Obavy a naděje

Obavy a naděje

Motorku svedu z hřebenové cesty a opřu ji o krajní smrk pod spodní převislou větví. Ruksak, co s sebou vozím raději než služební brašnu, posadím na sedlo.

Neměl bych se zdržovat. Cestou jsem si všiml, že kdesi vzadu nad Trojákem se sbírají tmavé mraky.

Pode mnou k severu se svažuje hustá sedmihektarová kmenovina. Pro laika by ta hustota mohla být vizitkou dobrého hospodáře. To je mýlka, obzvlášť v osmdesátileté smrčině. Celoživotně slabými probírkami je v ní podněcován jen výškový růst a potlačováno její zpevňování rozrůstáním kořenů, korun a oddenků. Dvacet posledních let v ní dokonce netěžili nic než mizerné souše a ještě si to přičítali za zásluhu!

Dívám se do hrozivě vytáhlého porostu a mlčky zuřím. Jak to mohli nechat tak? Jak mohl fořt nebo hajný odolat nutkání vzít črták nebo sekerku a jít tu těžbu vyznačit? Každým rokem se stabilita porostu zhoršuje, každým vegetačním obdobím se stromy tísní víc a víc a vražedná štíhlost narůstá.

Potom si ale řeknu, že dokud porost není větrem nabouraný, s trochou opatrnosti se s ním snad dá něco udělat.

Když už jsem vyjel až sem, rád bych se jako z každé výšiny rozhlédl po kraji. Z téhle to nepůjde. Nevidím nic. Jen zelené kolébání jako pomalý příboj stoupá, rozlévá se do šířky, nade mnou trochu zašumí a uléhá. Po chvíli se odspodu blíží nová vlna. Větve smrků však ani na kousku svahu neotevřou okénko do dálky. Vzdálený obzor ne a ne uvidět.

Máš možnost, ozve se jakýsi našeptávač.

Jedeš!, ženu ho pryč.

Nedá se: Od loňska to přestal být problém, pokouší se sladce svádět, začal nový hospodářský plán, porost úředně překročil osmdesátku a slavně vstoupil mezi dospělé. Co ti brání skácet kus naholo? Vytáhni z ruksaku těžební mapu, co ještě tak krásně voní novotou. Opravdu tě ani trochu neláká, jak podle ní budeš těžit?

Ne, nemusím ji znovu vidět.

Tak si aspoň představ ten božský pocit, když podle obyčejného dvojrozměrného návodu na lakovaném papíru můžeš vyvolat ve skutečnosti, v lese, tak hlubokou prostorovou změnu. Neboj, bude to jenom násek, takový běžný začátek obnovy. Srubni ten kousek porostu na zkoušku. Nic tím nezkazíš, z porostu ubude necelý hektar. Zbylou plochu si klidně obnovuj podle svých předsevzetí, nikdo ti nebrání. Ale tady se ti kraj otevře až po daleký obzor. Z tohoto místa jsi ještě nikdy nic neviděl. Představ si ten pohled. Jako na dlani se ti zjeví několik vesnic, město a blízké i vzdálené kopce a lesy. Ta vyhlídka přece bude stát za to.

Podvolím se krásné představě. Skutečně mi nic nebrání. Nějakých tři sta metrů dlouhá holoseč po spádnici, široká na výšku porostu, ta už by kus Vysočiny odkryla. A nelíbilo by se to jen mně, tady nahoře po cestě často přejde osamělý milovník přírody nebo skupinka turistů. Všichni by byli za nečekaný rozhled vděční.

Zadrž! Je to ten nejnemožnější nápad! Proto jsi nepřišel. S takovými porosty, co teprve zadarmo, jen s malým lidským přičiněním, mohou začít produkovat nejlepší dřevo, máš přece jiné plány. K holoseči musíš mít pádný důvod. Beznadějně zabuřenělou ředinu. Porost napadený dřevokaznou houbou. Trosky po polomu, které stejně jiný osud nečeká. To jsou důvody ke smýcení, po kterém už mnoho nezbývá, jen zalesnit. Tady důvod není.

