Ivan a česnečka

Vymačkala na něj houbičku, po zádech mu stekla mýdlová pěna. „Ještě lulíka,“ usmála se. Zvedl k ní oči a pak je zas sklopil. Vystoupil z vany. Podala mu župan. Usadilo ho na židli a česala mu bílý plnovous. „A ještě vlásky,“ mluvila na něj, aby rozehnala jeho nervozitu. „Ivane, neboj, vypovíš jim všechno, cos vyčetl ze svých knih.“ Ivan M. Havel nepřítomně hleděl před sebe, nic neříkal a nechal si česat vlásky. Zanedlouho bude stát před publikem v Řeznické se svým příspěvkem k tématu listopadových událostí. Pak před něj žena postavila vydlabaný pecen chleba a nalila do něj česnečku. „Nakrájela jsem ti do ní pepřovou klobásu, ´bo jak něni špeka, něsum vykony´,“ zacitovala ze zpěvníku Pavla Dobeše. Ivan česnečku miloval, a tak i přes neklid, jaký zažívají boxeři krátce před utkáním, snědl ji i s vydlabaným pecnem. A neměl to dělat. Česnek mu neudělal dobře a už s ním nebyla řeč; jako kakabus koukal z okna podkrovního bytu na světla nábřeží a na Hrad. A tak skončil Ivanův velký večer, ještě než začal.  

Tronek & pidižvík Ltd.

Paskal ráno vstal o hodinu dřív, podíval se do zrcadla a řekl si, ze konečně jednou vezme sám sebe vážně. Oblékl si dobré šaty, posnídal a vydal se do továrny na barviva limonád Tronek & pidižvík. Byl vypsán konkurz na místo menšinového společníka. Přijal ho pidižvík, Tronek zrovna koordinoval příjezdy kamionů s kadmiem. Pidižvík vystupoval z modrého dýmu svého viržinka jako socha smavého bůžka z oparu Himalájí; neříkal nic, jen kouřil; měl zato, že muži se dohodnou i beze slov; nadto už chtěl mít formality za sebou a jít domů, svléct si dobré šaty a spát o hodinu déle a nebrat se vážně, už nikdy. A tak se Paskal stal menšinovým společníkem firmy na výrobu barviv do limonád, stal se pidižvíkem. Konečně bude brát sám sebe a svět vůbec vážně.

Cucity Bonbon

Byla si jistá, byl to on; muž, jemuž kdysi podlehla, ještě jako dívka. Stál v řadě jen nedaleko od ní. Ano, byl to on, Cucity Bonbon. Odvážila se a připomněla. Pamatoval si ji. V ruce držel karafiáty pro mistra, bez váhání jí je podal. Červenala se, zas byla tou dívenkou v moci staršího muže. Opustili zádušní kordon a vyrazili do denního baru. Pak k němu. K půlnoci ji vyprovodil na tramvaj. Ještě před chvílí k sobě tiskli klíny, teď stáli v matném světle lampy, mlčeli a vrhali stíny. Teprve když se blížil její spoj, nyvě špitla: "Cucity.." a pohladila ho. Odvrátil tvář. „Vše skončilo a jak to bývá, je z toho fraška nehezká..“

Digitální litanie

Telefony a jejich kamery, jejich zvukové komponenty. Němí svědci zločinu, cizího i vlastního. Telefony a jejich aplikace. Němí svědci času navždy ztraceného. Telefony a jejich příruční povaha, jejich bezprostřednost. Němí svědci ztráty distance. Telefony a jejich děti. Němí svědci zanikání řeči. Telefony a jejich lidé. Oněmělí svědci vlastní evoluce, kybernetické revoluce. Techniko, smiluj se nad námi…