Balzám na nervy

DEN VODY

„A jako auto. Auto. AUTO!“

„A…U…T…O.“

Velká vizita, sedm bílých postav u jeho lůžka, pochvalně zatleskala.

 

……………..

 

  Krásné pozdně jarní ráno, někde okolo sedmé hodiny, ale tím si není jist; ví, že se před chvilkou probudil, natáhl šortky a tričko na prohřáté a ztvrdlé nahé tělo, na nohy pantofle, a vykročil do probouzejícího se dne; aniž by se podíval na ciferník hodinek či zkontroloval display telefonu (jak to většinou při odkopávání pokrývky a během rozhýbání ztuhlých údů dělává); po asfaltem ozdobené cestě k blízkému rybníku, jehož mokré osvěžení mu dávalo aspoň pár minut zapomenout na trable všedního života muže počínajících středních let.

  Na plovárně dosud nikdo není, jen profláknutý bezdomovec, který plnými doušky saje energii, bezpečí a pohodlí zdejších laviček; využívaje komfortu bezplatného vstupu (byl již několikrát z plovárny vykázán občasnou policejní hlídkou, nicméně lákání travnaté plochy s ideálními místy k odpočinku, jež jako by volala: ulehni, je natolik neodolatelné, že se vždy s úšklebkem a nadávkou vrátí). Dělá, že ho nevidí a se zadrženým dechem prochází kolem něho; kývnutí na pozdrav nijak neopětuje, a tak v očích potem nasáklého muže neurčitého věku klesá k teplotě, při níž tuhne i nápoj v nevymyté zavařovačce, jíž křečovitě svírá, maje v hlavě vzpomínku na dotěrného vlčáka, cedule ‚veřejná plovárna – zákaz vstupu se psy‘ ho neobměkčila.

  Odemkne dvířka převlékárny a z hromady ručníků, županů a dětských báboviček (kolik lidí má do ‚jeho‘ kabinky přístup?) vytahuje plavky, jež by se mohly hodit k jeho svěží náladě, vymění je za ležérně oblečené svršky, klíč ukryje na přísně tajné místo a rozběhne se do vody. Zpomalí na hraně, kde vlhkost pohlcuje písek i marně se udusanou hernou neúplných plavců (zbytky písečných hradů) prodírající zelenožlutou vegetaci. Tři, čtyři kroky; voda stoupá, buďme realisté: mizí dno. Balzám. Božský pocit změny a svěžesti mokré náplně místního rybníka, vše ho přinutí potopit hlavu a při pomalém výdechu nosními dírkami nasadit mocné prsařské tempo; ocitne se minimálně o metr před místem, v němž schoval hlavu před očima prázdného trávníku i žlutavého písku, když se vynořil pro rychlý druhý dech. Dvakrát, třikrát, nadšení, euforie, pocit ryby, která uniká nástraze rybáře a s rozesmátou duší plave zpět ke svým blízkým.

   Závan větru nikdy není očekáván s otevřenou náručí, a i ve chvíli několikátého (jen blázen by kousky blaženosti počítal) mocného nádechu se zvednuvší se vlnka nevhodně směšuje s tou trochou atmosféry, jež spěchá doplnit poloprázdné plíce a kyslíkem obohatit ochabující svaly. Kuckání ve vodním prostředí pomáhá vlnám vody naplnit jeho dýchací trubice, černota, výkřik marnosti nikdo neslyší, ani připlouvající dívka, jež může pod vodou vábit jinochy… ale vždyť je to stará žena, ta co tehdy zmizela, má moc rukou, tahají ho s sebou do barev říše panen, starců, eunuchů; ne! Tam nechce. Pouští ho a přetahují přes jeho hlavu tmavou deku, je tak teplo, vzrušení, krása…

Větřík, ba ani naoko netečný a svými existenčními problémy zaneprázdněný bezdomovec ho nenechávají v klidu ležet a užívat si v rybníku, mocným poryvem odvanou jeho bezvládné tělo na plážičku u plovárny; tam ať si leží!

  Otevírá oči (trochu se o to přičinil i odér nemytého člověka), vytažený do pohodlného lehu na břeh, na kterém před pár minutami stál… neví kde je; jeho ruce prohrabávají písek, ale on zírá na ty kamínky, nepatrná zrníčka, a nechápe, že jich je tolik a proč nedrží mezi jeho prsty, padají mu na obličej: proboha, co má dělat, aby už na něj nepadal?; něco se nad ním sklání, mluví známou řečí, jenže i ta známost splývá v jakousi hatmatilku, která prochází jeho oběma ušima bez většího ohlasu, on by chtěl něco stejně duchaplného odpovědět, ale jakým slovem začít? Nemůže si na žádné slovo vzpomenout , a i kdyby, jak ho řekne? vydává divný zvuk, jako by se ozval neviditelný kur. Pomáhají mu vstát, hroutí se, nemá své staré dobré nohy (kdo mu dal ty cizí výstupky do dolní částí toho, co dřív s hrdostí a trochou žoviálnosti v hlase nazýval ‚dokonalým‘ tělem?), neudrží ho, i když jsou dvě a pomocníčci rozšířili své řady, a tady už přicházejí jeho rodiče… dva lidé, již volají slovo syn (to je ale veselé slovo, zakření se), konečně přijíždí sanitka: konečně ho pokládají na nosítka, konečně tu amorfní hmotu ze svalů, kůže a kostí, jež byla kdysi jejich spoluobčanem, odvážejí do neznámých končin, kde je vystaven všem na očích červený kříž, konečně ho obstoupí dav učenců v bílých pláštích.

  „Je to zlé, doktore?“ ptá se ten, co tvrdí, že by se bil za svou otcovskou roli a právo na kompletní rodinu, pokud nevytáhnou gumovou hadičku z močové trubice jeho syna, poté však uznává, když hadrem smývá louži moči a ještě něčeho, co kape ze synových otevřených úst; ač ctí rodinu, přesto se podvolí učeným hlavám s lékařským titulem.

  „Čtyři minuty bez kyslíku může být pro netrénovaného člověka osudné…“

  „Co tím chcete říct, doktore?“ přidává se žena, co stále tvrdí, že porod byl velice drsný, ale jeho nepřítomný pohled, jímž skenuje cosi procházející matčiným tělem, je doslova zoufalý; a jen prudký pohyb ruky před jeho obličejem ho přiměje ke šklebu, jenž by v trolí říši vypadal jako úsměv, zde však působí silně tragikomicky (vhodný pro jednoroční dítě, ne pro třicetiletého muže), a ke skřeku, který již všichni znají z plovárny.

  „… váš syn, bohužel, trénoval příliš málo…“

---