Máma na neděli

Lence je dva a půl roku a vesele běhá po babiččině dvorku za Číčou.

„Leni, nechceš krmit králíčky?“ nabízí babička. „Pojď, půjdeme do zahrady, natrháme pampelišky, to jim bude chutnat.“

Lenka utíká za babičkou na zahradu. Babička už má v ruce několik pampeliškových listů.

„Dám!“ volá Lenka a bere si listy od babičky. A zpět ke králíkárně na dvorku. Prostrkuje dobrotu ke králičím čumáčkům.

„Ham!“ pobízí je, ale nemusí. Natahují se k lahůdce sami.

„Leni, dnes je neděle, přijede maminka!“ říká babička.

„Mama!“ volá Lenka nadšeně.

„Však už tu týden nebyla,“ dodává k tomu děda, který taky přišel na dvorek podívat se na králíky.

„Ale to víš, na fakultě toho mají moc, musela zkoušet u státnic,“ hájí babička dceru.

„No jo, ty se jí furt zastáváš,“ mávne děda rukou. Přitom strká králíkům do kotců čerstvé seno.

„Přece víš, že tenkrát musela po půl roce nastoupit do práce,“ nedá se babička.

„No hlavně že Novotný vyhlásil tu socialistickou republiku, máma ani nemůže zůstat doma s děckem,“ opáčil děda opět naštvaně. Babička už usoudila, že nemá cenu se s ním dál přít.

„A Luboš si objíždí ty svoje estrády a vystoupení a holka ho taky nezajímá,“ pustil se teď děda i do zetě.

„Prosím tě, to je jejich věc, to děcko za to nemůže,“ snaží se ho babička uklidnit.

Vtom Lenka uslyší bouchání na vrata.

„Mama!“ Běží přes dvorek do domu, tam dlouhou chodbou, ale na kliku od vrat stěží dosáhne.

„Počkej, já otevřu,“ spěchá za ní babička.

„Ahoj, mami,“ usmívá se Věra ve dveřích, bere do náruče Lenku a dává jí pusu.

„Ahoj, ty moje holčičko,“ objímá ji babička. „Moc ti to sluší. Proč jsi nenapsala, kdy přesně přijedeš, čekali bysme tě na nádraží…“

„Ale hlavně, že je tady, ne?“ vítá ji děda. „Nazdar.“

„Nazdar, táto.“

„Pojď, udělám ti kafe, mám čerstvý povidlový buchty, ty máš nejradši.“

„Jé, mami, ty si fakt dám,“ upřela Věra nadšený pohled na mísu s buchtami.

Když se pohodlně usadila a usrkla první doušek kávy, hned se začala vyptávat:

„Tak co, mami, je Lenička v pořádku? Neměla nějaký další záchvat? Ten týden před půlrokem v nemocnici byl hroznej, furt tam plakala, nerada bych ji tam znovu dávala.“

„Neboj, Věrko, všecko je v nejlepším pořádku. Ostatně, doktoři přece neřekli, že je to úplná epilepsie, jenom že ty záchvaty jsou… počkej, jak bylo to slovo…“

„Epileptiformí,“ pomohla jí Věra. „Dáváš jí ten histeps?“

„To víš, že jo, opravdu se neboj.“ Babička Věru něžně pohladila po plavých vlnitých vlasech.

„Ty si je necháváš růst?“ všimla si. „Lubošovi se to líbí?“

Věra přikývla.

„Tak vám to klape?“ chtěla se babička ubezpečit.

„Celkem jo, ale znáš ho, pořád se kolem něj točí nějaký mladý holky, naučila jsem se to už přehlížet.“

„To je od tebe moudrý, holčičko, s tím asi nic nenaděláš.“

„Luboš přijede příští týden, ještě prý musí dokončit tu jejich šňůru,“ usmála se Věra. „No, já si musím užít Leničky,“ vstala a šla na dvorek, po cestě ještě dojídala buchtu.

„Leni, podívej, co ti maminka přivezla!“ ukazovala jí hadrovou panenku s hezkou sukýnkou. „Jak jí budeš říkat? Třeba Madla?

„Mada,“ opakuje Lenka a tiskne panenku k tričku.

