.fragment 7.

Minul jsem několik ghátů. Partičky kluků na nich hráli kriket. Byl slunný den a u řeky stovky lidí pralo. Oblečení sušili na zábradlí, schodech, provazech přivázaných ke kůlům. Mezi prádlem se klidně procházeli černí býci. U mostu stála vyvrhnutá železná loď.

Odbočil jsem směrem k centru města a po několika minutách zabloudil. Ocitl se v muslimské čtvrti: většina mužů měla na hlavě kufi, ženy zahalené. V úzkých uličkách za dveřmi domů stály stavy, na kterých muži tkali. Klapání stékalo v jednolitý rytmus. Hodinový strojek, odpočítávající čas.

Přiběhly ke mně děti: tři dívky. Nejstarší mě oslovila: "Hello, mačari?" a strčila mi pod obličej ocelovou misku naplněnou vodou, ve které plavaly třícentimetrové lesklé ryby. Nevěděl jsem, co po mě chce.

21. 11.

Sedím na terase hotelu. Několik metrů ode mě si Indka vykládá s mladíkem, který se tu stará o chrám. Stále neznám jeho jméno. Všiml jsem si, že má několik šedých vlasů.

Jediný, kdo ještě setrvává na balkóně, je asi šedesátiletý Francouz, který se tu s ženou ubytoval před dvěma dny. Včera jsem ho viděl ve městě. V přeplněných uličkách, kterými se co chvíli snažil protlačit skútr, kráčel o berlích.

Hotel se vyprázdnil. Ráno jsem si u umyvadla čistil zuby. Majitel hotelu patrně zaregistroval, že tu setrvávám více než tři noci a poprvé mě pozdravil. Bylo to poté, co zakřičel, jak má ve zvyku, na jednoho ze zaměstnanců hotelu - malého zádumčivého mladíka jménem Santos.

"Hej, Santós!" vykřikl a do několika sekund se Santos přišoural, mlčky vyslechl příkaz a mlčky jej odešel splnit.

Setmělo se. Po ghátech se prohání psi, projde turista, sádhu, Ind. Nalevo stojí hotel, kde se soustředí Korejci. Většina z nich nosí kšiltovku. Po řece plují dřevěné lodě s turisty.

Po obou krajích Gangy, i v jejím středu, plavou kalíšky s květinami a zapálenou svíčkou, které břehu prodávají malé indické dívky: "Buy one, you will be lucky. I´m lucky, you are lucky." Pokud je člověk odmítne, naštvaně reagují: "Why not?" V jejich tónu je výčitka, která se zarývá hluboko dovnitř.

Od rána mi nebylo dobře. Vnitřnosti mi střídavě svírala neviditelná ruka a nutila mě, abych z těla odstranil obsah žaludku i střev. Dopoledne jsem strávil propocený na posteli, odporném záchodě naproti pokoje. Když křeče ustaly, odkráčel jsem do Aspary posnídat rýži a čaj. Maličký Ind, který neuměl anglicky, se dvakrát spletl, než přinesl, co jsem chtěl. Poprvé jsem ho upozornil, že místo čaje přinesl kávu. Podruhé jsem vstal a možná až zbytečně ostře se ohradil proti sklenici s kakaem. Čaj, který po půlhodině přistál na stole, mi nechutnal.

Nad dveřmi restaurace visela televize. Na obrazovce tancovaly zástupy mužů a žen v řadách za sebou. Roztahovali paže, rytmickými pohyby natřásali těla. Jako by v rámci sociálních norem toužili dosáhnout jednoho obrovského společného orgasmu. Polibky byly pouze naznačovány, případně gestikulovány.

Odpoledne jsem procházel město. Záměrně se nedíval lidem do obličeje. Přesto se hned z několika obchodů ozývalo: "What you want?" nebo "Come to my shop!" A když jsem se zastavil, abych se rozmyslel, zda si koupím plátěnou tašku s vyobrazeným bohem Višnu, muž ji hned sundal z háku a mával mi s ní před obličejem. Znechuceně jsem se otočil a odešel.

Někdy stačilo jen pohlédnout přes ulici a hned jsem spatřil Inda, který mě i přes vzdálenost několika desítek metrů lákal k sobě. Opakující se a zprvu vyzývavý hlas "Hello sir!" se ve chvíli, kdy jsem mlčky prošel, změnil ve vyčítavý a odsuzující. Jako by reagovat na prodejce bylo v tomto městě nutností. V odlehlejších uličkách bylo možné procházet mlčky, zastavit se bez toho, abych byl znásilňován slovy.

Stejně jako v jiných asijských turistických městech se i zde dopouštěli obchodníci slovní brutality. Navazování kontaktu z jejich strany mělo jediný cíl: prodat. A pokud možno vytáhnout z cizince co nejvíce. Nabízení výrobků bylo spojeno s pomluvami ostatních prodejců a přesvědčováním, že jejich zboží je nejkvalitnější, které zde mohu najít. Tak svorně tvrdili i prodejci v nejzaprášenějších domech s od pohledu nekvalitním zbožím.

Předpokládal jsem, že týden bude stačit, abych se asimiloval. Nebylo tomu tak. Poznávali mě pouze v hotelu a restauraci. Na ulicích mi opakovaně stejní lidé nabízeli hašiš, marihuanu, ženy. Byli to muži s lesklýma očima: od pohledu zvrhlé existence.

Nepotřebuji měnit své vědomí prostřednictvím drog ani dosahovat krátkodobé slasti skrze sexuální spojení s nějakou děvkou. Chci pouze zemřít. Nic víc.