Ředitel 3/3

Na poradě polesných koncem března ředitel soptil nad nesplněnou dodávkou cenných borových a modřínových výřezů k loupání dýh.

„Jak jste, soudruzi, tu těžbu proboha vyznačovali? Jestli si o to mermomocí koledujete, není pro mě nic lehčího, než vám tu loupačku vyznačit sám. Ale to už vás potom na nic nepotřebuju. Jak posledně na Vysoký: furt že sloupy nejsou. Šel jsem do lesa – a­ sloupy byly, viď, Poláčku.“

„Ten porost za půl roku lehl pod mokrým sněhem,“ zahučel ze svého místa na zadním konci zasedačky nemluva Poláček.

„Snad mi nechceš něco vyčítat! Udělal jsem to v zájmu závodu, v zájmu nás všech. Brals prémie? Bral, tak mlč. Ten porost by pod takovým sněhem stejně padl. Řekni radši na rovinu, proč letos neplníš loupačku.“

„Co jsem k těžbě vyznačil, to jsem beze zbytku zužitkoval. Není má vina, že loupačku neplníme. Já jsem svou práci odvedl dobře. Proč po nás pokaždé chcete víc cenných sortimentů, než jsme vyznačili? Odvádějte taky vy na ústředí dobrou práci. Při vašem plánování tady skutečně nemusím být. Můžeš rovnou poručit drvařům berte to z jednoho konce načisto a na fořta se vykašlete. Potom budeš plnit plán bez problémů. Pár let.“

Zíral jsem. Poláček! Byl dost rozčilený, a jak byl v letech a při těle, dlouhá vzrušená řeč mu působila potíže s dechem. Chtěl ještě něco dodat, ale ředitel už toho měl tak akorát. Přerušil ho: „Vo plánu se my dva bavit nebudem. Plán je zákon. Mě se taky na podniku neptají. Vedeš dojemný řeči, abys uhnul. To bych se na to podíval, abych už ani na Vysoké nenašel žádnou loupačku.“

„Ale jo, najdeš. Dyť říkám, na mě se vykašli a vem to z jednoho konce načisto. Po nás potopa.“

„Nedělej ze mě, Poláčku, blbce. Té loupačky na tvým polesí najdu, kolik budu chtít. Něco jsem se tam nahonil prasat a nastřílel srnčího! Mám tam prolezlou každou huštinu víckrát než ty se svým panděrem. Tak jako Špičák, tam taky vím přesně, co mi kde tají Homolka. Sedíš na svejch mýťákách jak lakomec, Homolko. Seš akorát jak von!“ Za mírného oživení v zasedačce pokračoval obrácen k Ctiborovi: „Máš tam, Homolko, modříny jak vyšitý akorát na to, co teď potřebuju.“

„Na ty, soudruhu řediteli, zapomeň. Ty modříny, co máš na mysli, ty se za tvé a mé éry kácet nebudou, rostou tam až pro tu další generaci,“ odpověděl Homolka rozhodně.

Ředitel se přezíravě zasmál. „To jsou zbytečně velký slova. Nám hoří čtvrtletí a ty tady meleš cosi vo generacích. Ty si myslíš, že tě někdo z příští generace bude potřebovat? Nějakýho Homolku?“

„Mě určitě ne, ale ten les. A to dobrý dříví.“

Nepoznávám, kde to jsem. Takovou poradu jsem ještě nezažil, dodnes pro mě nebyla myslitelná. Poláček a Homolka! Dva staří rozvážní chlapi! A přece sem vnesli ducha vzpoury. Přibský tedy nemá ve všem pravdu. Teď mlčí. A právě teď by se měl ozvat, když mu už nic horšího než vyhazov nehrozí. Ale on mlčí.

Potom mě napadlo, že jsem k němu nespravedlivý. Vždyť právě tohoto ducha vzpoury rozdmýchal nedávno on.

„Moc čteš, Homolko,“ zašklebil se direktor přezíravě, „to máš z knih. Drž se při zemi a mysli na dnešek.“ Rozhlédl se a čekal všeobecný souhlas. Ale jen polesný Slavík horlivě přikyvoval. Vida! Slavík! Tady se nám rýsuje správný kandidát na vyšší funkce. V plnění plánu spolehlivý, kancelář důstojně vyzdobená, nástěnky ve vzorném pořádku, i sám působí reprezentativně. Hovořívá rozvážně tak, jak se hovořit má, telefonem je kdykoli k dosažení. Proto ho nenajdeš v lese, tam v těch svých lakýrkách i s mapou spolehlivě zabloudí, to jsem si už ověřil.

