Zelená mříž 16 - Borovice

 

 

Borovice

 

Vysoko nad zasněženou hladinu smrkové mlaziny přečnívá stará borovice. Spodní větve husté jehlancovité koruny rozkládá do šířky jako nedůvěřivá kvočna. Napolo rozloženými křídly by ráda přikryla nevděčná kačátka, která se již mermomocí chtějí osamostatnit. Zdá se, jako by si stále nechtěla připustit, co je na první pohled zřejmé: vyseděla nevlastní drobotinu.

Smrčky, jimž táhne na patnáctý rok, jsou již poněkud odrostlé. Stará borovice jim, po pravdě řečeno, začíná překážet. Aspoň těm nejbližším. V jejich časovém měřítku to bude co nevidět, kdy se špičkami dotknou jejích ochranných křídel. Už tady opravdu není k ničemu. Jenom je bude nutit k uhýbání z přímého směru, a to smrky nemají rády.

Radek však zná tu pravou příčinu její úzkostné péče.

Nejsou zde totiž jenom smrčky. Opodál, v místě, kde se náročná smrková kultura nevyvedla, neboť tam pod maskou šedivých lišejníků cení zuby holé kamení a mezi kamením v mělkých důlečcích naplněných prstí suchou jako popel dodnes kvete v letním úpalu vybledlý kociánek, tam se konečně uchytily borovičky ze semínek trpělivé matky.

Přišly v pravý čas. V čas pro borovice nejpříhodnější. Ze všech stran obklopeny smrkovým mlázím jako neústupnou obručí, ženou své bujné kmínky přímo vzhůru. V divoké soutěži o světlo, jež sem přichází pouze z oblohy, chrání se plýtvat energií. Stinná obruč nedovolí, aby ji v raném mládí vynakládaly na přebytečné sílení bočních větví, lesníky proklínanou nectnost volněji rostoucích borovic.

Stará kvočna se tedy dočkala i svých vlastních potomků. Nečepýřila se zde po všechny ty roky jen tak, pro okrasu.

Přituhuje.

Mlha však neřídne, naopak, zdá se, že od včerejška ještě zhoustla.

Příliv teplého dechu Panonské nížiny trvá, ale vzduch nestačí prohřát. Jeho vlhkost se tady, v mrazivé výšce, nesráží v kapičky, nýbrž přímo v ledové krystalky, jež proudí od jihovýchodu v podobě mlhy, přimrzají na předměty a obalují kdeco. Není to ovšem jinovatka, ta vzácná pohádková vidina, již slunce po jasné noci zrodu pohltí dřív, než přepůlí den. Je to námraza, postrach a prokletí lesů Vysočiny. Bílá tma. Něco jako nenápadný tichý tajfun.

Les, zimomřivě zahalený do sněhové pokrývky, ježí se v záplavě mlhy krystalky a jehličkami nového ledu. Na větvích, již tak dost skloněných, nepřetržitě přibývá další tíha.

Dívá se ze zasněžené cesty na borovici. Vždycky, když jde kolem, zláká ho k zastavení.

Teď k tobě nepůjdu, dnes chci obejít kus lesa. To víš, dodá na omluvu, mám starost. Až na jaře. Až potom opět prohlédnu a změřím tvou ránu. Znovu se k ní skloním a vím, že se mě zmocní obdiv, jako bych tvůj vzdor viděl poprvé. Nakonec jsi spolu s hrstkou ostatních vyplnila přesně to, co jsem si přál, když jsem se rozhodl nechat vás po smýcení porostu stát. Tys to ovšem měla nejtěžší, muselas zápasit sama se sebou a s tou hlodavou překážkou v těle. Bylas ze všech nejlepší. A jsi ještě dnes, po všech útrapách.

Dolní větve jsou podobné polorozepjatým křídlům. Pouze ony. Tím zřejměji vyniká souměrnost vrcholu, který se tyčí přímo vzhůru a vytváří z koruny překvapivě štíhlý jehlan. I pod těžkou bělostí tuší, jak je plný zeleně a života. Jako tehdy, když se pro ni rozhodoval a spoléhal na její pomoc v budoucí smrkové kultuře. Nevěřil však v takovou bezohlednost traktoristy, který pokácené kmeny vytahoval z mýtiny k cestě. Ani na mysl mu nepřišlo, že místo pařezu použije ten čistý válcovitý kmen za oporu pro necitlivé vlečné lano navijáku, v pohybu ostré jako ocelový nůž.