„Nechceš se zhoupnout? Máma tě pohoupe, jo? A pohoupeme i panenku.“

„Jó,“ volá Lenka a běží k houpačce. Houpání ji ale dlouho nebaví. Vede mámu do zahrady, aby jí ukázala malinové a rybízové keře, ze kterých si ráno trhala bobulky, ale taky spoustu skrýší, kde se babičce a dědovi v uplynulých dnech schovávala. Mámě se schová taky. Zaleze do kupky sena. Děda včera shrabal usušenou trávu.

Věra si trhá rybíz a nevšimne si, kam se Lenka schovala. Když ji nevidí, hrozně se lekne. Nemohla Lenka prolézt plotem k sousedům nebo dokonce ven ze zahrady? Za plotem teče malý potok…

„Leni, Leničko!“ volá. Ale Lenka se neozývá.

Věra v zoufalství rozhází kupku sena, ze které po chvíli vykoukne Lenčina rozesmátá hlava.

„Fuj, tys mě polekala. Ty jsi mi ošklivá holčička. Takovou holčičku maminka nechce.“

Chtěla tím jen říct, že zlobí. Lenka se však zapýřila, odhodila na zem novou panenku a odkráčela směrem na dvorek. Jistě, jde si postěžovat babičce, napadlo Věru. Ale Lenka pochodovala dál, přes celý dvorek do domu, potom dlouhou chodbou až ke vstupním vratům, které babička bohužel špatně dovřela. Sláva, Lence se podařilo dveře otevřít a vyjít na ulici.   

Věra přiběhla ze zahrady a viděla, jak si malá otvírá vrata. Proběhla domovní chodbou jako střela a vyběhla za Lenkou ven. Lenka už si mašírovala po chodníku k blízké hospodě.

„Leničko, pojď ke mně, maminka tě má ráda, vůbec nejsi ošklivá holčička, ty jsi moje nejúžasnější holčička, víš?“ Popadla dcerku do náruče a šla s ní zpátky domů.

„Ona ti utekla? To ještě nikdy neudělala!“ divila se babička.

„Řekla jsem jí, že je ošklivá holčička, protože zlobila,“ vysvětlovala Věra.

Vzala ji zpátky na dvorek a začala s ní na pískovišti stavět bábovičky.

„To se nedělá, Leničko,“ domlouvala jí,“maminka o tebe měla velký strach, co kdyby tě přejelo auto, malé děti na ulici samy nesmí, chápeš? To bych tě musela vodit na provázku, to bys chtěla?“ Přitom ukázala na kus provazu, který visel na brance do zahrady. Děda branku na noc přivazoval motouzem.

Lenka se zatvářila polekaně.

„Prosím tě nestraš ji,“ zamračila se babička. „Neboj, maminka tě nepřiváže. A vůbec, pojďte už k obědu, máme řízky s bramborovým salátem.“

Po obědě šla Lenka spát a Věra si mohla s rodiči v klidu aspoň dvě hodiny povídat. Nastala pohoda. Když se Lenka probudila, byla šťastná, že tam má maminku, babičku a dědu. Chvíli si ještě s Lenkou hráli. Potom už musela Věra na nádraží.

„Udělej mamince pá pá, ano?“ pobízela ji babička.

„Pá pá,“ řekla Lenka a mávala.

Věra jí dala velikou pusu a vyšla před dům. Vlak měl jet za půl hodiny.

Babička začala zametat dvůr, děda honil slepice do kurníku a šel přivázat na noc zahradní branku. Vtom si Lenka vzpomněla na provázek,o kterém mluvila maminka a rozplakala se.

„Neplač, maminka tě na žádném provázku vodit nebude, jen se o tebe moc bála,“ utěšovala ji babička. Ale Lenka nepřestávala. Babička ji vzala do náruče a utírala jí slzičky.

„Provázky nejsou jenom na přivazování, ale i na skákání, až budeš větší, dostaneš švihadlo, jo?“ usmál se na ni děda.

Lenka se podívala na dědu zvídavě. Skákat přes provázek? To bude něco! A přestávala plakat.

Když vnučku večer babička s dědou uložili a ta usnula, řekl děda tiše: „Teda, má sice vysokou, ale s děckem to vůbec neumí.“

„Máš pravdu, neměla ji strašit,“ připustila babička, „ale je to její máma a to je hlavní.“