Vyrostl jsi

Tvůj svět praská ve švech stejně jako oblečení, které máš na sobě. 
Vyrostl jsi.
Vyrostl jsi ze všech uměle vykonstruovaných dramat, ze všech polyesterových hader, jednoduchých sloganů, z plastů na jedno použití (z lidí, co tě mají na jedno použití), z lásky až na věčnost.
Dokonce jsou ti malé i všechny škatulky.
Co teď s tím?

Čím jsi starší, tím míň chápeš nastavení společnosti, která má potřebu se zastavit a nevybíravě projevit, co to vidí za exotiku čouhající nad obzor.
Sice jsi sám, odřízlý od ostatních "nechápajících", ale na druhou stranu si říkáš:
Není to vlastně lepší?
Není lepší nemuset obhajovat svůj vývoj před ostatními, tak moc ztracenými v motivu každodennosti, že kdokoliv naruší jejich stereotypní vnímání reality, stává se nepřítelem hodným minimálně převýchovy ve slušného občana (ne-li něčeho horšího)?
Je skutečně tak děsivé být sám, když jsou sami vlastně všichni?
Není lepší pochopit nejprve dostatečně sám sebe a nemuset pak nenávidět ostatní, kteří se znají dostatečně na to, aby věděli, v jaké kůži se cítí dobře?
Může se pak člověk vůbec cítit osaměle, když ví, co ho motivuje, co ho zraní?
Když zná svá zákoutí, své chmurné představy?
Když je sám sobě domovem?

„Prosím tě už mlč! Kdo to má ksakru poslouchat. Takový pseudožvásty. Běž dělat něco, alespoň krapet smysluplnýho!“