žloutek je slunce

Toť otázka. Možná se prostě rozhodla pro jiný časoprostor...a zase třeba někdy.

Děkuji, Vigan, za všechna přečtená dílka. Považuji si toho. Velmi. 

Díky za všem čtení, podrobná názorová vyjádření a CM za výběr. Podnětná zpětná vazba.

Nemyslím, že příspěvek teleskopické prachovky je skutečnou kritikou této básně. Poměřuje ji totiž jinu, odlišnou poetikou. Autorka kritiky se domnívá, že básnířka rozostřuje sdělení, že připodobňuje skutečnost tomu, co chce v básni mít. Domnívám se, že tomu tak není, že nějaké zobrazování skutečnosti a teprve z ní vyplývající poezie chvíle, natož nějaké sdělení, tu není záměrem. Jakási skutečnost už tady je a básnířka do ní skočí rovnýma nohama. Ne proto, aby ji analyzovala, ona podává jen její, arciť citově zabarvený, vnitřní popis. A popisuje věci velmi obyčejné. Třeba to těšení a představy, když se v kuchyni zadělává na cukroví. Abychom to neměli tak jednoduché, básnířka rozruší jako obvykle stavbu vsuvkou, která je vyjádřena i graficky. Začátky jejích veršů jsou oproti tělu vlastní básně posunuty. Při čtení nebo recitaci je ji třeba interpretovat tak, aby nebyla narušena kontinuita básně. Poetika předestřená kritičkou je ve správných rukou jistě velmi účinná, ale tady jde o něco jiného. Co se mi nelíbí je, že kritička ve věci, které zjevně nerozumí, hned argumentuje kýčem.

Špinavý:

 

Já ale svoje komentáře nikdy nemyslím nějak ve zlém a s vysmíváním se, či jak to mám přesně formulovat. Jakýsi ubrousek nezáludného reagování na určitá slova v dílech a nevinná snaha o slovní komentátorské hrátky tady je. (Ta věta se mi možná moc nepovedla, ale nebudu ji předělávat.) Někdy pro naprostou jistotu ještě přifařím i mrkající nebo křenící se emotikon. Kdo mne trochu zná (a Jitka mezi tyto osůbky patří), je na to u mne zvyklý a nikterak netrpí. Alespoň jsem zpětnou vazbu tohoto typu nezaznamenal. Je to holt takový můj styl. Ale jsme lidé různí, takže nevnímáme všichni úplně stejně, to chápu. Moje krátká obhajovací řeč končí. (žmurkající smajlík)

:-)*

Líbí se mi " paprsky ploutví ", ale i jinak je tam hodně pěkných míst. Tip.

...jako ty vracenky...

asi psaní myslíš vážně, tak ti napíšu vážně míněnou reakci. pro mě je v textu hodně krášlení a záměrnýho mlžení, který mi vadí. obrazy mi připadají založený na něčem spíš chtěným než zažitým a pozorovaným, ale třeba se pletu. ale - proč by měla mít dětská radost tvar sušenky. proč by měla na jazyku vypouštět loďky. říkám si - loďka je jako bezpečné hranice i nejistota. odkázaná k pohybu, k vodě. domov na cestě. cukrová řeka - vlídný svět. text těží z obrazů, které působí na čtenářovu touhu po kráse a po bezpečí. po kráse z cítění. ze vzájemnosti. nezáleží na ničem, jen na tom, že ti dva jsou spolu. vlastně to na mě celé působí jako ilustrace toho pocitu pomocí obrazů, které vyvolávají představu něčeho měkkého, jemného, radostného. cukrová řeka, duhové vody, vracet se snům, bezbřehá radost, paprsky.. zní mi to uměle, deklamačně, i když to tak asi nemyslíš. to, co jsem označila jako mlžení, se pro mě děje po stránce sdělení - je to jako obrazy na pohybující se hladině. rozostřený, prolínaný klip plný odlesků. ale zároveň po stránce emocí to působí jako jasné. což by mohlo být součástí mustru "jak napsat kýč": rozostřit sdělení a navršit obrazy vyvolávající konkrétní pocit, zasahující čtenáře něčím, co by si přál. nechci být nějak agresivní, na tom textu je pro mě i mnoho dobrého a přirozeného - třeba jemnost, touha po jemnosti, která mi u tebe připadá skutečná - a jo, propisuj se tím. pro mě je v tom textu ale i mnoho umělého a snažícího se, což mi ve výsledku vytváří dojem, že je to zatěžkaný. jako bys chtěla, aby každý řádek byl nabitý krásou a jemností. jenže pak se to na sebe navrší, všechny ty přívlastky, paprsky, cukry. ale piš, co potřebuješ a jak potřebuješ. nenechávej se ovlivňovat tím, co někdo jiný považuje za poezii. dívej se na věci - jak nepotřebují být přikrášlované - prostě jsou - a nesnaž se přidávat jim něco, co se s nimi míjí. jak někdo napsal: "respektovat konkrétní přirozenost a nechtít, aby byla jiná, než je". je možný, že právě tohle je pro tebe přirozenost "toho psaného", ale mám z toho pořád pocity krášlení a připodobňování si toho, co je skutečné, něčemu, co tam chceš mít. v prvé řadě bych se (při psaní) pokusila ty dvě věci od sebe odlišit a hledala to, co je životaschopné, co nemůže být nijak změněno: takže je každé slovo nezpochybnitelné, každé má své místo, žádný obraz se nevystavuje a není jeho záměrem "být hezký", ale jeho záměrem je, že se děje a nemůže se dít jinak - má svůj smysl, sám o sobě, i v rámci celku. zároveň ale nechci, abys toto všechno vnímala jako nějaké rady. můžeš si říct, že na tom, co ti píšu, nemá smysl se ničím zabývat - a můžeš si zkusit napsat něco, co bude s mými slovy úplně v rozporu - nebo ještě něco jiného.

Jitko, tvoje dílko určitě není smrdutý literární pukavec. ;-)

:)*

Optimistické čtení - radosti mnoho :-))

Fantazie :-)