Lost

Vzpomínáš – i tady jsme nebyli:

slunce nad stolovou horou; míč, ruce větví; odpal – a výš! ladný oblouk

na jedno mrknutí nebe.

Teď, v nočním kině…: zkouším se promítat na tvoje plátno,

na pláži, kde jsem nekreslil, nezpíval – jistěže nás nebo o nás…

že srdce je ústřice (jo, právě o tom: abys mi je nesrkala z žeber

tak nahlas). Teď! citrón nad stolovou horou. Vzpomeň si:

srdce je měkkýš,

čerpadlo ve slané vodě. Slunce nad stolovou horou, tvůj milovaný

citrón. Vzpomeň.

_____

Chudokrevnost pláží. Vybělenost lastur.

Sežehlý rákos a srdčité listy.
Myšlenky, afekty: bleskové střevle.

Někdo nás píše, jiný zas čte nebo svítí – 
co na tom. Srdce je fulgurit, rébus či hlavolam z blesků,

ten, co nás nakonec složí.

Žábry a vaky, dál plíce. Expozice? Opozice 
těl. Víš, jaký úhel
svírají trupy na spečeném písku? Depozice. Jsme jedna špína, táž voda;
vtékáš mi do mezer – teď, když se pokouším psát. Vědomí: muzeum
rébusů. Kdejaký génius loci
skládá z očí Rubikovu kostku. Hmyzíma očima 
nahlédni do mě. Očima vážky mě prokoukni: čerpadlo v mělčinách, 
ubrousek mraků nad stolovou horou. 
Dvě stružky. Mizíme. Z povrchu zemského. Rozpouštění v básni, ale ne-
pišme o psaní, nebo nás na pláži zastihne odliv.
Prázdné a křehké a bílé. Už jsem ti říkal, že jsi
negativem milostného citu? Už jsem ti říkal, že „Jsi
intertidál?“. Prázdná nika k uzoufání. Nika, celá k naplnění
ústřicovým masem. Tvá gesta či posunky? znám k nim jen titulky. 
Expozice
srdce. Je fulgurit. Miluj mě rébusem: tím, co mě nakonec
složí. Miluj mě kyselým deštěm,
kolečkem citrónu kdesi. Tvůj milující
měkkýš. Vše ubohé, srdčité ze mě. 

____

Jdeme po linii odlivu. Dva stupně šedi

kdesi na pobřeží Baltského moře. Tmavé či sluneční:

jantary, valouny pazourků – šperky a nástroje? Na co a k čemu jsou

verše, co nazpaměť

umí jen barevné kamení. Hühnergott! Talisman s otvorem uprostřed

zavěsím pro štěstí koní a ptáků. Zvířecí bůh

slyší na jedinou modlitbu: krev-krev-krev – – krev-krev-krev:

dozrává v měsíčním pohlaví. Klekám si!

na, tady máš

nuzácký kamínek pro vratké štěstí, vezmi si

dvě slzy jantaru prostě jen tak – šperk nebo nástroj:

co nebo proč. Talisman k něčemu. Možná, až klekneš si

do štěrku, do vody, do bledé křídy. Zde. Jenom na chvíli

budeš hrát mrtvolu s otvorem uprostřed. Budeš hrát, falešný,

talisman pro čísi štěstí. Jo, nejspíš pro moje,

aby ses usmála ústřičným úsměvem. Dost!

Při jídle se nemluví, aby se nesnědla řeč.

____

Rostli jsme v děloze černého moře. Bílé a prázdné nás

dýchání vyvrhlo do světla, do tmy. Do slov a významů.

Srdce je měkkýš. Těla jsou miskami té samé schránky.