Nevzdala ses. Tvému rodu buď za to požehnáno.

Přijdu v květnu nebo červnu, až ramenaté svícny mladých borovic budou uprostřed potemnělého smrčí hebounce svítit jasnými vzpřímenými plamínky čerstvě vyrašených letorostů. Oba budeme mlčet. Kolem nás vzkypí bezstarostná vůně těch mladých. Našich nadějí, tvé i mé.

Promne si oči. Zase předbíhá čas. Nebo se za ním opožďuje? Vždycky buď předbíhá, nebo se opožďuje. Od té doby, co dorostl v lesníka, co tu tíhu všech osudů zelené věčnosti nosí ve vlastní duši, denně to na sobě zakouší: neustálé úniky z přítomnosti do minulosti a do budoucnosti. Zdánlivě bez souvislosti prožívá často dvě skutečnosti najednou. Dokonce mu nečiní potíže stát do půl lýtek ve sněhu, mít před sebou tuto borovici, utopenou v jednobarevné mrazivě vlhké cloně, a při tom vidět něco zcela opačného.

Drsná zima ustupuje do pozadí před druhou skutečností, jež je čím dál jasnější a opravdovější. Když přimhouří oči, pak nejen v duchu, ale přímo před sebou vidí barevnou připomínku letního slunovratu z téhož kousku Vysočiny, jen o jeden kopec a jedno údolí zpět. Pachuť smutku, jenž ji obvykle doprovází, jako by vyvětrala. Snad proto, že do večera chybí ještě celý den a ty nejsmutnější myšlenky na něho číhají až za soumraků.

Podvečerní prškou zmatnělé slunce proniká mezi kudrnaté rozvaliny modročerných mračen. Jejich palčivě ozářené okraje vykřikují růžově a bíle. Napadá ho: Teď musí být tam naproti duha! Pohlédne k východu. Ještě ne. Déšť se tam teprve přesunuje od slunce přes nadhlavník.

Do zad mu zabušily ostré údery těžkých kapek. Sekají do rukou, za krk a do obličeje jako třpytivé kousky skla. Jako sklo se také po dopadu rozstřikují v nesmírné množství zářících úlomků. Stačí myšlenka, že by je měl z bičovaných stébel a ratolestí sesbírat, a má hned ruku plnou lepkavé krve.

Z ledové mlhy se noří borovice.

To nemusíš, já vím, že je prosinec a že jsem u tebe, na svém polesí přece nezabloudím.

Pomalu z brašny vybaluje pláštěnku, snad by si ji měl přehodit přes promoklá záda. Avšak současně s myšlenkou, že už je to vlastně zbytečné, přestanou také skleněné rolničky zvonit, jako když utne. Déšť postupuje dál k východu.

Vtom se dočkal. Je svědkem zrození duhy.

Pravá polovina duhového klenutí se na promítacím plátnu deště objevila najednou. Vynořila se prostě z temna mraků. Prostorově si neví rady, kam by ji umístil. Je daleko? Nebo blízko? Za kopcem? Ne, před ním. Teď, když dorůstá v plný oslňující půlkruh, vidí, jak se noří přímo do blízkého, pod nárazy větru se vlnícího lánu zelené pšenice.

Za pšeničným polem je široká pastvina s nízkou trávou a na kopci vzdálený zelenomodrý les.

Teď, teď vyběhne to děvče… Musí se soustředit, aby to přišlo ve správném pořadí. Bylo to jako obřad, jako modloslužba s přísnými regulemi, a kdo ví, nesprávný postup by ji možná zhanobil.

Ale právě když se chce soustředit, nemůže toho dosáhnout. Vždycky je to tak. Soustředění buď přichází samo, nebo nepřijde. Když je chce přivolat, rozptyluje se mu pod prsty.

Podívá se na borovici. Ta se mu chvílemi téměř ztrácí v mlze.

Zato začíná zepředu z louky zřetelně vnímat voňavou přítomnost skopeného sena, zezadu vybuchují plameny vůně čerstvě pokácených smrků.

