Z minulého života

Vezeš mne domů - konec vycházek.
Svět se zpomaluje,
zpomaluje, 
zpo
ma
lu
je...
Až nakonec stojí
před mým pokojem
ve druhém patře
středoškolského internátu.
Sem už můžou jen přislušníci
něžného pohlaví.
“Diky a čau zítra!”
Svět se začíná roztáčet
a ty mizíš v jeho zaoblení.
Ženské patro,
mužské patro.

Takhle byla tenkrát jasně daná pravidla.
Bylo snadné se v tom vyznat,
nosit v kapse klíč 
a průkazku.

“Až mi bude osmnáct, 
budu se sem vracet, jak budu chtít!”

“A nakonec se stejně všichni odstěhujeme na privát
a ty klíče budou víc než postel a tři šuplíky.”

“Patra se smíchají do sebe a nebude žádný výtah,
žádný převozník mezi břehy”

Hranice světů.

Jen si teď vůbec nemohu vzpomenout, kde byla,
když ji po letech hledám.

- Tenké nitě trička
- Touhy měkké, jak zralá broskev