Ctibor se nedal zviklat. Potřásl hlavou: „Ani sáhnout.“

„Mám ti je sám vyznačit? Já tam můžu zajet hned, jak to tady skončím.“

„Ty je kácet nebudeš, řediteli, a já tam dřevaře nepošlu.“

Zrychlil se mi tep.

Také ředitele Ctiborova drzost na okamžik odzbrojila.

„Můžeš mi vysvětlit, co ti brání, abys je skácel? Ale rozumně, žádný útoky na city!“

„Nic rozumnějšího nevím, jen to, co říkám, že ještě nejsou zralý k těžbě.“

Ředitel ovšem nic z myšlenkových pochodů lesníka Ctibora Homolky nemohl pochopit. Proto se jen hlučně plácl do čela a obrátil oči v sloup. „Ty že nejsou zralý!“ halekal. „Ty modříny jsou na loupačku zralý jeden vedle druhýho!“

„Ne, ještě nejsou zralý. A dlouho nebudou. Tak za dvacet, za třicet roků. Ty je neznáš, řediteli, jako já, ty se na ně nechodíš každým rokem na jaře dívat, a tak nevíš, co se s nima v ten čas děje, jak jim kmeny zrovna bobtnají, jak jim praská kůra ve švech. O tom ty nemáš zdání, kolik a jakýho dřeva teď teprve na nich narůstá. Když ne dvacet, aspoň patnáct roků. Ale to už stejně budeš v penzi.“

„Hergot, Homolko, co mi to tady… Já je potřebuju do konce kvartálu, čili do týdne, co mi tady vykládáš vo mý penzi!“ Náhle změnil hlas: „Dost jsme se pobavili,“ hrozivě sjel očima po rozjařených tvářích dokola, „a teď to skončíme, soudruhu Homolko. Na všecko, cos tady říkal, zapomenu, protože na cance vyčtený z knížek já nemám čas, ale ty budeš svoje povinnosti technickohospodářskýho pracovníka plnit jako každej druhej. Dávej pozor, co ti teď řeknu: dávám ti, soudruhu polesný, příkaz: z těch modřínů za Hamernou naděláš nejmíň padesát kubíků loupačky.“ Významně zaťukal špičkou ukazováku do stolu a dodal s důrazem: „Ještě dneska to zařídíš, já si to zejtra přijdu zkontrolovat, ale už rovnou tam, za Hamernu. Nepřej si ten tanec, jestli se tam nic nebude dít!“

Ctibor Homolka, rozpálený do ruda, vyskočil a vykřikl ochraptělým hlasem: „Ty modříny zůstanou stát! Lesní hospodář před zákonem jsem na Špičáku já, já sám!“ Bušil se do prsou. „A nikdo mně nemá co…“

Ředitel uhodil pěstí do stolu: „Co ti nemám co? Dopověz to!“

Ctibor nečekaně couvl: „To bys mně musel dát písemně,“ řekl a sedl si.

Zůstal jsem jako opařený. Cože, Ctibore, letělo mi ve zmatku hlavou, písemně ano? Kam to utíkáš před odpovědností? K bezcennému cáru papíru? Jak to, že to vzdáváš? Když ty modříny stojí za to, že ses o ně začal hádat se samotným ředitelem, pak je přece uhájit musíš! Ještě jsem si promítl pomíjivost něčeho takového, jako jsou čtvrtletní dodávky dřeva, a to, že Ctibor dokonce ví, že ty stromy nejsou zralé, že právě produkují nejlepší dřevo. To všechno mou myslí stačilo proletět dřív, než jsem uslyšel drsnou odpověď.

„Jak je libo, třeba se zlatou vořízkou na křídovým papíru, ale ty modříny půjdou dolů!“

Zatmělo se mi před očima. Vykřikl jsem do ticha: „Ale to nejde!“

Sám jsem se vlastního hlasu ulekl. Měl jsem pocit, že se někam propadám, ale už to bylo venku. Teď nezáleží na pocitech. Přemohl jsem strach z následků i ostych před ostatními a křičel jsem na Ctibora: „To přece nemůžeš udělat!“

Uvědomil jsem si všeobecný údiv, ale zastavit už to nešlo. „Takový příkaz mu dát nemůžete,“ obrátil jsem se na ředitele, „on je v právu!“

Teď jsem tomu teprve dal!

