Koitus, kýč a Maťova odpověď

Energeticky náročná doba

Nastala energeticky náročná doba. Kolik energie a prostředků dnes lidé vynaloží na zábavu, to historie dosud nepamatuje. Migrace ze zemí třetího světa je jen legrace proti tomu, co předvádí společnost světa prvního: všichni se bez ustání přemisťují; už byli u pyramid, ve vietnamské džungli, u norských fjordů; a všechno tam viděli, vyfotili a snědli. Ta energie musí zákonitě někde chybět. Uvnitř vztahů, které jsou náhle schopny tak rychle vyhořet? Ve veřejném prostoru, který je zanesený banalitami? Mám rád tohle vyznání Joana Miróa: „… (lidská bytost) která neustále idiotským způsobem mění místo. Lidé, kteří se na pláži jdou koupat nebo se pohybují kolem, se mě dotýkají mnohem méně než nehybnost kusu křemene.“  

Koitus, kýč a Maťova odpověď světu
 
Člověk je zvláštní tvor, který povýšil koitus na posvátný čin. Zvlášť ženy takovému pojetí rády přitakávají a do svých inzerátů, snubních štítů a nejlépe rovnou na čela vepisují: Nehledám sex! Milan Kundera v jednom svém románu trefně poznamenal, že sexus je autonomním územím, které si láska přisvojuje. Maťo Ďurinďa, snad unavený romantickým kýčem, to vyřešil po svém: má rande so svojim mestom… 

Kde všude

Muž v tramvaji. Na krku má vytetovaný kříž. Bože, kde všude se ještě uvidíš…

Proč lidé jezdí na dovolenou?

Pravda je často vedlejším produktem nějaké věci, události nebo akce. Tak třeba koloběh fejsbůku mimo jiné vyjevuje, jak strašně moc se lidé musí na dovolených nudit. Protože proč by jinak měli potřebu strávit dobrou polovinu času dovolené na sociální síti a nejlépe obíráním se těmi nejmarginálnějšími domácími tématy?! 

Bude toho málo, nebo moc?

V dálce kostelíček bije noc. Co nám život ještě uchystá, bude toho málo, bude toho moc? Ptáme se sami sebe a tušíme, že ani nechceme znát odpovědi. Jen ti nejodvážnější volají do studia televize Barrandov paní Jolandě. A možná jen proto, ze nemohou spát a v kapse pyžama je pálí těch pár stokorun hovorného.

Na obzoru

Není to vepsáno do mraků, do hvězd, do skleněných koulí, není to ani na dně šálku ranní kávy. Minulost už umíme číst spolehlivě, ze země, z kronik a kostí; co bude, člověk neví. "Plujem vstříc osudu, anebo náhodě? Copak nám uchystal tenhleten svět?" ptá se Krchovský v jedné své básni. Takový strom se neptá. Vystaven slunci, větru, žízni, času čeká. A na obzoru člověk s pilou..