Zelená mříž 15 - Hřbitovní kříže

Hřbitovní kříže

Blíží se Vánoce. Navrátil, známý pytlák a dobrodruh, byl již včera na obhlídce.

Radek má vážné podezření, že nejkrásnější sestra devíti jedlí tady ve skalách na temeni Jedlového vrchu ztratila před rokem svou horní polovinu pod jeho zlodějskou pilkou. Dokázat to však nemůže.

Proto zde stojí a mrzne, kryt pláštěm blízké tyčkoviny. Má dobrý výhled na všech deset jedliček a na zasněženou cestu ode vsi.

Aspoň z těch devíti jednou musí být jedle!

Když zrakem zavadí o živý, ale nepotřebný pahýl utracené jedle, vrací se mu to s podivuhodnou silou.

Netrpělivě si dýchá do dlaní a tiše podupává, ale víc než mráz pálí otázka: K­dy mě tohle přejde?

Nepřejde, nečekej, že tomu někdy bude konec. Jsi lesník.

Ten člověk ví, jak tvrdě postihujeme samozvané odborníky na borové a zvlášť na jedlové vánoční stromky. Avšak krátké vzrušení ho láká. Při své nesmyslné vášni pro dobrodružství, při své touze zahrávat si s nebezpečím a umět vždy šťastně vyváznout, neuvědomuje si hloubku křivdy, jíž se na lese dopouští.

Od toho jsme tu my, abychom připomínali.

Dvacet dní! Těch nešťastných dvacet dní, rok co rok!

Na začátku je ovšem krátká předehra. Laškovná a nicotná. Zanechává jen malé, dalo by se říci směšně malé šrámy. Tu a tam nějaký ten smrček. Kdyby zůstalo při nich, vitalita lesa by jizvy zacelila pryskyřicí a jehličím a nastávající svátky byly by svátky radosti i pro lesníka.

Radek se chmuří jako to nebe nad ním, z něhož se každým okamžikem spustí nová chumelenice.

To je právě ono, že u těch malých šrámů nezůstane. Den za dnem jich přibývá. Ale to není to pravé slovo. Jizev přibývá se čtvercem času. Je to jako lavina. Mlaziny stíhá rána za ranou se stupňující se nemilosrdností, jež roste kupodivu z jádra maličké lidské touhy po štěstí. Známý abstraktní pojem lidské ruky se stává velmi konkrétním synonymem křivdy. Vyšívá do koberce lesa smuteční výšivku. Co steh, to definitivní konec jedné naděje. Malé, pravda, docela soukromé naděje jedince. Ale ten jedinec mohl být stromem. Nebude jím. Nebyl mu dopřán čas. Lidská ruka ho připravila o všechny zbývající roky, v nichž měl velikou naději na vítězství v boji s okolím o slunce a vodu.

Ta křivda je krutá. Někdy mě dohání až k tomu, že se sám sebe ptám, je-li dobře, že jsem se stal lesníkem. Ruka toho, kdo zná les jen, když od něj něco potřebuje, nespokojí se s ledačím. Pro krátké štěstí musí mít jen ty nejlepší z nejlepších. Aby Vánoce měly správné ladění. Aby člověk, majitel a vládce světa, nebyl o nic připraven. A lesník se svými lidmi se může uběhat, aby včas připravil tisíce vánočních stromků z míst, kde jejich vyřezáním lesu ulehčí.

Leží na nás neznámá vina, již každoročně musíme takto smývat.

Co znamená advent? Má to být doba radostného očekávání. K smíchu! Je to ta nejkrutější roční doba.

Proč jen musím jako trest v sobě nosit, že jsem obyčejný lesník, ten řadový, posedlý láskou k zelenému božstvu!

První vločka ho mokře zastudila na tváři. Hned za ní druhá. Světla skokem ubylo, spouští se chumelenice. Hlídané jedličky se napřahují proti obloze, bude je moci pozorovat i po setmění.

Štědrým dnem to pokaždé skončí. Lesník by měl zhluboka vydechnout a radovat se. To se však nestane. Výdech úlevy mu není dopřán, neboť s lesem je ve styku denně. A to, z čeho měl strach po celý rok, vrchovatě se teď naplňuje v těch nejzrůdnějších podobách nových jizev.

Nikde tomu neunikne a nekončí to nikdy.

Proklíná povinnosti, jež ho v kritické době zavalily. Raději jsem tady měl stát stráž a plnění plánu nechat jiným, vyčítá si trpce.

S tíhou bezmoci na poklesávajících ramenou stojí a zoufale se snaží o konstrukci nové, opravené představy lesního zákoutí, jak by mělo vypadat za deset, dvacet, za padesát let. Počítá, kolik takových ran může ještě mlazina snést a nezhroutit se. Kolik roků ještě zbývá, než ruka vánočního návštěvníka ztratí o ni zájem.

