Zpráva o krásné lidské solidaritě

Dohodli se budíky nastavit na čtvrtou ráno. A opravdu, ve čtyři ráno ve třech různých pražských čtvrtích zapípaly placaté telefony. Lucie i Naďa si už večer předtím natočily trvalou, Šimon k umyvadlu alespoň nachystal brilantínu. Oblékli se do svátečních šatů a ještě za hluboké tmy každý svou cestou vyrazili k Žofínu.

Šimon vezl na kolečkách samovar, z nějž se chystal přátelům, a všichni v řadě měli být jeho přáteli, vařit čaj. Lucie a Naďa si rozdělily úkoly: jedna nasmažila řízky, druhá nakrájela cvrčovické pecny na drobné plátky tak, aby se dostalo na každého.

Újezd byl o páté už beznadějně plný, do řady vstoupili až na Andělu. Ale co, den je dlouhý, co bychom při pátku dělali, shodli se. Ženy pomohly Šimonovi instalovat samovar, dobří lidé z nejbližšího podniku nabídli připojit plechovou báň k elektřině. V tu chvíli poprvé ten den vyhrkly všem třem přátelům slzy do očí, neboť před tak hlubokou lidskou solidaritou bylo možné toliko kapitulovat. Šimon okamžitě přistoupil k dílu várečnému. Za chvíli se už kouřilo z kelímků, v kterých podával zmrzlou rukou lidem v řadě čaj. Všichni lačně pili a někteří u toho i plakali. Šimon se na ně usmál a oni, jakoby proměněni duchem svatým, na chvíli plakat přestali, ale pak zas štkali tím neštěstím, kvůli kterému tam všichni stáli.

K šesté se blížil hlad. Lucie a Naďa na tu chvíli čekaly tak netrpělivě, že chvílemi zapomínaly vzlykat. První sluneční paprsky, říjnem nesmělé, tak dopadly na hromadu řízků a chlebových drobků. Ženy je podávaly hladovým v řadě, a když viděly radost v uslzených očích, hladily některé strávníky po vlasech, a jak měly ruce mastné od oleje, vlasy se jim pak leskly, jako se vždycky leskly vlasy mistra, když zpíval ve státní televizi. Atmosféra solidarity byla nádherná. Nic krásnějšího člověk snad ani nemůže zažít, shodli se přátelé a konečně i oni upili trochu čaje, zakousli řízek a udělali pár kroků směrem k Újezdu.