Ta chvilka s duhou je neopakovatelná jako život, stačí si jenom teskně pomyslet – a­ vtom již dívka vybíhá z lesa rovnou do modrého pole. Běží nesmírně lehce. Vznáší se. Tančí z modré do zelené, žluté, oranžové. Barvy ji v rychlosti převlékají do svých šatů. Zastaví se venku z duhy, až za červenou. Teď má sukni modrou a blůzičku oslnivě bílou. Otáčí se tváří k lesu, vysoko zvedá nahé paže, stoupá na špičky, potom si dlaněmi zakryje ústa. Pravděpodobně vykřikla úžasem. Mladé dychtivé oči jsou omráčeny: nad lesem vidí nejúchvatnější oblouk, jaký je možné si představit.

Třebaže sama stojí až za duhou a dívá se stejným směrem, má před sebou tutéž duhu.

Z lesa se vynořil chlapec a míhá se barevnou clonou po její stopě. Dívka ukazuje nad les: Tam, tam se honem podívej! Sem ne! On však nedbá. Má oči jenom pro ni.

Dívka vzdorovitě dupne.

Mládenec už přes sebe přehodil všechny barvy a nakonec má košili stejně bílou, jako je blůzka děvčete. Tělem i tváří padá do mokré trávy, objímá její nohy. Děvče zůstalo stát s rukama pozdviženýma k duze jako uražené božstvo. Trvá to však jen okamžik. Přemožena spustí paže a zvolna pohlédne dolů. Potom se rukama dotkne chlapcovy hlavy. On se zvedá na ten pokyn na kolena, vzhlíží k ní, asi naslouchá něčemu kouzelnému z jejích rtů, náhle vyskočí a drží ji vysoko, vysoko v náručí. Tak vysoko, že ona se musí docela schoulit, aby tu bláznivou hlavu objala.

Ale již oba stojí tváří k duze.

A tu se nad prvním rozžíhá druhý oblouk. Mezi oběma pásy rozloženého světla zůstala černota mračen, široká na dvě další spektra.

Jasně červená barva spodního oblouku směrem nahoru tmavne, ubývá její záře, až přechází do barvy mraku. V horní duze je uspořádání opačné: rudá se zrcadlí v tratolišti té druhé a tam nahoře, za pronikavou oranží a žlutí, až zelená přejde v modrou a modrá končí, tam už je jen mrazivý ultrafialový prostor.

Ti dva se náhle otočí, běží sem a pak se obracejí zpět k duhám. Znova odběhnou a zkoumají, kam se zářivé oblouky stěhují. Není jisté, zda vůbec vnímají, že tráva je mokrá. Hrají si takovou hru: třebaže bezstarostně unikají, nádherné barvy je samy pronásledují. Pokoušejí štěstí a osud, ale nikdy té kráse neuniknou, barevné štěstí se jim do osudu přímo vnucuje. Není to úžasné?

Pohlédl nad sebe a hlava se mu zatočila. Musel zavřít oči. Jen pozvolna je otevíral. Západní nebe bylo zcela modré, zprostřed té hluboké modři střílelo bílé slunce salvami tvrdého světla do propastné temnoty stínů na Zemi. Závrať ho znovu přemohla: shora na něho nesmírnou rychlostí padaly bílé cáry mračen…

Když se vzpamatoval, opět se tvrdohlavě podíval nad sebe. Potrhané mraky stále padaly, ale byly stejně vysoko jako prve. To to trvá, než se zřítí obloha, pomyslel si a vzápětí závrať překonal.

Všechno po obloze plulo v roztěkaném víření dobyvačného větru a bylo to naprosto přirozené. Plula i nesmírně vysoká bílá čára, před jejímž ostrým počátkem se s odstupem šinul lesklý hrot.

Když se rozhlédl, nebylo nikde živé duše a zhasly i obě duhy. Bylo po dešti. Zůstalo jen pronikavé světlo a odlétající mraky.

Vykročil zasněženou cestou do mlhy.

Ještě dlouho však v jeho očích nezhasíná prchavý odlesk dvojité duhy. Svou druhou skutečnost si může opakovat a prodlužovat, jak se mu zlíbí. Vůbec nemusí brát zřetel na krátkost chvíle, z níž se kdysi zrodila. Závrať z padajícího nebe se podruhé třeba nedostaví… A kdyby se dostavila! Což neměla i ona v sobě útržky krásy?