Často mu z této matematiky vychází beznaděj.

Tím však poznání nekončí. K usmíření nedochází.

Až do příštích Vánoc, takřka při každé pochůzce je odsouzen nalézat nová a nová místa, kde mu rudne zrak a buší spánky.

Hřbitovní kříže.

Vidí je místo stromků takřka při každém setkání s lesem, třebaže si o Vánocích namlouval, že mu na té či oné mlazině zas tolik nezáleží, aby kvůli ní nemohl spát. Musí svůj kalich hořkosti vypít až do dna.

Jizvy zůstanou jizvami, ať jsou kdekoli a staré třeba sto let.

Ano, třeba sto let! Zatne pěsti. Necítí, že mu vítr nahání sníh až za zvednutý límec. To je to, co takový Navrátil nemůže nikdy pochopit: okrádána je budoucnost. Množství drobných nadějí jednotlivých stromů, jež náhle nadějemi přestaly být, je předznamenáním jedné veliké společné chudoby. Lesník měl svoje plány, podle nich chtěl stavět. Jiní mu ze složité stavby ukradli pilíře. Nemá, čím by je nahradil. Toto kdyby si uvědomil. Že se zde pracuje s prostorem a také s časem. S desítkami let. A že už je v mlazině pozdě něco nahrazovat, tam už se musí jenom chránit a zušlechťovat. A k tomu je třeba ovládat zákonitosti růstu každého stromku zvlášť. Zušlechťovat nemůže každý, kdo si vzpomene, že odtud něco odnese. Proto je v sázce příští věk. Mladý les roste pro budoucnost, hlavně pro ni. Míza, řinoucí se z jeho otevřených žil, nemůže zahojit, co se zahojit nedá. Odstraněna je ušlechtilá kostra a zbývá to, co jí mělo v růstu jen pomáhat. Čemu teď pomůže?!

Les musí růst dál a poroste, namítne ten člověk, neboť má prastarou povrchní zkušenost.

Ovšem, poroste. Zneuctěn a ochuzen. Musí se spokojit podřadnými kmeny, křivostí, sukovitostí, hnilobou. Kdyby si všechno nechal pěstitelem amputovat, co mu pak zůstane!

Já vím, zůstane, říká si s trpkým úsměvem, dokonce všude nemusí být stromy, pro pláč rosy stačí opuštěná stébla trav.

Najednou mu začíná být zima. Stojí zde již dobrou hodinu.

Ještě je čas. Půjdu se projít, abych pohybem získal zásobu tepla pro další čekání.

Obrátí se zády k vesnici a brouzdá čerstvě obnovenou bělostí. V hloubi lesa je šero, oči si na ně musí zvykat.

Kolem se tyčí válcovité kmeny jedlí. Uklidňují ho. Takové jedlové porosty jako tady se všude na Vysočině neuvidí. Silně ho ovládá pocit, že osud jedlí je spojený s osudem jeho.

V hlubokém sněhu prošel porostem vyspělých mýtních jedlí a obloukem se začíná vracet. V zakřiknutém přísvitu zimního podvečera prohlíží silný hladký válec od paty až tam, kde se ztrácí v temnu větví. Tyčí se nad ním jako závratný nebeský pilíř. A takové jsou všechny. Zachvěje se pomyšlením, že by měl splnit předpis hospodářského plánu: během tohoto desetiletí celý porost smýtit.

Jako by se ho dotkla smrt.

Ještě jsme nevypěstovali dostatek mladých, aby je nahradily! Raději se pokořím před vznešeností stojící jedle, plné síly a života, než bych v jeden ráz vybil svou lidskou nadvládu a pak ji, nepřemožitelnou, obdivoval na zemi. Pád se k ní vůbec nehodí. Opravdová, vyspělá jedle, to je nezdolnost sama. Mohutnost její koruny je uhnětena přímo ze skály a slunce. Tam nahoře, v nebetyčné spleti jehličí, dřeva, pupenů a vřeten po starých rozpadlých šiškách, v lepkavé vůni lesního medu, tam nachází domov a bezpečí jestřáb i holub, dravec i jeho odvěká kořist, vše živé, co denně vychutnává omamnou blízkost dvou vzdálených světů – světa jasu na vysoké, větry a bouřemi do vln zjizvené hladině lesa a světa zeleného pološera o mávnutí křídla níž.

Jak bych najednou mohl vymazat existenci této věkovité pevnosti?

Pevnost nechá za sebou a brzy je obklopen mladším, teprve dospívajícím porostem. Jedle zde mají špičaté koruny, růstem dosud míří neodvratně vzhůru. I ony již skýtají obraz nepřemožitelnosti.