„A – l­e!“ pronesl ředitel do náhlého ticha. V těch dvou tónech zaznělo ohromné uspokojení. Ejhle, pravý viník vzpoury! Jakási nula.

„Ale! A já pořád kdo to mezi mýma lidma rozšiřuje ty divný názory. Tak s takovejma názorama ty chodíš ven. Jak to, že si nehledíš svýho, inžinýre? Zvedají se mi výnosy z luk, když tě tady mám, absolventa vysoký školy? Plníme plán dodávky medu a mateří kašičky? Co ty vlastně dovopravdy děláš? Uděláš ty něco pořádně? Co ty seš za provozního inspektora? Dám ti venku zlikvidovat lumpárnu a ty se tam s nima spřáhneš proti mně. Řeknu, že je něco bílý, a ty hned né, je to černý. Pošlu tě střelit srnčí na guláš a ty rozšrotuješ celej kus, že se to ani psům nehodí. Na co já tě mám? Na co tě tady za královskej plat vydržuju? Na vozdobu? Abych se každej den mohl dívat na ten tvůj vzpurnej ksicht?“

„Já jsem k vám nechtěl, chtěl jsem ven, na polesí. Přemluvil jste mě.“

„Dal jsem ti šanci. Domníval jsem se, že za to budeš vděčnej. A ty si toho nevážíš, pálí tě dobrý bydlo.“

„Dobrý bydlo? Šanci? Nájmy, včely, hnůj, komposty, takovou šanci? Na to tady nemusím být!“ vykřikl jsem do jiskřivé tmy, a protože jsem byl přesvědčen, že právě končí moje závazky k tomuto prohnilému mocnářství, že nezbývá, než odejít, vstal jsem a šel. Klepala se mi kolena, nohy mě stěží poslouchaly, ale přemohl jsem to, na nikoho jsem nepohlédl a za hrobového ticha jsem opouštěl zasedací místnost. Když jsem zavíral dveře, slyšel jsem skrz hukot vzedmutého příboje krve kupodivu ne příliš vzteklý, spíš překvapený ředitelům hlas: „Co von si dovoluje, to už přesahuje všecky meze. Vyhodím ho z ústředí, koleduje si vo to. Posadím ho na Chlum, tam si může vyskakovat po libosti.“

Šel jsem se uklidnit do blízkého lesa.

To tak! Akorát! Cha! Na Chlum! Polesí roztahaný přes půl okresu, bez technika, bez dělníků, nejhorší polesí, jaký znám. Takový se opravdu přiděluje za trest. Ten trest, milý říďo, nepřijímám.

Prokeš tam přesluhuje, už měl být dávno v důchodu, ale není, protože on ho pořád přemlouvá, aby vydržel, než najde náhradu. Nikoho tam nemůže dostat. Vím, co je to za prezent, ten Chlum. Ale proč na to myslím? Nemusí mi to ležet ani v patě. Dám výpověď.

Za trest! Že se mu protivím, že sebou nedám zametat!

Může být klidný. Už se mu na to třesu.

Chodil jsem lesem po cestách a cestičkách. Velikým obloukem jsem se vyhýbal budově lesního závodu, v níž jsem tři roky trávil s takovou nechutí. Tomu je konec.

Vždycky jsem hledal příležitost vypadnout na celý den někam na polesí. Jen tam mi bylo dobře.

Tak jako teď. Tady se mi vrací nálada.

Za toho pochodování jsem se uklidňoval. Tak rozstrkané lesíky snad nejsou nikde, jako na Chlumu. Kromě dvou tří větších komplexů tam nic souvislého nenajdeš. Ty vzdálenosti! Jo, vím přesně, co by mě čekalo.

To je ale nápad! Celý on!

Na to bych mu byl zase dobrý. Prokeš mu tam už dlouho nevydrží. Přestěhoval se do svého a musí dojíždět. Byt v myslivně je prázdný.

