Hospice

 

Moje práce je jedna z těch, co připomínají menu u McDonald´s. Tím myslím hodně v jednom.

 

Hodně čeho?

 

Chci říct, někdy je lepší se neptat?

 

Sedím, v jukeboxu hraje Israel od Billa Evanse a bruneta naproti mně křičí:

 

„Takže ty pomáháš starým lidem?“

 

Kývnu, jáužnevímkdo se usměje a vlasy si strčí za ucho. Ten pohyb kombinovnej se skusem rtů. Je to tak pět ku šesti, že má prsa zakončený hezkejma hnědejma bradavkama. Přemýšlím nad tím a kývu, že ano, jsem fakt zlatíčko, ale zároveň se mi do hlavy neustále probijí obraz malýho Reneho, co chtěl být hasič. Obraz malý vyholený hlavičky kluka, kterýmu rakovina krve oddělala imunitní systém a já si před ošetřováním vždycky musel mýt ruce tak dlouho, dokud nerozpraskaly do krve.

 

Bruneta, co se asi jmenuje Jane, mě kouše do krku, když se snažím trefit klíčem do zámku. Přes dveře vedlejšího bytu slyším křičet televizi, kterou přehluší jenom pravidelný výbuchy dětskýho smíchu. Mohl to být Johny, ten Johny, se kterým jsem vždycky musel hrát karty, ten Johny, co mě vždycky porazil, i když jsem ho nikdy nenechal vyhrát, ten Johny, co jednoho dne chytl od uklízeče rýmu a umřel.

 

Vždycky je to tak rychlý. Johny se usmívá. Poprosil bych další snímek. Johnymu je zle. A další. Postel je prázdná. Další snímek prosím. Jeho věci, pach a jakákoliv připomínka, že kdy existoval jsou pryč.

Cvak.

 

Vždycky je to tak rychlý.

 

Už ani nevím kdy mluvím o sexu a kdy o smrti.

 

Moje práce je jako pracovat ve zverimexu s malejma křečkama a myškama, co si nikdo nikdy nekoupí, ve zverimexu s lidma za kterejma už nikdo nikdy nepříde, mizivý existence za sklem, na který můžete zaťukat a oni se na vás ustrašeně podívají, smrad starých podestýlek a klecí a pokojů, kde někdo leží už prostě moc dlouho.

 

Vždycky na to myslím. Jo. Myslel jsem na to i když naproti mně seděla opilá miss minulýho roku a z jukeboxu hrál Elvis.

 

„Aha, takže si jakoby něco jako terapeut?“

 

Kývu a whiskey mi propaluje rozkousanou tvář.

 

„…falling in love with you…“

 

Lidi si vždycky myslí, že na práci v hospici je nejhorší smrt, ale není to pravda. Myslí si, že na práci pečovatele na oddělení terminální péče je nejhorší vidět lidi umírat, ale mýlí se. Myslí, si, že dennodenní pohled na kašlání lidí s posledním stádiem rakoviny plic, boláky pacientů s AIDS, že poslouchání blábolení lidí s parazitem, co jim pomalu rozpouští mozek na kaši, myslí si, že to je to nejhorší, ale nevědí ani hovno.

 

Nevědí nic.

 

Sakra nevadí vám ani pláč, ani prázdný pohledy, ani lehkej pohyb ruky, že už nechtějí jíst, ani cuknutí, když ví, že v tom kufříku kterej nesete, v tý blyštivý nádheře je nasycený roztok thiopentanu sodného. Nerozhodí vás ani chraplavej hlas, Ubrečená tvář, co vás prosí ať mu do bytu chodíte zalejvat kaktusy.

 

„Slíbíte mi to?“

 

Koukám na ně, miss minulýho roku, co nikdy neměla jméno pode mnou vzdychá a já si říkám, že ty oschlý rostliny bude třeba vyhodit.

 

Smrt má svůj pach. Čpavej smrad co ze sebe nikdy nesmyjete. No jenom si to zkuste. Jenom se polejvejte tím koncentrovaným mandlovým mlíkem, dokud nepochopíte, že tohle jste teď vy. Je dost možný, že nepomůže ani Hugo boss bottled, ani Chanel n. jánevímkolik, ani Calvin Klein, ale vy si zvyknete.

 

Stane se z toho jenom položka na seznamu.

 

Snažím se vám říct, že to nejhorší na celým světě, ta věc, co vás dostane na kolena, ta věc, po který chcete brečet, ale nemůžete, je, když vidíte, že oni se s tím vším už dávno srovnali.

 

Jednoho rána přijdete do pokoje, roztáhnete závěsy s výhledem na červený cihly ve zdi a oni se usmívají. Nejvíc na světě bolí, když slyšíte starýho Joea, co kdysi býval šampion welterový váhy, chlapa, co se kvůli Parkinsonu sotva hýbe a jediný slovo co ze sebe dokáže vymáčknout je Ježíš.