Vejdu do šumivého ticha. Kyprý opad měkce tlumí kroky, jen tu a tam zapraská větvička. Přišel jsem tu těžbu stále odkládanou vyznačit, proto si porost ještě jednou důkladně prohlédnu zevnitř. Zajímá mě každý detail.

Udělat paseku a zalesnit ji podle starého osvědčeného scénáře smrkem by bylo velice snadné. Tím zaběhnutým scénářem to také většinou končí a nikomu to nepřijde divné. Ale já ty chyby nebudu opakovat. Plynou jen z lidské pýchy. Je v nás, ve mně taky. Všichni máme k pýše sklon. Naoko je nevinná. Pouhé lpění na pořádku, což je chvályhodná vlastnost, nic, nad čím bychom se mohli pohoršovat. Jenže ve skutečnosti na víc nestačíme. Rozumem, schopnostmi, ba ani smysly. To proto se snažíme spoutávat přírodu do šablon. To proto tíhneme ke svému zaklínadlu, k osvědčenému pořádku. Jen jemu jsme se za staletí naučili. Protože na nic pořádného nestačíme.

Do stráně se vítr opřel o trochu víc. Stromům nenačechral jen pačesy, rozkýval také kmeny. Šum odspodu stoupá, potom naléhá ze všech stran, už je kolem mě a nade mnou – a­ náhle mizí za hřebenem. Pod korunami vodorovně prolétla utržená snítka, a když se na mé úrovni ve stoupajícím svahu dostala do poloviny výšky kmenů, snáší se k zemi téměř volným pádem. Tady při zemi je klid. Na tvářích jsem sotva pocítil jemné zavanutí. Celý děj se odehrál v korunách. Jenom nejvyšším stromům trochu zavrzalo v kořenech a zhoupla se pod nimi zem.

Nikdy nevíš, co se může stát. Nikdy si ničím nebuď jistý. Nejistota smrčiny na prahu dospělosti, kterou vychovávali k jednorázovému smýcení, je oprávněná.

Teď se mi tady nabízí příležitost s pýchou skoncovat, přerušit ten bludný kruh pádů a pozdních lítostí, co plynou ze zavedených šablon.

Ale co když něco neodhadneš, něco podceníš? Staré hříchy se samy provalí, porost se zhroutí a i ty z bezradnosti vklouzneš do staré stejnověkosti, kde je to tak pohodlné.

Tomu se dá předejít. Denně si při každém oslabení odvahy připomínat hříchy, co kdy povstaly a co kdy povstanou z monokultur, které mimo horské pásmo přirozených smrčin v dobré vůli zakládali naši předchůdci, a my – p­řes trpké zkušenosti – s­ tím neumíme přestat.

Rozhoupané koruny do sebe hlasitě vrážejí. A to ještě žádný vítr není.

Rozhlížím se, kde hledat při vyznačování těžby opěrné body, které větru odolají. Vím, že jen těžba přinese do lesa svým násilným zásahem impuls, aby se na zemi a mezi stromy začalo něco měnit, k dobrému nebo zlému. Do té doby se nic neděje, pouze dřevo roste na dřevě.

Změna po této mé těžbě musí už být k dobrému. A já teď právě k ní hledám odvahu.

Zprostřed smrků se tyčí jednotlivé modříny. Není jich mnoho. Jejich koruny prosvítají nad temnou hladinou jako majáky. Výkyvy jejich hrubých kmenů jsou v porovnání se smrky malé. To jsou ony. Ty pevné body. U nich budu při vyznačování hledat jistotu. Vidím však, že i modřínům po létech, kdy sem nezasáhla pila, zasychají odspodu větve a koruny se tak zkracují. Uvolnění od okolních smrků přijde v hodinu dvanáctou.

