Přítel

Martin odbočil z hlavní na úzkou silnici vedoucí do Břežan.

„Dnes nejedeme do žádnýho města, tak to bude trochu jiný. Jak jsem ti říkal, Jani, Zdeněk je můj spolužák, na průmce jsme seděli v jedný lavici,“ vysvětloval své spolucestující. „Vždycky byl fajn, ale zkrátka takovej jednodušší, no. Na vejšku jít nechtěl, teď myslím někde dělá ajťáka. Slíbil jsem mu, že se přijedem podívat na jeho chatu.“

„Já vím,“ špitla Jana a pohladila mu ruku, kterou držel volant. Společné jízdy autem měla ráda. Zahleděla se na jeho souměrný obličej rámovaný vlnitými tmavými vlasy. Ráda mu je po ránu líbala.

Martin musel zpomalit, protože asfaltka měla výtluky. Změnil téma.

„Příští rok bysme mohli jet na Thajwan, chtěla bys? Užít si trochu exotiky. Vím, že jsem celý dny ve firmě. Přijdu až večer a ty na mě vždycky trpělivě čekáš, vaříš mi moje oblíbený dobroty, zasloužíš si to.“

Jana sledovala očima zoraná pole a žloutnoucí lesy. Neodpověděla.

„Nebo bys chtěla někam jinam? Třeba na Novým Zélandu je to taky úžasný. Pamatuješ na ten dokument v televizi, co jsme viděli před tejdnem?“

„Jo, to bylo fakt hezký,“ přikývla.

Něžně ji pohladil.

Před nimi se objevila cedule Břežany. Projeli vesnicí a Martin zabočil na travnatou cestičku. Jana si hned všimla hezkého nového dřevěného plotu a nedávno natřené chaty.

„Tak vítejte,“ přiběhl Zdeněk, už je vyhlížel. Na sobě měl flanelovou kostkovanou košili, vlasy na pěšinku. Hned otvíral branku.

„Ahoj, kámo,“ objal ho Martin. „Tohle je moje přítelkyně Jana Koutná.“

„Dobrý den, moc mě těší. Zdeněk Blažek. Tak pojďte dál.“

Zdeněk je vedl do zahrady s ovocnými stromy a několika záhony.

„Podědil jsem to po dědovi a po babičce, děda už tady nic moc nespravoval, tak mi dalo dost práce dát to trochu do pořádku. Celý léto jsem chatu loni natíral, letos jsem se pustil do plotu. No, ještě mě čeká fůra práce, potřebuju sehnat řemesníky, elektrikáře, musí se totiž kompletně předělat elektrika… Ale to vás asi nezajímá, že. Sedněte si zatím támhle ke stolku, donesu vám nějaký ovoce. Co si dáte, čaj nebo kafe?“

„No já si dám asi silný kafe, co ty Jani?“

„Já taky,“ přidala se.

Zdeněk odešel do chaty, v misce přinesl jablka a hned zase odběhl. Martin s Janou usedli na lavice pod jednou z jabloní.

„Hm, je to tu docela fajn,“ zhodnotil Martin, ale bylo vidět, že je myšlenkami u své práce.

„Je tu klid,“ rozhlížela se Jana po zahradě.

Po  chvíli Zdeněk ještě donesl dva velké hrnky s namalovanými srdíčky a talíř jahod a malin.

„Tak, poslužte si, to je moje letošní úroda,“ řekl pyšně.

„Díky moc,“ řekl Martin trochu nepřítomně.

Jana neodolala a vzala si několik jahod. „Jsou výborný.“

„To jsem rád, že vám chutnaj. Na cestu vám dám dvě bedničky jablek a jednu bedničku jahod. Už je mám nachystaný. No, tak povídej, jak se máš? Něco jsi minule naznačoval, že budeš dělat manažera,“ zajímal se Zdeněk.

„Jo, manažera už dělám,“ odpověděl Martin živěji a začal líčit, co všechno musí stihnout a jakou má zodpovědnost.

Jana vstala a začala se mezitím procházet po zahradě. Zatoulala se až do rohu, kde rostly dva mladé smrčky a borovička. Hovor obou mužů vnímala jen částečně. Dotkla se smrkového jehličí a přivoněla k němu.

„Takže dost jezdím na služební cesty, proto bych rád vzal Janu za odměnu na nějakou exotickou dovolenou, uvažujeme o Thajwanu,“ pokračoval Martin ve svém vyprávění. Zdeněk pokýval hlavou a sledoval, jak se něžně mladá žena dotýká smrkové kůry.

„No, já myslím, že by šla raději někam do lesa,“ odtušil.

Jana pohlédla na Zdeňka a po tváři jí prolétl šťastný úsměv.