 

„Už jsme spolu zadobře“ říká.

 

Říká: „Už jsem s tím smířený. Nebojím se. On mě očekává a všechno je v pořádku“.

 

Vždycky mi přišlo, že přijmout smrt je mnohem horší než umírat. Joe se ptá, proč se mračím a já musím vypadnout. Musím běžet pryč, protože jinak bych mu jednu vrazil. Chce se mi řvát, když je slyším.

 

Chci křičet, vy zasraný mrtvoly.

 

Chci křičet, že chcípnou. Budete mrtví. Budeš mrtvej Joe, budeš se rozkládat, smrdět, praskneš v záplavě hnisu a nezmizíš, dokud tě celýho neohlodaj červi.

 

Po smrti už tě nic nečeká Joe. Jenom temnota. Temnota a metráky chladný vlhký hlíny nad tebou.

 

„Tam za řekou na mě čeká nový život. Budu na lepším místě“.

 

Sere mě to tak, že miss vyhodím ještě před orgasmem. Pak jdu a pěkně po jednom vyházím kaktusy z okna. Zbyde jen vzpomínka. Prach ve větru.

 

Z mahagonový krabice vytáhnu doutník, ustřihnu špičku a zapálím si. Je silný a já ho tahám do plic. Zatočí vám s celým světem. Jako život. Chci říct, že při přebalování lidí co do zítra umřou získáte něco jako imunitu. Všechno je to jenom v hlavě. Celej proces umírání. Celej proces života. Všechno je jenom v hlavě, dokud nevidíte, jak rychle dokáže lidi smazat Alzheimer.

 

Je kolem vás tolik smrti, že ta vaše vám začne připadat neskutečná. Je to jako umřít a bát se už jenom života.

 

„Všechno je to jenom v hlavě“ říká zrzka s pihama na nose, když se mi zase jednou nepostavilo péro.

 

„Víš, že až 70% impotence je kvůli stresu? Všechno je to jenom o tom bejt schopnej uklidnit svůj sympatikus…“

 

Kývu, zhluboka se nadechnu, ale zároveň vidím, že tam v rohu jsem na jeden kaktus zapomněl. Je celej zkroucenej a šedej, já dýchám, kývu, ale taky se mi zatraceně zrychluje tep, protože ten kaktus připomíná ruce pošťačky Emilky. Nekróza tkáně při cukrovce. Tkáň, co modrá a pak šedne. Je další den a Emily nemá ruce. Vaše tělo je vaše, dokud není. Je další den a Emily nemá nohy. Jste to vy, dokud nejste.

Je další den a Emily je pryč.

Cvak cvak.

Postel je prázdná.

 

Ubohá změť molekul v prostoru snažící se vydržet pohromadě co nejdéle.

 

„Zlato, nechtěl bys mě aspoň vylízat?“

 

Kývám a nasávám vůni její kůže. Chutná téměř sladce. Prohne se a já palci stisknu její boky. Hladkost. Cítím její tep. Teplo. Je tak naživu, a přitom stačí tak málo.

 

Přemýšlím, nad tím, co s vámi udělá malá ischemie mozku a ona křičí, že už bude.

 

„Už budu zlato…“

 

Ledvinové kameny.

 

Bakterie rezistentní na antibiotika.

 

Agresivní pravé neštovice, proti kterým vás vaše máma neočkovala, protože se bojí autismu. Ty boláky, co trhají kůži na kusy.

 

„Zlato, zmáčkni mi bradavky“

 

Progresivní paralýza. Noc kdy jen tak přestanete dýchat. Zkrat. Říká se tom spoj na krátko. Pípání ve tmě. Epileptickej záchvat ve vaně. Viscerální leishmanióza. Primární amébová meningoencefalitida neboli neglerióza.

 

„Zlato, zlato…“

 

Stehna obklopující moji hlavu se sevřou a bříško pod mojí rukou se napne.

 

Jednou si mi řekla, že žít je jako porodit mrtvý dítě.

 

„Zlato… zlato…“

 

Mnoho povyku pro nic.

 

„Už budu… zlato… už budu… zlato už jsem, už jsem…“

 

Má ústa jsou vlhká a její také a stěna teplé kůže kolem mé hlavy na chvíli odhlučí svět. Celé její tělo se napíná a vás napadne, že tohle je možná ono. Celej život pro sekundu absolutní slasti. Možná, že to dává smysl. Kolik odměn ještě potřebujete abyste řekli ano?

 

Je mi z toho zle. Mlha, co přichází a odchází. Svět, co se zase vrací do matnýho zhnisanýho normálu.

 

Moje práce je jako řetězec McDonald´s. Jednou odejdete, ale celý ten kolos úpadku a smrti jede dál.

 

„To bylo fajn zlato. Pojď, podíváme se, co s tebou…“.

 

Dál donekonečna.

 

 

 

 

 

 

 

---