Vytáhnu z kapsy črták, otevřu čepel a palcem ze zvyku zkusím podkůvku ostří. Jako břitva, pochválím si a jdu, abych systematicky začal od kraje porostu. Na jednobarevném jehličnatém opadu spatřím řídký kobereček světlounce zeleného šťavele. Kde se tady v tom šeru vzal? Tu uvidím ještě něco: rostlinku ještě křehčí, než jsou srdíčka šťavele. Smrkový semenáček! Souká své děložní lístky z mezery mezi dvěma opadlými jehlicemi. Juj!, výsknu si, a hned vidím, že není sám. Támhle se jich klube celý houf. Spojenými silami kypří humus a namáhavě zvedají slehlé jehličky jako těžké klády.

Zahledím se pozorněji a vidím další. A další! Tajím dech. Semenáčky jsou všude, kam se podívám. Některý je pod tíží prázdné slupky ještě ohnutý do oblouku, z jeho budoucího kmene je vidět jen krátké zelené smítko, ale vyzařuje z něj právě zrozená touha po životě. Jiný stojí celou výškou vzpřímeně, ale pouto prasklé skořápky doposud neuvolnilo sevřenou špetičku prvních lístků.

Dřepím nad semenáčky u vytržení. Kterýpak bez úhony proplujete úklady dlouhých let? Z vás jistě žádný, vy ještě v tomto neúživném opadu přežít nemůžete. Zato mně jste poskytli jistotu, že s přirozenou obnovou smrku můžu počítat. Nepochybuji ani o modřínu. A kdo ví? Budu-li mít štěstí a dost vytrvalosti, třeba se uchytí semena té hrstky posledních vzpurných jedlí, co tady v okolí, v cizím světě vyrovnaných řad a nepřirozeného uskupení stromů podle stejného věku, ještě přežívají.

Odloupnu bochánek mechu. Objeví se černá jamka. Hřbetem črtáku odmetu tenkou vrstvu napůl rozloženého humusu. Hned pod ní klade oceli odpor vybělený půdní horizont. Nedivím se. Tak dokázaly ochudit lesní půdu dvě generace mělkokořenného smrku. Vyčerpaly povrchový humus a těžkými talíři kořání pěchují podloží. Je moc troufalé chtít to změnit? Co může půdě vrátit bývalou úrodnost? Přirozenou cestou to udělá jen výživný opad listnáčů a hluboké prokypření umrtvené půdy kořeny.

Smrku se ovšem nevzdám. Je to sice horský strom, ale pro Vysočinu není tak docela nevhodný. Zaslouží si, aby zde byl hýčkán za zdravé podpory listnáčů.

Už to vidím. Semenné roky v kratších a delších časových odstupech se střídají a s mírným zpožděním za nimi ve skupinách odrůstají nestejně vysoké stupně nové generace lesa. Vrací se, co kdysi zaniklo. Pestrá směs původních dřevin se pozvolna vsouvá pod proředěnou ochranu dospělých stromů, těchto smrků a modřínů.

Pohádka? Možná. Ale zač bych stál, kdybych této pohádce odmítl pomoci na svět? Chci zažít aspoň krátký díl času, kdy pohádkou přestane být.

Ach, víš, kolik náhod může tvé plány zhatit? Stačí jenom na některé křižovatce odbočit špatným směrem.

Vím. ZÁKAZ ODBOČENÍ bude moje heslo.

Surový humus pod mými kroky slabě pruží. Zatím je mrtvý, ale ožije, hned jak po těžbě rozvolněnými korunami přijme víc vláhy a víc slunce. Začne se rozkládat a brzy uživí všechna klíčící semínka a všechny nedočkavé kořínky, lodyhy a lístečky, co se tu budou chtít usídlit.

Za skelně nepřítomným pohledem se již dotýkám svých plastických vidin. Máš to v rukou, říkám si, na tobě záleží, jakou podobu tomuto kusu lesa v průběhu příštích let příroda vtiskne.

Na les odněkud z výšky dopadl vítr. Jaksi se stmívá.

