat, což je dobře, komentáře nejdou. Ale je mi jasné, že to je "hlas volajícího na poušti". To, že ztrácím zrak a sluch je bohužel jen můj problém.
Honzo,
obdržela jsem avízo, nevím sice přesně proč, jestli nešlo o omyl? Ale pokusím si jej vztáhnout k tomu dotazu na velikost písma. Nejsem redaktorem, ale mohu tě ujistit, že velikost písma nemá s redaktory pranic společného. Zkus jednoduše v rámci prohlížeče navolit větší písmo jako takové.
Všeobecně potom, omlouvám se, že další záležitost řeším tu pod Jardovým dílem, ale připadne mi to časově nejsnazší.
Stačí si uvědomit historickou i současnou roli Písmáka, tedy i redakcí. Diskusí souvisejících s Písmákem je v archivu k dispozici dost. Redakce: ty se skládají z pár dobrovolníků, kteří třeba ani nepokrývají celé portfolium tvorby. Myslím, že kdokoli s kontinuálně slušným vystupováním a nějakými znalostmi má šanci se redaktorem rovněž stát, kupodivu se tam většinou zas každý valem nežene, neboť jak jsi "redaktorem", znásobí se docela zřetelně počet stížností na vše možné, které obdržíš, jako bys za to snad vždy a přímo mohl, což je poměrně absurdní, jelikož jsi zároveň stále i týmž řadovým uživatelem, cos byl doposud.
Další věc - technicky nelze vypnout, nebo naopak zapnout ten řádeček s nápisem "redaktor", pokud se rozhodne uživatel komentovat sám za sebe, nikoli "redaktorsky". Lze pouze zatrhnout kolonku "vážná kritika", potom se takto pojatý příspěvek mírně podbarví, u redaktorů tuším bleděmodře. Možnost tzv. vážné kritiky pak má k dispozici každý řadový uživatel, ostatní je chápáno prostě jako povídání na všemožný způsob.
Neber má slova ve zlém. Já nemám rád oslavné ódy na své texty, protože mi skoro nic nedají. Raději mám upřímně míněnou kritiku, která autora vždy o kus posouvá.
Přes všechny tyto výhrady si tvé texty rád pročítám, protože výrazně vystupují z většinou šedivé průměrnosti Písmácké tvorby. Vzhledem k tomu, že jsi místní literární celebrita, moje názory budou zřejmě osamocené, tak se na mě nezlob.
Ale znovu opakuji, obsahová stránka je pouze tvůj život. jen se vyjadřuji k tomuý, že jsi se ne vžda choval racionálně, Ale obvykle čas vše vyřeší.
Mé výhrady se týkaly spíše zpracování tématu. Užívej hlavně v pohodě současné tropické počasí.
A ještě jedna připomínka k místním redaktorům. Vážení, nelze trochu zvětšit typ písma v diskusních okénkách? Dělá mi to velké problémy, protože špatně vidím.
Jardo, bohužel se můj velmi dlouhý komentář nepovedlo odeslat. tak ještě jednou.
Tento text, stejně jako předcházející, musím hodnotit ze dvou hledisek.
Po stránce literární - perfektní stylistika, bohatství myšlenek, výrazové mistrovství. Po této stránce jsi naprostý profík. Připomínky mám ale většinou k příliš úzké a nevyrovnané dějové linii.
Co mě však zarazilo, zejména v posledních dílech, to je stránka obsahová. Neurovnané emoce, vášnivé reakce, převažující nad racionálním chováním, nerozhodné postoje, nedostatek empatie a až submisivní chování. Když konflikt vrcholí, vždy je možnost na chvíli od něj utéct do lesa. Alůe tím konflikt nemizí.
Takto se zbavit dítětě, byť nebylo tvoje, je neuvěřitelné. Ale tohle pochopitelně pouze konstatuji, je to tvůj život, poctivě zde zobrazený.
Kritický pohled mohu mít pouze ke stránce literární. Na tvůj život osobní mohu jen vyslovit názor. Každý jsme jiný a každý by podobné problémy asi řešil různě.
Období tísnivých náhradních vztahů, které formovalo všechny zúčastněné do dobrých úmyslů, s potlačením empatie k malému Pavlíkovi. To se čte s těžkou duší.
Možná se tam nějak sešla kombinace rodinného "postižení" tím učitelským povoláním a prosté vyčerpání maminky, která si v rámci určitého perfekcionismu nedovedla pro první rok představit, že by její šizené nasazení stačilo, vždyť Jarda byl také lesník každým coulem - no, a pak už to nešlo vrátit.
Každopádně již dám pokoj se svými teoriemi a všem nám přeji hezký den!
Ještě jen napíši, že ale chápu třebas tu učitelskou interiérovou podstatu bytí, méně energie v prarodičích pro nějaké pořádné větrání, někdy je ho v souvislosti se životními těžkostmi málo i u samotných rodičů, rodiče. Je fajn být stále venku, ale obuvní a prádelní koloběh je náročná záležitost, zejména je-li např. škola daleko.
No jo, Jardo, tohle se holt úplně nepovedlo, myšleno ono rozhodnutí o školních základech, posmutnělý smajlík. Nesoudím, kdepak, jen si tak trnu, přiznám se ale, nerozumím věci v tom ohledu - tedy možná trochu rozumím - zaprvé, tys sám nebyl v příslušném věku takto odloučen od rodičů, tudíž netušils autenticky tu sílu zármutku! A ve druhém, co mě mate, školní základy jinde se přece rovná odebraná šance splynutí se svým vlastním víceletým školním prostředím v domovině, připadlo by mi to škoda, víš.
Nebo by z lesovny nedocházel Pavlík denně do školy, to se smělo tehdy, vyučovat doma?
Anebo byste i tak často měnili působiště?
Stylisticky pocitově drsné klubko je pro mne místo s Jarunou a neduživou holkou, jak si tam sedí slova bez zdrobnělin mezi Pavlíčkem a semenáčky. Subjektivně, vytrženo z kontextu celého příběhu vedlo by mě ke konstrukci, žes proti čerstvé dcerušce něco měl, ale jak říkám, jde o naladění mých strun.
Mluvíš mi z duše, Ireno. Úplně stejně, jak reagovala moje Jana, když se to dozvěděla.
(Celý den tady nebudu, předesílám pro případné další komentáře.)
Jardo, prosím tě, co to bylo za nápad s tou "školní docházkou" pro Pavlíka??
Myslela jsem, že už mne nic nepřekvapí /nemile/, a teď tohle:-)), to tedy byla rodinka...