Dvě právě zrozená těla…

Na sponu spona. Cítíš, jak do tebe zapadám –

ramena ti světélkují řasami, v očích máš odlesky

zaniklých měst:

Bratislava, Babylon, Berlín. A může se zdát:

v hlubinách převládá stlačené ticho. Říkám!

to ticho je šíleně zdánlivé. Koráli

budují předlouhá sídliště. Chaluhy, řasy a sasanky:

parky a záhonky; napříč jde trhlina; už

propadáme do našeho města. V očích máš

záblesky neonů, zářivek. Myšlenky ti světélkují

odraženým světlem ve mně. To ticho dole je, věř mi,

jen zdánlivé. Texturou touhy je odraz na hladině,

struktura: mluvení skrz naskrz nocí. V hotelu čas pronajímá

zabydlená těla. V tom samém hotelu

s dvanácti různými pokoji – sleduji tvou odraženou

siluetu v okně, jak se svléká: z hadříků, z kůže,

ze slov a významů.

Střecha či terasa? vyber si. Ze sklepa táhne:

kapradiny, přesličky a plavuně. Zkamenělý van. Karbon –

hořlavý kámen tam v tobě.

Ve sklepě černého moře. Kam nevidíš. Hoří ti tváře i ruce. Hoří ti

pravěký prales. Miluj mě odkud kam

nevidíš. Jsme jedna svalová noha. Sdílený měkkýš,

dvě misky té samé schránky. Na sponu spona. Fulgurit. Talisman

pro štěstí v jantaru svítá.

____

Stále jsem na škole. Mám jasné zadání:

namaluj zátiší zbarvené náhlými afekty.

Takové ovoce opravdu nechceš. Víš co –

lehni si raději na chodník. Tvé tělo obkreslím

úlomkem doverských skal.

Namísto pohlaví vyškrábu vektory,

vzorce na výpočet kulové plochy vepíšu do výše ňader.

Způsobem říkání výsledků vzruším tvé čáry a vzorečky.

Lehni si na místo činu. Zploštělá

víc nežli obrázky z minulých prázdnin.

Do úst ti zakreslím notovou osnovu,

s notami z dýňových pecek. Proč, komu zvučně už od rána zpíváš.

Nyní ti konečně rozumím. Ústa ti dabují zpěvaví ptáci.

Křič na mě strakami.

Vyznání uslyším v hrdličkách. Když budeš zlá,

kousek tě umažu. Kůži máš z doverských útesů.

Fosilní plankton je sněhově bílý. S peckami pazourků k něčemu.

Sněhurko pobřežní!

Dočasní, jdeme po hranici odlivu,

tam, kde se spojují chodníky s vozovkou. Voda nás odnese

do trhliny v korálovém rifu.

do pokojů vybělených sídlišť.

Víš, co je bílá smrt korálů?

I to je tvá vina – kyselá, hlasitá, rozmarná.

Natruc se posypu bělavým prachem,

tím, co mi v ložisku zbývá; snad kdesi nad ránem,

tam, kde jsou hranice světelných přílivů,

v sídlištním pokoji – probudím se umazaný tebou.

Vidíš, co všechno mi děláš! Zničím, co miluji. I to je tvá vina.

Za trest ti útesy zamažu, plíce ti zanesu ropou.

Ožralý krásou

patlám svá zátiší na kůži, na tvoji bolavou hladinu.

Stále jsem na škole.

Nikdo se nesmíme ohlédnout. Přijmi mou ubohost a vypij mi oči –

až do dne bez konce, do dne bez návratu. 

____

Časy jsou složité. Neznámo kdy –

z hrudního koše jsme k obědu tahali

měkkýše, ryby a krevety. Jak jen jsem dovedl

být krutě dojemný! Vzpomínáš? na naše pikniky

u plotů podmořských zahrádek? Pláž, kde jsme snad ani nebyli.

Ostrý svit poledních sluncí

zanechal ze stínů úsporné pařezy. Dřív!  Byli jsme Jeníček s Mařenkou

ztracení v kamenném lese. Plakalas jantary. Trousila odštěpky pazourků.

Netuším, jestli a kdy se to stalo.