Ucítím vodu. V dálce hřmí.

Setmělo se ještě víc. Voda už je ve vzduchu! Už je pod černými mračny a volným pádem letí k zemi!

Utíkám k motorce. Než doběhnu, ve větvích to mokře zašumí a vzápětí se rozpleskávají první těžké kapky o zem.

Je pozdě, kam bych v dešti jel? Udělám to jinak.

Horečně se svlékám a zouvám, až zůstanu skoro nahý. Všechno složím do ruksaku a rozhlédnu se. Na zem ne, někam nahoru! Aha, tady! Za věšák mi poslouží pahýl po ulomené větvi na kmeni krajáku. Převislá větev ten široký kmen dobře kryje. Tak. Věci jsou v bezpečí.

Kapky ceděné patry smrkových větví dopadají zatím k zemi řídce, ale souvislý šum prozrazuje, že do korun už prší naplno. Vrazil do nich shora také vítr a strašlivě si s nimi zahrává. Rychle se rodí liják. Že zmoknu, to mně nevadí. Naopak, nezvyklá koupel mě zve ven, pod volnou oblohu. Postavím se doprostřed cesty a tam schytávám proudy, co se na mě valí rovnou z nebeského chrliče. Tlučou do hlavy, ramen, paží, do celého těla. Podívat se vzhůru není snadné, ale když se mi to na zlomek vteřiny podaří, nevidím mraky, jen temnou šeď. V černavé šedi se kromě nebe ztrácí také okolní les.

Bosý brouzdám řečištěm, jež se žene po uježděné cestě. Užívám si.

Musím přiznat, že ranní koupel pod pumpou na dvoře lesovny osvěží víc, tato se jí nevyrovná, je o hezkých pár stupňů teplejší.

Blesk prosvětlil husté šero a současně zahřmělo. Vítr zacloumal smrky jako stébly třtiny. To se chceš probourat až k zemi, surovče?!, vykřiknu. Trvá to vteřinu, dvě, tři, už je rozhodnuto, už… teď… Ne!

Ještě ne. Nápor povolil. Oddychnu si.

Kdyby vítr vyvrátil několik stromů blízko sebe, kdyby jen trošku tu kompaktní hmotu rozškvířil… Při svých vytáhlých kmenech jsou ty stromy takřka bezmocné, katastrofě dosud brání jen jejich těsná blízkost, to jejich množství. Vzájemně se podpírají.

Zatím. Jak dlouho se na to mám spoléhat?

Potom liják náhle, tak jak přišel, odchází. Po ohlušujícím šumění padajícího přívalu je najednou nezvyklé ticho. Takové zvláštní, něžně zurčivé. To už jen obyčejná sprška jde lesem. Pak dopadnou poslední kapky. Zhluboka vydechnu.

Mračna už nejsou jednolitá a černošedá, zas dostávají své tvary a zesvětlely. Trhají se. Některé odplouvají a zanechávají po sobě modrou oblohu.

Byla to ale krátká bouřka! Jeden blesk a dost, zasměji se s úlevou. Les opět jednou unikl pohromě. Teď stojí tiše, jen se smířlivě kolébá, jako by byl nic neobvyklého neprožil. Ty máš ale výdrž!

Na jak dlouho pominulo nebezpečí? Jak daleko je od konejšivého kolébání k vichřici? Kolik bouří přejde tak neškodně jako tato kratičká?

Bude se to opakovat. Zemská atmosféra své zákony dodržuje. Tato čtvrthodina strachu však je pryč. Přešla jako sen. Kdyby nepršelo ze stromů, svahem neproudily čerstvé potoky, kdybych nebyl od hlavy k patě zmáčený, skoro bych na sen uvěřil. Rozbalím ruksak. Mám štěstí, nic nenamoklo. Vyždímám trenýrky a utřu se do suché košile. To mokré prádlo rozvěsím na řídítka. Slunko z vymetené oblohy se již palčivě opírá do lesní stěny a nad motocyklem stoupá pára.