Ví však, že vítězem nad živly se jedle stává ještě mnohem, mnohem dříve, v době panenství. Již tenkrát kolem sebe vyzařuje jistotu, že ji vítr ani sníh neudolá. Porazit ji může jen zemětřesení. Všechna příkoří a nebezpečenství dětských let má šťastně za sebou a stáří je v nedohlednu.

Už je ve svém vyšlapaném důlku. Připadlo do něj trochu sněhu, vrže mu pod nohama novotou.

Doposud jsou všechny.

Je jich devět. Vyrostly možná z jedné šišky a za sebou mají vzrušený kus života. Zůstalo jich devět z celého hejna. Jen ony a jejich zmrzačená sestra přežily dlouhou, těžkou řadu let. Přežily na této skalnaté výspě nakonec i pád své matky, pád celého mateřského porostu, a po ztrátě ochrany, kterou jim od semínka až do onoho dne skýtal, rychle se vzpamatovaly, neboť právě začínal věk jejich intenzívního růstu.

Z trávy kolem již odrůstá uměle založená kultura lip. V okolí modřínového výstavku je naseto množství mladých modřínků. Několik jich snad přežije a zpestří příští porost svou úhlednou přítomností. Nejvzácnější příměs ovšem bude tvořit devět jedliček, které již dnes mají výšku kolem šesti, sedmi metrů, proto je lípy ani modříny nikdy nedorostou.

Devět jedlí jako pocukrovaných propichuje žebříčky svých krásně symetrických přeslenů přívaly sněhových vloček, jimiž je vítr zahaluje a opět poodkrývá. Devět černookých panen, střádajících síly do nového, o stupeň vyššího přeslenu. Za několik měsíců to znovu začne. Jen co bude přesně odměřen čas spánku a kukačka přivolá dlouhý den.

Ta desátá tam nahoře, která k nim patří, protože je jejich sestrou a všechny strázně rušného života přežila s nimi, ta dnes chumelenici svým vrcholkem nedráždí, nemá jej, nepřečkal loňské Vánoce. Zbyl z ní jen otřesný komolý pahýl.

Nemusí být zrovna zemětřesení. Ještě jedna hrozba je na světě, studená a zubatá, nemilosrdná jako sám ďábel. Vládne jí člověk.

Ve svištění větru ho ani nezaslechl. Najednou na bílém sněhu vidí temnou postavu v holínkách a beranici dvacet kroků před sebou. Dívá se nahoru. Není pochyby, vybírá tu pravou.

Konečně se odhodlal a vykročil z projeté cesty do hlubokého sněhu paseky. Teprve teď je Radkovi jasné, že se nemýlil. Je to on, Navrátil. Nikdo jiný nenašlapuje tímto klouzavým liščím krokem.

Ještě počkám. Musím mít důkaz. Stačí, vyšplhá-li na jedli.

Počkat, nevidím tam dobře. Jen aby mi ji neuřízl dřív než… za to by ten důkaz nestál.

U země snad řezat nezačne, dalo by to moc práce, zledovatělý kmen, houšť pichlavých pahýlů po zaschlých větvičkách, ne, do toho se nedá.

Šplhá! Přece jenom šplhá. Vybral si tedy… No, to jsem čekal! Ovšem, třetí zleva! Ano, je tam, to nedělá vítr. Příliš krátké otřesy, teď… teď zas.

Kamaráde, mám tě.

Už je pod ním.

„Tak pojďte, polezte dolů!“

Ticho, jen vločky bijí o větve. Potom nepatrný pohyb v koruně. Špatně se mu tam stojí, nevydrží to.

„Mám čas, ale vy tam dlouho nevydržíte viset.“

„Co… co je?“ ozve se shora ztuhlý, stísněný hlas. Skoro se zdá, že je slyšet drkotání zubů.

Spouští se. Jde mu to zpropadeně pomalu.

Konečně seskočil do sněhu a stojí proti němu. Zatím si stačil srovnat myšlenky, už je to zas ten známý, nepolapitelný Navrátil. První úlek byl pochopitelný, kdo by se v takové situaci v nočním lese neulekl! Teď je však opět vtělená nevinnost.

„Nemůžu si nalámat větviček?“ bručí naoko zlostně, podle zásady, že nejlepší obranou je útok. „Vy byste ale člověka polekal, pane lesní,“ přidává důvěrnější tón.

Radek vidí, že mu vyklouzne. Pilku má dobře schovanou pod zapnutým kabátem. Zesměšnil by se, kdyby se ho na ni zeptal. Tlumí v sobě zlost a ptá se jen ze setrvačnosti:

„To musíte pro větvičky lézt až nahoru?“

„Já na ty spodní nedosáhnu, podívejte,“ natahuje se.

Je pohotový. A kluzký. Jako had.

