o Sirénách

… je mi líto Davida
že zapomněl jak voní Sirény
když vylétají z úst …
 
 

vylézaly ze zpěněných kořenů
sítě se třásly rackům pod zobáky 
a všichni křičeli do ztuhlých vnitřností
hlad
po drobných rybách zbyl
Davidův maják
 
x

že není dům si všimla máma
hrozila neupřímným smíchem
tak jsi stavěl zděný hlas
po cizích verandách
večer zkoušel kašlat pod vodou

byla jsem hlouběji
seříznutá žiletkou 
a úpěnlivě masírovala vysušenou ploutev
dům taky vysychal
na střeše hrozily praskliny holubům
vůbec se nebály skočit do oken

x

v uchu mám rozespalé šneky
na prstě medúzu 
kuchyň
vanu  
spočítané kroky do spaní na loktech
polštář mi zebe všemi starými šupinami
proto se mu vyhýbám
mravenčením
v duchu si nadávám jak tajně prokašlám ke dveřím
tvojí pěšinu
a budu houba       
přísahám
s hrbolatým dnem

ten dům nám nedal spát
když slupoval roztřesená víčka
do odhalených očí přisypával omítku

chechtal se jak racek
ty jsi trhal chmel já pila limču
škaredá až ke zkrouceným prstům
 

ještě se poznávám ve chvíli
kdy přitisknu břicho na studenou zeď
a olíznu ji
štípneš mě do paže
nechceš abych snila 
přešlapuješ na jednom místě
spěcháš dospět ke sloupu
 
a mě se prodlužuje pas do stříbřitých penízků

netřeba volat o pomoc
studna je studnou
s ozvěnou a voda – pitná z dlaní
okov voní jablky   
i had se tady plazí      
i moje stará ulita…
ze sítí světlo – prostřený stůl s rybí rodinou
všechno co uspává nevyslovenou větou
v nápřahu úsměv rovných zad a milosrdná pěna

ještě krok… do rozpadu hliněného střepu – sílím
lepkavými slinami z tvých úst
až padá dům a padá do mě          
tolik tě přesto miluju
když z tebe plavu ven

x

zmizela jsem ve starci
teď se v něm rozpínám po nocích v koutě
křičím za něho     aby už vstal a vyšel ke břehu…