Zelená mříž 09 - Nejkratší noc

Nejkratší noc

Nejkratší noc nedala Radkovi dospat. Už v půl druhé vychází před lesovnu.

Žlutý úplněk co nevidět zapadne. Jeho světlo zemdlelo a má již nepatrný dosah. Přesto se noc stále nemá k tomu, aby ztemněla. Je do všech koutů zřetelně modrá. Světélka hvězd, jimiž sem dolů sotva dohlédne, přimhuřuje, jako by byla oslněna. Nejnápadněji se modř vzdouvá nad severním obzorem, kousek vpravo. Až po zenit odhrnuje černavý poklop tmy.

Není již pochyb: do svítání schází jen to překulení měsíce za horizont.

Právě se ho dotkl. Na kruhové zářící zrcadlo se odspodu sunou černé stíny smrků, špičatých a neuvěřitelně blízkých. Zatímco se smrky prokusují ke středu stále více rudnoucího disku, jejich zástup z pravé strany roste. Zároveň se ve vysíleném zadním osvětlení pozvolna rozplývají. Za chvilku, jakmile poslední nezřetelný obláček vyhasínajícího obrazu slunečního ohně na měsíčním okraji bude zubatým obzorem pohlcen, modrá atmosféra na severovýchodě se skutečným ohněm rozsvítí tak, že přehluší všechna zbývající světla po celé báni.

V noci z dvacátého prvého na dvacátý druhý červen, necelých šest hodin po horkém západu slunce, nemůže být jinak než teplo. Teplo až dusivé.

Květy těžce oddechují.

Z lesa jako dotek sovího peří vane tichá, teplá vůně jehličí.

Listy a stébla, které jsou v přímém styku s vysokým prostorem, trochu tepla přece za noc vyzářily. Povlak chladu na nich ulpěl v osvěžujícím kapalném skupenství.

Přichází jitro.

Nejde to, do postele se nevrátí. Musí být při tom, když se rodí nejdelší den.

Zná mnoho míst, kde by bylo krásné strávit příští hodiny. Každé ho teď přitahuje silou ne menší než samo svítání letního slunovratu. Všude najednou však být nemůže. Dnes má přednost volby toto ráno, které je pouze jedno. Na místě tentokrát nezáleží.

Půjde k velké jedli.

To není místní název. Je to opravdu veliká jedle. Nechal ji kdysi samotnou ve smrkovém podrostu stát, když poslední stromy kmenoviny byly již zralé ke smýcení.

Je nádherná. Má vysokou oválnou korunu temně zelené barvy, která dole začíná tři metry nad zemí a nahoře v požehnané výši třiceti dvou metrů končí typicky jedlovým vrcholkem, podobným čapímu hnízdu.

Mlčenlivé družce věků nevadí, že některé smrčky již lechtivě vrůstají do jejích spodních větví. Není to však lhostejné smrčkům, neboť z nízkého podrostu se pozvolna stává mlazina, a ta chce mít nad sebou jenom nebe.

Radek stojí ve svahu nad jedlí. Přišel, aby uvítal nejkrásnější jitro. A zatím se nemůže odvrátit od tohoto rozsochatého, ale přitom tak štíhlého památníku.

Vlastně by tu neměla být, bude vadit nejbližším smrčkům, už to začíná.

Z husté spleti větvoví se spustil temný stín, těsně nad mlazinou rozepjal letky a jako dlouhý, vodorovně vyslaný šíp prostřelil vzdálenou kmenovinu, jež za mlázím ční do strmé rozvlněné výšky. Po malé chvíli se z šera koruny ozve energické zatleskání. Pár divokých holubů hřivnáčů blýská bílými zrcadélky. Letí na opačnou stranu než jestřáb.

Kdo by si to byl pomyslel, vrtí Radek hlavou, že nocují v tak těsném sousedství! Na jednom stromě!

A jedle se rozpřahá proti růžovému svítání klidně a samozřejmě jako černavá věž pevnosti.

Vysoko, až v modru nad růžovým oparem, probleskuje stříbrná hvězda. Všechny už pohasly, jen ta jediná se třpytí dál. Ještě před malou chvílí visela Radkovi nad hlavou a nyní svítí jako překrásný klenot přímo nad jedlí, v prodloužení přímky jejího kmene.

Velkolepé okamžiky korunovace. Kéž by se daly zastavit!

Radek před tím úžasným oltářem poznává, že není pravda, co mu našeptává jeho lesnický smysl pro pořádek, kterému se u jiných občas vysmívá, ale jehož ve skutečnosti sám není zcela ušetřen. Námitky lesnických autorit jsou nekompromisní: jedle se za výstavek nehodí. Ale on přece jen měl šťastné vnuknutí, když se tenkrát před těžbou rozhodl, že ponechá jedli naživu. Tato se hodí!

Je už zcela vtažen do světa, v němž nemusí být rozhodující vždy jen to, co je účelné. Pro krásu ať zde stojí ještě sto let! Jako připomínka. Jako dávný pozdrav pravnukům z těchto podivuhodných let. Ze začátku doby kosmické.

Uběhla snad pouhá minuta. Stříbrná koule ve vysokém, stále rychleji blednoucím azuru, překročila již svislé prodloužení kmene a hasne nad okrajem plochého vršku jedle jako tečka za nevyslovenou větou.

Ne, tak rychle žádné odvěké těleso po nebi nepluje.

A to, co se vymyká přirozeným zákonům, může být jen dílem člověka.