Splněná

„Tak jen se procházej vesele, dokud můžeš…jen vesele!“ ozval se hlásek.

Zamhouřil jsem skrz ten mlžný opar, ale nedohlíd jsem víc než pár metrů. Aspoň si to myslím, neboť mlíko, který se rozlilo přes cestu směrem vzhůru, nešlo přehlédnout, dohlédnout ani prohlédnout. Snad jen světoznámý anatom a lékař všech věd by tu mlhu prohlíd. Jenomže já nebyl doktor, a neuměl jsem stanovit nijakou diagnózu, proto jsem se trochu naivně zeptal, aniž jsem hlavu natočil nějakým rozumným směrem: „Je tam někdo?“

Kupodivu jsem obdržel odpověď, a byla to věru odpověď zarážející: „Projdeš-li mlhou, uvidíš mě.“ Udělal jsem pár kroků směrem k hlásku, jenže to už se i sluníčko z druhýho břehu mléčné řeky brodilo hustou kaší  a ředilo hláskův háv na šedivý stíny kolem se trčících útvarů a v pravý čas osvítilo i strž otvírající se pod nakročenou nohou.

Z nicoty vyletěl bílý motýl, setřásl ze sebe kuklu těžké mlhy a vyklubal se do světa tmavých siluet… dokončil jsem krok, rozestřel svá křídla a přidal se ke svému novému příteli.

Letěli jsme směrem k přání dětí, dospělých i kmetů; plnili jsme je na počkání; všem dáno, co přáno…