Nadstandardní sny

Nadstandardní sny

Aby bylo jasno: je mi jasné, že toto téma ve světě povídky, ba dokonce české povídky, není nic nového. Dokonce mám na mysli velice konkrétní povídky a to knížku Ivana Vyskočila jménem "Vždyť přece létat je snadné". Hnedynko v první, stejnojmenné povídce autor popisuje a rozebírá na úrovni inteligentní srandy svého, jak říká, "létacího sna". Nedělám si nárok být větší srandista, než jmenovaný autor a také proto se budu zabývat létacími sny trochu v jiné, řekl bych mírně udivené poloze.

Ale k věci: aniž bych věděl něco o létacích snech jiných lidí, již v pěti letech jsem ve snu skočil přes zábradlí schodů v rodném domě a jako pírko jsem se snášel o patro níže. Velice se mi to líbilo!  a zase naopak: Líbilo se mi to velice. Potom jsem v několika případech unikal tímto způsobem nebezpečí, ať ho představoval rozezlený sousedův o tři roky starší kluk, nebo neméně rozezlený pes, či naoko rozezlený hlídač z třešňové aleje, který nebezpečí opravdu představoval jen ve snu a jenž mne jindy - mimo sen - samozřejmě při útěku suverénně poznal, ale nevadilo mu to, aby se se mnou za pět minut normálně nebavil, uculuje se při tom pod fousy (měl je - a jaký!). Prostě jsem ve snu věděl, že umím létat; no - létat: spíše bezúrazově padat, snášet se.

Létat ve snu jsem se naučil až mnohem později, kdy z rozháraného nitra mladého muže jsem toužil dívkám předvést něco, co ostatní rozháraní mladí mužové neuměli. Na požádání mi mozkové podkoří poskytovalo schopnost něčeho mezi letem (mával jsem pažemi - křídly) a levitací (let měl jen dva směry - nahoru a dolů). Ovšem v oblasti létacích snů to už byl pokrok. Pak přišla doba řekněme čtyřiceti let života, kdy sice bylo veselo, někdy až příliš, ale kategorie těch životních srand nebyla charakteru řešitelného únikem pomocí létacího, nebo snášecího sna. Nadstandardní sny byly tou dobou v spektru mých snů zastoupeny dívkami a ženami v nejrůznějším (a většinou pokročilém) stupni obnaženosti, byl jsem hostem Karla Gotta, zpíval jsem s Matuškou, hrál jsem na koncertní kytaru i na trubku, maloval jsem (to jediné trochu umím) a sochal, řídil jsem autobus ještě než jsem měl "papíry" na cokoliv motorového. Minus variantou nestandardních snů byly nahé procházky na rušné ulici, útěky bez létání, maléry a sny katastrofické, výbuchy, požáry...            

Až docela nedávno: fungl nový létací sen, ovšem vy-so-ce nadstandardní: po nesmělém začátku, jakési vzpomínce na levitačního sna, jsem nejprve zamával pažemi a vznesl se snad půlmetru na místě a zase po pár vteřinách přistál. Povzbuzen jsem zamával trochu více a déle a proletěl se po zahrádce a to stále s výrazem: "já vím, že čumíte, ale já to dělám běžně". Ani nevím komu jsem se předváděl, ale pak jsem zapomněl na to, že se předvádím a vznesl jsem se do výše už jen pro pouhou radost z letu. Na ten pocit si zřetelně pamatuji, připomněl mi totiž intenzivně tak zvaně vrcholový pocit člověka, který dosáhl nejvyššího bodu terénu v blízkém okolí. Letěl (plachtil) jsem nad neznámou krajinou ve výši, z níž jsem se díval svrchu i do továrního komína cihelny (věděl jsem, že JE to cihelna), rozeznával pod sebou lidi, auta, vlak, domy, vnímal jsem vítr, stíny vržené předměty ozářenými sluncem, jednoduše  naprosto věrný obraz, jak ho vidí letící pták, nebo rogalista... Uletěl jsem několik kilometrů rychlostí lehkého letadla. To jsem nevnímal v době "letu", ale dospěl jsem k tomu rozborem snu až ve bdělém stavu. Vtip je v tom, že já tento obraz nikdy neviděl, tento pohled jsem si nemohl nikde uložit do paměti. Nelétal jsem nikdy, pokud neuvažuji cestování velkým dopravním letadlem, z něhož je ovšem pohled poněkud jiný. Na rozdíl od dřívějších létacích snů jsem si nedokázal tento krásný sen navodit, indukovat, uměle vyvolat, což se mi u oněch předešlých snů z mládí povedlo skoro pokaždé.

Vrtěl jsem hlavou po ránu, které následovalo, vrtím hlavou dodnes a přemýšlím, jestli se to nepromítal do mého mozku intenzivní zážitek někoho velmi vzdáleného, vznášejícího se nad krajinou zalitou světlem, snad rogalisty, pilota bezmotorového letadla, nebo snad dokonce dravce letícího nad krajinou a slídícího po kořisti...Touto možností jsem se zabýval jen lehce, řekl bych, že jsem tu možnost v úvaze jen tečoval, ale stále se mi myšlenka na ni dotěrně vrací. Sen sám - no prosím: to je děj vytvořený - prý -  v podkorové sféře mozku z (i mimoděk) uložených informací, někdy syntetizovaný za katalytického působení zkušenosti a potlačených představ, přání... Dobře, asi to tak nějak bylo, ale ty udivující, přesné a ostře konturované detaily....

Pak člověk nemá mít sklon k mysticizmu!

No řekněte... 

 Nadstandardní akrobacie

Zatímco létacího sna popsaného výše jsem absolvoval s roztaženými pažemi, druhého už v takovém obyčejném, malém sportovním letadle - snad Cesně… fór je v tom, že jsem nikdy vnitřek žádné Cesny neviděl...

Zatím co jsem se kochal,  z ničehož nic se objevily dva letouny, které prováděly akrobatické prvky a obraty ve dvojici. Co na tom bylo nadstandardního? Ale jo:  Jeden  z těch letounů byl starší větroň typu Luňák, druhý pak byl proudový, tryskáč, dost podobný MIGu 17. Výkruty, překruty, loopingy, vývrtky, let »křídlo na křídlo«, přelétávání, střemhlavé lety i prudká, krátká stoupání – vše v naprosto dokonalém provedení.

Sledoval jsem je celou dobu ze vzdálenosti desítek, maximálně několika stovek metrů a tak jsem viděl i dost zřetelně některé detaily. Dobře – detaily, ale do hlavy mi nešlo, jak spolu mohou létat tytéž figury, když větroň i ve strmém letu málokdy překročí rychlost dvěstěpadesát kilometrů za hodinu a naopak MIG při léto rychlosti má dost velké starosti udržet se ve vodorovném letu…

Omílám si to v tom snu pořád dokola a pořád se stejným (to znamená žádným) výsledkem. Navíc mne chytla křeč do lýtka tak silná a tak bolestivá, že jsem nechal sledování letounů a začal přemýšlet, proč mne chytla ta křeč…

Přišel jsem na to současně s tím, jak je to s těmi rychlostmi obou letadel: asi jak jsem vykopl směrovku  abych cvičící dvojici obletěl, vystrčil jsem nohu zpod přikrývky a ta mi prostydla….

Žaluziemi probleskávalo první,  ještě nesmělé světlo….