Z celého Chlumu jenom ten Troják je komplex, který za něco stojí. Ten snad. Ten by mi možná stačil ke spokojenosti. Dobrých pět set hektarů pohromadě, i zmlazení by tam šlo, jen si ho hledět. Prokeš na to není. Ten rozumí jenom holosečím. Také snad Kazatelny. To nádherné pásmo kopců nad městem. Tam jsou lesy pestřejší, členitější, bohatší na dřeviny než na Trojáku.

Možná bych se dokonce těžko rozhodoval, kterému z těch dvou lesních úseků dát přednost, kdybych měl dělat hajného. Anebo Beziny? Na těch je ten krásný kopec Jedlová. Ani to není špatný lesnický úsek. Ale tím to končí. Pak už jsou jen kamenité kopečky uprostřed polí a nějaká ta neobdělatelná rokle, terénní výspy, co se v zemědělské krajině nehodí a nikdy nehodily na pole. Lesíky takříkajíc z milosti. Tak co může být na tom Chlumu pro polesného přitažlivé? A pak – t­i hajní! Jak s těmi bych si mohl rozumět? Snad jedině s Vránou, co obhospodařuje Větrnou a půl Trojáku. To je dobrý chlap, starý poctivec. Ale jinak? Němec na Kazatelnách, ten lže, i když nemusí, prostě jen tak, ze sportu, z takové zvláštní osobní nezbytnosti. Klímu na druhé půlce Trojáku musí pořád někdo někam postrkovat. A ten Doležal na Bezinách taky není žádná hvězda. Chtělo by to zkrátka pořádné obsazení úseků, pak snad… Anebo se s nimi handrkovat, dokud je člověk nepředělá. Ale to bych se načekal!

Co ty?! Co tobě je do problémů na Chlumu? Ty ať si řeší ten, koho tam strčí. Ty to nebudeš.

Ale na polesí chci dávno.

Ano, na polesí, jenže na úplně jiné. Jako má Ctibor nebo Poláček, nebo tady Maštera. Chlum pro mě není. Takový Špičák, Vysokou, Rozchůdky, to bych bral. A třeba i za trest.

Kdepak, na Chlum se mu nikdo nepohrne.

Lesovna tam ovšem není špatná. Bydlení na kraji vsi blízko lesa, to je dobré bydlení.

Co kdybych to vzal, napadlo mě najednou k vlastnímu překvapení.

Páni! Zbláznil ses?

Vezmi to. Jestli ti to nabídne, tak to vezmi. Budeš tam daleko od něho, budeš svým pánem. Kdoví kdy se naskytne nová příležitost.

A už mi to vibrovalo. Už jsem o tom začal přemýšlet. Už jsem byl ve vleku jakéhosi ředitelského nápadu.

Z Chlumu by se teprve dalo udělat polesí. Jak já bych si toho vážil, že jsem samostatný, že můžu sám podle svého v lese hospodařit! Já bych mu ukázal, že i z tak zanedbaného polesí se dá něco udělat. To chce jen víc si všímat porostů, dobře se s nimi seznámit, všechnu obnovu a výchovu si časově rozplánovat a toho plánu se pak pokud možno držet. Jo, hospodařit se dá, když má člověk na čem.

Tak nač ještě čekáš? Na ústředí mu stejně nezůstaneš.

To je zajímavý. Najednou na ten Chlum myslíš, jako by ses tam už stěhoval. To není jen tak, ještě je tady Lenka, co ona tomu řekne. A ještě ti to taky nenabídl.

Snad si to nerozmyslí. Lenka by mi polesí přála, to vím, nevidí ráda, že jsem nespokojený a dobře ví, po čem šilhám. Řeknu jí to hned. Ať se domluvíme, než k tomu dojde. Ať můžu bez rozmyšlení buď říct ano, anebo dát výpověď. Jenom aby si to nakonec nerozmyslel on!

Vykročil jsem k domovu.

Jestli bude Lenka souhlasit, vezmu to. Ředitel bude spokojený, že mě ukáznil. Převezu ho. Ten se bude divit, jak já ho převezu.

Cesta mě vedla březovou alejí. Na převislých větvích nade mnou už pukaly pupeny. Z některých vykukovaly první bledězelené lístky. Když jsem natáhl ruku, mohl jsem si ty spodní pohladit. Byly nesmírně hebounké a voněly jarem.

Najednou se mi šlo náramně lehce.