Ne, ještě není večer. Smutek ze ztracené naděje zůstal zatím kdesi v hloubce.

 

 

V nohou měl dvacet kilometrů brodění sněhem. Vyslechl nářky i jadrné kletby dřevařů na vzdálených pracovištích, v exponovaných porostech s obavami po celý den sledoval námrazu. Teď se vracel.

Na první těžené ploše, kterou ráno navštívil, byl již klid. Z černého ohniště stoupal tenký proužek modravého kouře. Teprve teď se mohl soustředit pouze na to, co ho zajímalo ze všeho nejvíc: jak v první kruté zkoušce obstojí těžbou uvolněné stromy v jedlovém podrostu.

Když se před ním kmenovina rozestoupila a z mlhy se vynořily první z osamocených stromů, padla na něho tíseň. Mlha tekla jako mléko. Místo stromů viděl šedivé stíny. Jen ty nejbližší mu bez okolků ukazovaly své hrozné zatížení.

A námraza rostla.

Vtom docela nablízku uslyšel silnou ránu. Aha, první oběť, brzy to začíná. Nebyl to však zlomený strom. Z vysoké štíhlé borovice, stojící na délku stromu před ním, řítil se metrák sněhu, námrazou stmelený v jediný chuchvalec. Pod nahnutou korunou se těsně u kmene odlomila dlouhá větev a vzápětí se silným koncem zabodla mezi jedličky. Ano, právě ta se mi nelíbila, příliš trčela mimo jehlan koruny. Bylo mi však líto tak nádhernou sosnu skácet jen kvůli jedné nevhodné větvi. Ta tenká, jemná kůra, ta hladkost kmene, téměř bez součku! Válec skoro jako smrkový. Jenom ta jediná větev se vychylovala. Nu vida. První námraza ji srovnala. Je teď hezčí, zato ránu má příliš velikou, ještě kousek kmene pod větví se vyštípl. Byl by to zázrak, kdyby se v takové ráně neuchytily výtrusy choroše. A hniloba počne za podhoubím pozvolna pronikat dolů dření. S tebou je, holka, konec. No, nechám tě stát. Ještě nějaký ten rok. Škoda je tě, jsi pěkná.

Šel ji pohladit po kmeni.

Modříny stály hrdě, s napřímenými kmeny. Vyrostly ve volnosti, jsou silné. Námraza se jich zatím tolik netýká. Jenom pod jejím obalem ještě víc ztloustly.

Zato koruny smrků a borovic, zahalené do bílých kapucí, ohýbají se proti jihovýchodu. Jsou to zatím jen pružné vršky, aby se však neulomily, musela by v krátké době přijít obleva. Nejraději teď hned!

Avšak mráz trvá. V tichu lesa zní jemný, sotva slyšitelný šum. Nové a nové krystalky ledu po miliónech přimrzají k těm předchozím. Tíha se již stává kritickou.

Dlouho stojí, zaposlouchán do jednotvárného, zlověstného znění mlhy.

Nepřijde-li obleva do rána, bude to strašné.

Zešeřilo se. Není zřejmé, zdali to mlha ještě víc zhoustla, nebo slunce zapadlo. Pozná jen podle hodin, že večer skutečně přichází.

Sbírá odvahu odejít. S obtížemi se mu daří přesvědčovat sám sebe, že zde ničemu nepomůže.

Jen klid, jen klid, zatíná zuby. Jen trpělivě čekat. Teď jdi domů.

Jde stejnou cestou jako ráno. Míjí smrkovou mlazinu s borovicí-kvočnou. Její křídla se od rána ještě víc svěsila. Ví, že jsou k tělu přirostlá tuhými, houževnatými suky, po desítky let namáhanými a uzpůsobenými zdolávat všechna příkoří drsného podnebí.

„Ta se umí živlům bránit!“ Její naklonění za mléčným sklem mlhy nepostřehne.

