Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO křehkosti bytí
Autor
Movsar
Ach, pan Stalin…
Ta osiřelá letenská pláň, ta poušť. Ach, kdyby tu tak s námi stále byl.. mocný pan Stalin. Snad by v tomto sadu kvetly i granátová jablíčka, dívky by se netvářily kysele a dost možná by odtud vedly eskalátory až na Měsíc. A zatím v duších žal a stín. Ach, kdyby tu s námi stale byl, náš pan Stalin.
Bavič Weiss
Už halasí na chodbě, čekají na hlavní líčení. Na zdejší poměry dost hlučná společnost. Obhájci, obžalovaní a jiní podobní. A mezi nimi znalec lidských duší Weiss. Patrně je baví historkami o podivnostech sexuality. Třeba tou o mladíkovi, který se vzrušoval mačkáním igelitového pytlíku naplněného hovny. On je ten smích při vyhlašování rozsudku přejde.
Vševědi a jiní jurodivci
Můžou si v knihkupectví pořídit třeba knihu Tomáše Marvana Realismus a relativismus, pojednávající o otázce, zda existuje na lidských reprezentacích nezávislý způsob, jímž je svět. Ovšem z nějakého neznámého důvodu lidé dávají přednost bruslím, plechovce sladkého piva nebo lelkování na houpačkách. Patrně již o světě vše vědí, anebo jim připadá jen málo zajímavý.
O křehkosti bytí
Na Florenci nakládají starou paní do sanitky. Šestero modrých očí tiše a naléhavě koulí svou zprávu o křehkosti člověka. A z útrob metra ocelové schody dál chlístají lidi, kteří se rozejdou každý za svým; někdo si ještě zapálí cigaretu, někdo koupí ledovou kávu. A uvnitř auta se zatím rozhoduje o bytí a nebytí.
Ludmila ztěžka dýchá
Svatá Ludmila dýchá ztěžka, ten pocit zná, tuší bouřku. Snad ještě vlaštovky, ostatní Vinohrady ale stále žijí horkem a sluncem a bezednou žízní. A pak se to spustí a všichni budou překvapeni až na kůži.
Továrna na spravedlnost
Je tu klid, tenhle provoz není příliš hlučný. Lidé na chodbách řeší, jak by spravedlnosti taky pomohli na svět, jak by získali účast na tom jedinečném podniku. Často ale vyjadřují skepsi, někdy i láteří. A pak, vyvoláni rozhlasem, vstupují do dílny Iustitie. Je tam chlad a příšeří. Ještě se snaží zvrátit neúprosné těžiště vah na svou stranu. A pak už jen slyší zvonit hranu.
Japonky
Plouží se městem, stíny turismu. Bledé a lesklé, jakoby potřené máslem. Utopené v kloboucích, populárním ryšavém přelivu a nepadnoucích hadrech. S bezúčastnými pohledy a hladovými fotoaparáty. Japonky. Podivné postavičky z divadla Nó. Po světových metropolích je rozesel potměšilý loutkář, a teď se opilý doma směje nad hrnkem saké.
Tady to začíná
Nábřeží, právnická fakulta. Tady to všechno začíná. Tady se vyučí řemeslu. Jak žalovat, soudit, hájit neobhajitelné. Jak množit slova na hlavičkovém papíře, každé za dva halíře. Taky recept na úspěch ve věci: pár zaklínadel v latinské řeči, kilo štěstí a dva zuby dračí. A definice spravedlnosti od profesorů, které rozfouká vítr prvního zlého rozsudku.
Svědkyně
Povolal je do služby už před devátou. Mocným hlasem poručil: Vstávat a na Hradčanskou! Tak teď stojí ve vestibulu metra u stojánku s časopisy, dvě skromně působící ženy, služebnice Jehovovy. Lidem jejich čtení moc po chuti není, raději sahají po plátku z jiného stojanu. Ony se ale nezájmem odradit nedají, trpělivost přijaly jako pozemské břemeno. Stejně jako Jeho věčný hněv nad zbylými výtisky.
5 názorů
zaujaly Svědkyně a Japonky, snad proto, že o nich lecos vím, byla jsem u nich dost blízko *
dneska jsou to těžká témata, ještě se budu muset zamýšlet, ale jedno vím jistě, pro mě dobře zpracované