Žiješ podivnej příběh

Žiješ podivnej příběh

„Žiješ podivnej příběh…“ zpíval v jedné písni Pavel Zajíček naléhavě. Ano, žijeme "podivné příběhy". Třeba ten mladý muž v protějším domě. Noc co noc sedí se sluchátky na hlavě před monitorem počítače, téměř se nehýbe, až na pravou ruku, jen občas něco zamumlá do monitoru. Jeho příběh je o propadnutí digitálnímu světu, sdílí ho s ním spousta mladých mužů po celém světě. Ten svět je lákavý, protože je lesklý, volitelný, čistý. "Abys mohl mluvit o čistotě, měl by ses nejdřív projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit míň anebo vůbec", pokračuje text Zajíčkovy písně. Projdou se ještě někdy ti mladí muži "kanálama sraček", které jsou vždycky někde tam venku, offline, aby učinili jistou zkušenost se světem? A neaktualizuje se tu apel jiného klasika, který mířil na další z umělých světů, totiž špatnou poezii a morální kýč, jenž je do ní vepsán, svým "život je jinde"?!

Anebo ta dvojice z dalšího domu, i oni žijí podivný příběh. Ona je intelektuálka s retro brýlemi, mezi třiceti a čtyřiceti, jako z Allenových filmů; on není příliš zajímavý, jako by byl jen její stín. Lehávají na gauči pod oknem, pijí víno, on bývá zasmušilý. Povídají si, ona mu bere hlavu do dlaní a možná jde jejich pokojem píseň z rádia a jeden její verš: "…stojím při tobě, jen při tobě, jediná vždycky budu stát, i když ti celý svět dá mat…“ A on ví, že to vůbec není jisté, a jestli, tak rozhodně ne napořád, v této době velmi krátkých zpráv.

Anebo ti Američané v podkrovní érbíenbí útulně. Staří manželé, kteří z dlouhé chvíle obrážejí třetí svět, aby mohli při zahradní party vyprávět sousedům, co tam všechno viděli, zažili a snědli. Ona má obličej sešitý jako kopací míč, nos, rty, víčka, to vše bylo opraveno, takže připomíná umělohmotnou figurku. On je nahrbený nad pátou sklenkou vína, ruku s cigaretou spuštěnou z okna, zdá se být rezignovaný. Jak by nebyl, vždyť už všechno zažil, snědl, všechno viděl: barmskou džungli, africké safari, indické slumy, Celetnou ulici i řízený přerod své ženy v chodící mumii. A ona má stále shining smile. I oni žijí podivný příběh.

„Žiješ podivnej příběh.. Je plnej úzkosti… Je plnej prohranejch bitev… Je plnej mlčení… Je plnej posedlosti…“ 

Uprostřed špatné životní praxe

„Uprostřed všech možných ismů zvítězil jenom jediný, nesporný vavřín leninismu, ten, který vyhrál dějiny.“ Nesporný vavřín leninismu, ten který vyhrál dějiny.." recitovala svého času z obrazovky národní umělkyně. Nedělní chvilce poezie odzvonilo už dávno, zůstala zapomenuta na filmových kotoučích v archivu televize, a je-li vyzdvižena, pak z důvodu studijních anebo pro výstrahu či obveselení lidu. Čemu se budou divit a smát lidé za další půlstoletí? Nejsou pořady o vaření, cestopisy a VIP magazíny podobně komické? Nejsou podobně naléhavé, jakkoli nenuceně se tváří? A co jejich diváci? Hádám, že dutým frázím o "vavřínech leninismu" se věřilo méně, než se věří dnes nejrůznějším variacím na výzvu "Užij si život!"; kritická distance se ztrácí. Přežije-li Země tu cestovní a stravovací mánii, budou archivní záznamy současných "lifestyle" pořadů cenným důkazem o přechodu od špatné poezie k špatné životní praxi.