S vyslovením té věty náhle pozná, že strach o les, který se v něm dnes opět uhnízdil, je jen sítem, jímž musí až do oblevy bolestně procedit každičkou myšlenku, třeba by s lesem nesouvisela, že však podoba jeho lesa po oblevě nemusí být tak katastrofální, jak mu strach našeptává. Nemusí a pravděpodobně ani nebude. Doposud vždycky byla obávaná skutečnost nakonec blíž těm prchavým zábleskům naděje, které prošly sítem bez bolesti.

Jen co se obleva skutečně dostaví – a nemusí to být do rána, může přijít za týden – jen co námraza v podobě potoků slz steče po větvích a kmenech k zemi, bude po hrůze. I když větve a vrcholy budou ulámány, i když holé sloupoví kmenů bude místy trčet jako zježená torza bez života. Ty pahýly přece nebudou jen symboly zániku, budou též připomínkou tlení. A tlením se cyklus nejen uzavírá, také začíná.

Nač myslet na nejhorší! Nikdy ještě nezahynul celý les, nezdolní jedinci vždy zůstali.

Vždyť přece i tam v jedličkách nechal stát jen ty nejlepší z nejlepších.

Ani neví, že se prodral až k patě borovice.

Tady to je. Jako dlaň široká rána na kmeni, dřevo v ní černošedé a rozpraskané, jako by pod rezavě hnědou kůrou nebyl živý kmen, ale starý trám. A ten pás hrozné rány obepíná kmen kolem dokola, tvoří téměř uzavřený prstenec. Pouze malý, proti širokému obvodu kmene zcela nepatrný deseticentimetrový proužek živé kůry a lýka zůstal ocelovým lanem nesedřený. Stal se tak mostem, spojujícím dva břehy – břeh života a smrti. Dnes, po létech, je z něho silný, zaoblený, mízou a neuvěřitelnou životní energií nabitý sval. Takřka nový malý kmínek přisátý k mohutnému kmeni. Jen on sám obstarává spojení mezi korunou, která zůstala zelená, a kořeny, jež neodumřely. Spojení, bez něhož by již dávno život starého stromu vyhasl.

„Zázrak,“ šeptá si. Marně si chce představit, jak asi probíhají životodárné cévy tam uvnitř, kam nevidí

Pročpak bys nemohl, chlapče, spát? Kvůli jedné námraze, která přijde a odejde. Vidíš, život se probojuje. Třeba těmi nejskrytějšími cestami. Platí-li to o jednom, o tomto stromě, musí to přece tím spíš platit o celém lese! To nejlepší zůstane a poroste dál.

Tak už se tolik neboj…

Co to? Jako by stará sosna v šumění mrazivé mlhy zašeptala.

Vtom třesk, prásk, rachot a dunění.

Toto byl strom! Už to tedy začalo.

Ale opět slyší jemné uklidňující šumění nad hlavou. Nic se neděje, říká mu, to jenom padl strom, jistě měl nějakou vadu.

A zase rána a zadunění.

Ten měl také vadu?, táže se malověrně.

Měl, jistě měl vadu, jinak by odolal.

Po desáté ráně, drásající dusné ticho lesa, pociťuje úzkost.

Všechny měly vadu, říká matka sosna, aspoň malou, třeba skrytou.

Ano, věřím… Ale přece: kde až je hranice mezi vadou a dokonalostí?

To ti poví tato pohroma, chlapče… Stále ten uklidňující hlas.

Utěšuješ mě, pomyslel si hořce, a sama víš, že neštěstí se může přihodit i dokonalému nebo nadějnému jedinci.

Může být, co však znamená jedinec?

Znamená!, div se na ni nerozkřikl.

Opřel se o její drsnou kůru, sklonil hlavu a obličej ukryl do dlaní. Potom vykřikl nahoru do větví:

„Tak co mám dělat?!“

Běž, vrať se mezi lidi, kam patříš. O nás se nestrachuj, hleď, já se nebojím. Vždyť jsem jen malá částečka lesa. Jdi, jenom jdi… A přijď až potom. Ty se svým lidským srdcem nás nikdy nemůžeš pochopit.

Ale co bude s tebou?

Já už jsem stará. Tak běž honem.

Sotva vystoupil z mlaziny, uslyšel za sebou hromový rachot, zaúpění trhaného dřeva a potom těžký pád.

 

 

 

---