Hrubý pracovní oděv obléknu na holé tělo. Brr!

Ale jsem v suchu.

Pod náporem paprsků nestoupá pára jen z rozvěšeného prádla, stoupá již také nad cestou. Je žhavý letní den.

Támhle už se sbírá bělavý obláček nad mlazinou.

Třebaže stojím na temeni kopce, cítím se v obklíčení různě starých porostů jako zavřený v kotli. V něm se již vaří známé vůně. Jak ta průzračná směs z kotle stoupá, stoupá s ní štěstí. Z ozářené stěny přede mnou padají stříbrné kapky. Tu a tam kterási, než se utrhne, zajiskří prudčeji a vystřelí ke mně žlutý, modrý, zelený nebo oranžový šíp.

Je klid. Těžký vzduch se chvěje dusnem.

Nezůstane dnes při jedné bouřce. Musím se do toho dát. Ale najednou nevím, jak to dokážu. Váhám. Divný strach na mě sedá, svazuje mě na všech údech.

To mě zaskočí. Tak takový také může být strach lesníka!? Ještě hodně toho nevíš, chlapče. O lese, ani o sobě.

Ale to mám ze strachu sedět za větrem, vyhýbat se odpovědnosti a raději do ničeho nezasahovat? Kdo v životě nic nepokazil? Snad jenom ten, kdo po ničem nevšedním netoužil. Ale to přece není můj případ.

Co se vlastně stane, když se to tady nepodaří?

No co, větší malér než holoseč z toho vzejít nemůže, pomyslím si s osvobozující ironií.

Tak, do toho, chlapče!

S hlavou zvrácenou obcházím první modřín. Dlouho prohlížím okolní stromy, pečlivě posuzuji každý zvlášť. Několikrát se vrátím, opakovaně porovnávám jejich vzájemné postavení. Odstranění jednoho stromu nadlouho ovlivní růst ostatních, vývoj celé porostní buňky, které tento modřín vévodí. Proto se nesmím ukvapit, a proto má představivost pracuje naplno.

Konečně jsem si jistý. Zaryju črták do smrkové kůry. Z úzké štěrbiny za kapkou mízy vytryskne nová vůně, štiplavá, přísná, úplně jiná než ty, co mírumilovně vydechuje zmoklý les. Také tuto šťastnou vůni důvěrně znám. Často mě při práci provází. Jen je třeba mít se na pozoru, neudělat chybu. Jestli začnu dělat chyby, probudím staré hříchy a – c­o zbude ze štěstí?

Škoda, že nic v lese nelze uspíšit. Jen v duchu se můžu těšit obrazem budoucnosti: vyspělým smrkovým podrostem, který už zpestřují skupiny modřínů, jedlí, buků.

Dočkám se? Taková budoucnost, ta už by se mohla vzdáleně podobat minulosti. Té dávné, původní, té před staletími.

Je daleko. A nepřijde zadarmo.

Nelituj se. Chceš svůj les vymanit z dědičného hříchu holých sečí. To snad je dost.

Kus dál od modřínu odhodlaně vyberu další z pevných bodů porostu. Je to silný smrk, s korunou delší než mají jeho sousedé. Stejně jako předtím modřín, obcházím ten smrk dlouho, než se odvážím poznamenat ocelovým ostřím jiný, co musí být odstraněn, aby ten vyvolený získal trochu prostoru a zároveň nebyl celek oslaben. Pak vyhledám další smrk, který by podle mě mohl stát za uvolnění. Příští je znovu modřín. Další opět smrk.

Za postupného sbírání odvahy se dostávám do tempa. Už jsem zas ve svém živlu.

Než mě druhá bouřka vyžene, mám pěkný kus vyznačený. Zítra budu pokračovat.

A potom? Potom už jen porost čas od času navštívím a s rozechvěním budu sledovat změny, které se tu po těžbě začnou odehrávat. A nikdy bez obav a vždycky s nadějí.