Komu a proč o tom vyprávím v hotelu. Tělo mám na leasing,

spánek je povinná splátka. Spi rychle, říkám si,

nebo čas uteče. Všechen čas uteče k tobě. Zatímco já

usiluji o střídavou péči. Proto ti před spaním vyprávím: Jeníček s Mařenkou

ztracení v Pobiti Kamani. Bylo i nebylo. Stejně tak my:

jsme tu i nejsme. Možná mi odněkud odpovíš: skonči, dost už suprapozic!

A vzbuď se mi,

zhmotni se v ušáckém křesle.

Stejně se chováme, jako by vteřiny

mohly být obnovitelný zdroj. Můžou být. Nemohly. Časy jsou složité.

Jeníček s Mařenkou loupají břidlice. Kolečko citrónu

touží je upéct a sníst. Ztraceni v Pobiti Kamani,

slibme si: to my jsme to kolečko přemohli!

To my jsme to kolečko

– přemohli.

_____

Studená, vlažná a teplá. Víš, která voda je těžší?

Chladní a spící se držíme u dna. Vylíhlí, třeme si údy a stoupáme vzhůru.

Anoxie. Mrtvá zóna. Válka, co začala, anebo končí.

Za padlé sviňuchy rozsviťme maják. V kavárně rozžněme masitou svíci.

A bavme se o tom, že poctivě třídíme odpad. Důsledně

třídíme těla pod falešné sprchy. Do aut a kanclů a bytů.

Později, v té samé čtvrti, sednu si s tebou na sedadlo smrti:

co vlastně hrají? v tom našem kině? co asi –

stejně jak vždy: Něco Dobrého Zlého.

Všechno jde k lepšímu

zítřku. Nedrásat! v koupelně

pazourky brousím a stříhám – abych tě neškrábal do bílých dun.

Výlevka odnese zbytkové jedy. Do řeky, do moře, do mrtvé zóny.

Vidělas? v mělčinách Baltu –

okouny pokryté našimi nehty? Pláž, která není a nebyla naše:

vzduch samá dychtivá, nalitá bulva. Na zdraví pijme si oči. Od srdce připijme

na zdraví čerpadel ve slané vodě. Na silné měkkýše, na věčné děti:

pijme a pijme a pijme. Až do dna. Do mrtvých zahrádek pod sirým mořem.

Jaký máš výhled ze sedadla smrti? Poznalas, co nebo koho dnes slavíš?

Na slaném dortu si rozžněme maják.

Sfoukne jej toxický vánek.

____

Do Písku pršelo: listnaté mraky a plodnice deštníků

                      rostly, rychle otvírané, masitými hyfy. Vedeni Otavou

sotva se ztratíme v kamenném lese. Vlny a proudnice

jsou jako chyty a madla –

můžeš se přidržet zjevného plynutí. Na dně mám písek a štěrk, ale

jinak jsem docela věrný…

Kdyby ses právě teď viděla!

Proč jen máš pod sochou Neptuna,

zrnité, klastické oči. Už přeci neprší, nezrní; řekni mi: proč máš i nadále

trávicí ústrojí z kroužkovců;

hladovou dutinu ze škeblí říčních. Jsi to ty? Na starém obraze –

navenek

složená z ovoce, vody a oleje? Mluv na mě! Buď živým důkazem,

že nejsi svůj vlastní záznam. Že nejsi rozbitá. Netuším kdy, ale budeme

spláchnutí kolapsem vlnové funkce.

Ještě však zbývají nějaké možnosti. Například sledovat stopy…

Přišli jsme z hotelu.

Pršelo na sochy z křídových pískovců. Barokní tvary jsou vtisknuté

do bloků mořského dna. Pískovec v písek se pozvolna obrací –

tady náš Neptun, fosilní tanečník, jednou se dočista sesype.

Naštěstí voda je nejlepší psycholog. Snáší a odnáší.

