O kouzelných adidaskách

Martin měl v botníku krásné nové modré adidasky a ty ho vždycky vítaly, když chtěl jít ven a začal si je obouvat. Nejprve vystrčila jazyk pravá, aby tam mohl zasunout nohu a botu si zavázat, potom totéž udělala levá.

Jednou ale uslyšely Martinova tatínka:

„Chlapče, ta angličtina ti nějak moc nejde. Měl bys v ní přidat. Víš přece, že kdo umí jazyky a domluví se ve světě, ten to v životě dál dotáhne.“

Martin vzdychl a začal se učit anglická slovíčka.

Pravá adidaska poté řekla levé:

„Jak vidět, jsou i jiné jazyky, než jsem si myslela. Taky bych to v životě chtěla někam dotáhnout.“ A významně přitom vystrčila svůj jazyk.

„Víš co?“ zamyslela se levá. „Budeme Martina poslouchat, třeba něco pochytíme.“

A tak to také udělaly.

„Walk – uók – jít, kráčet,“ četl Martin a sportovní boty si to hned opakovaly.

„Run – ran – běžet,“ pokračoval Martin a nakonec přidal: „Jump – džamp – skákat.“

Potom si to ještě několikrát zopakoval. A boty po něm.

Další den byla sobota a Martin se rozhodl, že si půjde na hřiště zaběhat. K tomu samozřejmě potřeboval svoje adidasky. Aniž tušil, že ho poslouchaly a anglická slovíčka taky umějí, řekl si pro sebe:“Walk.“

A boty se najednou samy daly na pochod.  Martin užasl. Když přišel na hřiště, opět cvičně pronesl „run“ a boty s ním hned samy běžely, dokonce s nimi předběhl i kluky, na které dřív nestačil. A tak to zkusil do třetice: "Jump.“ A boty s ním začaly skákat půl metru vysoko.

To už zpozorněly i ostatní děti.

„Ty máš nějaký kouzelný boty. Dělají všecko za tebe,“ přišel za ním Ondra.

„Jasně, ty boty jsou začarovaný,“ přidal se Tomáš.

„Ano, mám kouzelné boty,“ kývl Martin a všichni na něj obdivně zírali.

Ale v duchu si řekl: „Vůbec nejsou kouzelné, jsou jen chytré. Ty to v životě dotáhnou daleko.“