Je mi to jedno

Když mi to došlo, jak to je, tak jsem (věr mi, nebo ne - je mi to jedno) brečel celou noc jako želva. Došlo mi, proč jednoduše jednají tak, jak jednají a proč neodpovídají tak, jak by chtěli. Proč někdy mlčí a někdy ne. Jak dělají, jak jim na sobě záleží a jindy ne. Jak spolu chtěj být, a dělají, že nechtěj a nemůžou i kdyby chtěli. A pak, jak je to oba trápí a jsou na sebe zlí a pak zase dělají, že je jim to jedno. Ale ono jim to není jedno a jde to na nich vidět. Na obou.

Jak se na sebe ptají a pak dostanou odpověď a zase dělají, že je jim to jedno. Jak se na sebe někdy usmějí a ukážou a na několik minut zmizí a pak se zase objeví a zase dělají, jako by nic. Kolik lidí je na nich závislých, nebo si myslí, že je na nich závislých, kolik lidí je doopravdy milují a kolik jich je nemůže ani vidět. A o tom to taky je. Že si myslí, že bez nich to vlastně nejde. A ono to jde, a to si taky uvědomují, a proto takhle jednají, protože ve skutečnosti nechtějí nikoho ztratit, ani sebe ani jeden druhého, a ty předchozí. Proto je to tak trápí. Protože si uvědomují, že nakonec někoho stejně ztratí a je jednodušší ztratit sebe navzájem, protože se ve skutečnosti zase tolik neznají a ani si vlastně nerozumí a je to proto jednodušší odejít teď než někdy jindy.

Nevím, co vlastně chtějí a nevědí to vlastně asi ani oni sami. Asi čekají, že jeden z nich odejde a bude to pryč. Ale ono to nebude pryč a pak jim to možná dojde. Anebo ne. Nedojde. A pak to bude zase jedno. Ale není. Chtějí spolu být, ale nemůžou (anebo nechtějí?). Anebo jeden z nich si myslí, že ten druhý nechce, ale on třeba chce, ale neumějí si to říct. A o tom to taky je. Že se nezeptají a neřeknou. Že si myslí, co druhý chce, a co si myslí, že chce a nechce a na koho myslí. A ono to je možná vlastně úplně všechno jinak. Nebo nemají čas. Nebo si myslí, že ten druhý nemá čas. A nebo opravdu nemají čas nebo ten druhý. A tak dělají a čekají, co udělá ten druhý. Ale ten druhý většinou neudělá nic. A tak si i ten jeden myslí, že taky nic nemusí dělat. Že se to vlastně udělá samo. Ale oni musejí něco udělat, ale neví co.

A tak je to oba trápí a oba čekají a ani jeden vlastně neví, na koho a na co. Ale, až se jednou jeden z nich zvedne nebo dostane kopanec nebo vztek, tak pak je to stejně vezme, ale už nebudou muset dělat vlastě nic, protože neudělali všechno a to je teprve bude trápit a to hodně, to si piš. A to bude vlastně konec a ono je to stejně jedno, protože jim je to jedno, anebo není jim to jedno, ale to je fuk. Protože tohle je už opravdu konec a není už s tím možné stejně nic dělat a to je ono, co je tak trápí. Ale možná s tím jde něco dělat, ale to si stejně asi neřeknou, takže je to fuk. A ať je to netrápí nebo trápí, je to stejně jedno, protože je to tak.

Ani nevím, proč mě to tak dostalo a proč to tady tak řeším. Proč mě to tolik trápí, ale nemělo by trápit, a o čem to vlastě celé je. Je to jedno, nebo není to jedno. Ví to vůbec někdo? A když to neví, tak proč to tady tak řešit. Vždyť je to stejně celé jedno a o tom to celé vlastě asi je.