Nic mu nedokážu, ani po takovém úleku se nepřiznal. Jedli neuřízl, musí ho pustit. Co po něm může chtít za mizerné větvičky? Vždyť ani ty vlastně nemá.

Ta strašná bezmoc tváří v tvář lumpovi, který je čistý jako lilie! A to ještě musí od vzdalujícího se neviňátka vyslechnout osten výsměchu v přání veselých Vánoc.

Hned ráno se brouzdá hlubokými čerstvými závějemi k lesu. Vítr i sněžení do rána ustaly. K lesu ani od lesa nevede žádná stopa. Staré stopy jsou pryč, tam dole. Nikde ani zajíc. Zvěř se nechala zachumelit a do večera neopustí své útulné jeskyňky. Dokud ji nevyžene hlad.

S námahou zvedá kolena až k pasu a brzy se začne potit. Cestu není vidět, člověk marně pátrá v oslnivé rovině, kde může být sníh mělčí, aby se dalo trošku přidat do kroku. Chůze to není, jen směšné brodění. Až v lese je to lepší.

Blíží se pod hřeben.

Na jasném pozadí mrazivé oblohy už zdálky bije do očí nějaká změna. Nová změna v postavení známých kulis.

Ach! Bolestí se zastaví. Pak přidá do kroku.

Večer zachráněná jedlička, třetí zleva, ta, co má dole ten zhojený zbytek po šťastně amputovaném dvojáku… Jizva je dnes zavátá, není ji vidět. Za několik let už by po ní nezbylo ani památky. Dobře se zahojila a rychle obrůstala ochranným závalem.

Mělas obdivuhodnou chuť do života.

Ano, měla.

Teď máš novou jizvu. Strašlivou, nenapravitelnou. Od pasu nahoru je prázdno. Nic! Tupé a hluché.

Tak už z tebe jedle nebude. Nebudeš stromem.

Až vás dvě co nevidět uřízneme u samé země, lipky, vysvobozené ze stínu vašich smutných větví, zaradují se ze slunce.

Nemuselo to být. Lipek v pasece je několik tisíc, vás bylo deset. A měly jste takovou šanci!

Přimrzají mu víčka? Mráz přece není tak krutý.

Před očima mu roste skleněná mlha. To asi ten svěží větřík tady nahoře. Půjde odtud. Stopy jsou stejně pod sněhem, nenajde je.

Našel by tě i beze stop, ví, kde jsi. Na domovní prohlídku však nemá právo. Ale hlavně chuť. Vánoční rodinné soukromí se nedá ignorovat, to prostě nejde. Nemůže nekulturnost vandalů splácet jinou nekulturností.

Co říkáš? Nesouhlasíš?

Máš pravdu, ty už nemusíš mít ohledy, tebe nikdo neochránil. Nepomohla bezohledná, přímočará spontánnost noční vánice, jak by tě mohl zachránit někdo, kdo je tak demokraticky ohleduplný. Navrátil zasloužil, abych s ním jednal v duchu nálady, která ve mně převládala. Poručit, aby rozepnul kabát, zvednout ze sněhu pilku a bez zbytečného slova odvést do kanceláře. Protokol, předání policii a tak dále. Já však místo toho ohleduplně, v rukavičkách.

Připouští si myšlenku, že by měl odejít. Pryč z toho prokletí, někam, kde by o les ani nezavadil.

Potom však oči utkví na zasněženém lese, ozářeném šikmými paprsky prosincového slunce a takřka bez jeho vůle se pokoušejí počítat v tom průzračném jasu špičky všech jedlí v dohledu, mladších i starších.

Nesmyslná snaha. Slévají se v jeden jediný souvislý jedlový les. Temně zelený, s jásajícími sněhovými bochánky na pravidelných přeslenech větví. Mrazivý vánek jedlemi takřka nepohne, zato sněhový prach víří modrým a žlutým prostorem.

Modrá a žlutá skládají zelenou…

Ta zeleň však by měla být něžnější. Jedle, i když jsou vyšity zlatými paprsky na modrém nebi, mají jehličí temně zelené.

To proto, že jsou tak blízko, podá si Radek prosté vysvětlení.

Počkám. Ještě jedny Vánoce počkám.

Pozorně naslouchá, jestli mu ten napůl rozhodný vnitřní hlas prozradí něco bližšího. Strašně by si přál vědět, kolik ještě takových Vánoc.

To se však nedozví.

Rozhodne se tedy alespoň pro tuto chvíli: nevrací se tam, kde tuší ohlas zadýchaného svátečního ruchu, ale vykročí směrem právě opačným. Cítí potřebu pobýt s osamělým datlem, jenž na něho čas od času mávne mezi kmeny smutečními péry a s tesklivým „Jít!“ ho nazdařbůh odvádí do hloubi lesa.