Dál…

Nalevo z podloží šplíchaly stromy: do sebe zavřené,

živé jen složitou syntézou. Co stačí k životu?

Vyšli jsme z hotelu. No jistě. Z Hotelu… Z toho, kde čas pronajímá

zabydlená těla. Stále jsme v záruční lhůtě. Kdo se však zaručí

za bolest pokojů?  Ten, který na tohle

zná jednu odpověď – co když tu nebyl a není.

____

Vítr se opírá o naše záda. Tlačí do plážových košů.

Sune nás do nových kůží a rolí; sezóna plavek dnes končí. A

všechno je jakoby zřídlé. Tohle je začátek konce. Fakt? leda ve snu, ale

je příliš chladno, než aby se zdálo. To jenom na rampách luxusních teras

ostrý van kdovíkam vyvrhl karneval: vyvrhl vnitřnosti léta. Moře je najednou

stručné a strohé. Nalevo / napravo

jsme tady sami. Sledujem linii vody;

za námi klikyhák věty; co zbude? Do písku tiskli už pravěcí lidé: a

kdybychom chtěli, můžeme zkoumat:

sídliště, pazourky, kosti a zuby.

Trasolog, ichnolog: s úspěchem hledají výmluvné stopy!

Co ale po nás? Můžu ti věnovat

tabulku břidlice s tříprstou stopou. Z fousatých travin

mohl bych vyšeptat lyrické cosi. Ale ne. Jdeme po linii odlivu,

na dohled prořídlých prázdnin. Řeknu ti, prázdno a samota

může být pro moře darem. Karneval bez konce? Nesejde na tom, odkud kdy začal.

Když hosti na rautu vyžrali stoly, začali z útesů vyjídat maso.

Začali drásat a leptat. Co u vás doma –

už třídíte plasty? Třídíte mozky a těla? třídíte smysl a význam?

Mísíte v mydlinkách hodnotu s cenou? Čas, který nechat,

a způsob, jak zabít

čas, který zbývá?

Jako vždy bez konce: jdeme po linii prázdnin. Za námi věty a před námi vakát.

Sedni si do štěrku. mlčky se dívej a nemysli na nic. Teď! zavři oči,

a nevychýlíš trasy letu racků. Teď! zavři pusu,

ať nevyslovíš jméno slepé báby.

____

corps sans organes

Byla i nebyla osada,

v níž žily netečné chatrče. Na dohled přístavu,

v dosahu signálů majáků,

z dohledu pohledů lidí.

Jednou se u krbu zabydlel námořník.

Chatrč se o něj pak pečlivě starala, krmila mořskými plody a rybami,

šatila hadříky ze suchých medúz. Námořník den za dnem usedal na molu,

díval se do vln a masitě zpíval. Jednoho večera

zahlédl na skále bezduché stvoření. Krásné jak trsátko z jantaru,

znělé jak žulová lyra. Námořník ucítil nutkavé vábení, hormony mu otrávily

mozek.

Na dohled majáků,

v dosahu mobilních signálů –

mořská panna zacuchaná v sociálních sítích... A dál už to znáš:

duši mu svedla a sežrala, útroby vyjedla. Tělo bez orgánů

stalo se nehmotnou chatrčí. A tak byl, Mařenko,

objeven internet.

Řekni mi –

co je to kolem za oválné kameny? Nejvyšší zdolám a objevím

světýlko majáku v bezduchém moři. Jenomže

chybí tu chyty a časy jsou složité. Neznámo kdy –

z hrudního koše jsme k obědu tahali

měkkýše, ryby a krevety. Ztraceni v Pobiti Kamani,

zkoušíme návraty po vlastních stopách. Kolečko citrónu

– odkud vzít jistotu že jsme je přemohli –, ne! kyselé deště nad kamenným lesem

nás

pokapou srdčitým ze mě.  Ztracená. V kamenném. Vzbuď se a vzpomeň si.

Probuď se. Vzpomeň si!