Když padá déšť 1c

Když Isabel ve městě vše vyřídila, rozhodla se vrátit do kavárny. Bylo brzké odpoledne na začátku června, vzduchem pronikaly slabé sluneční paprsky s trochou tepla. Lidé na ulicích vypadali v letních košilích a halenkách optimisticky, přestože si uvědomovali, že skotské léto může každou chvíli přinést drobný déšť, mlhu a další nepříjemnosti. Zpáteční cesta, jako ostatně každá procházka tímto městem, pro ni byla myšlenkovým cvičením. Lidé by po Edinburghu museli chodit se zavřenýma očima, aby na ně ze všech stran neútočily připomínky něčeho minulého, ať ve veřejném nebo osobním životě, uvažovala. Zastavila se na rohu Hlavní ulice, kde stála socha slavného filozofa Davida Huma. Jaká hrůza, pomyslela si. Davida Huma obdivovala a souhlasila s názorem Adama Smithe, že se dotkl toho stupně dokonale moudrého a ctnostného muže, jakého člověk při svých nedostatcích může vůbec dosáhnout. Tento dokonalý Hume se vždy elegantně oblékal a zajímal se o kvalitní oděvy (dokazoval to i jeho portrét od Allana Ramsaye) a tady seděl na židli oblečený do tógy. Našli se i tací, kteří kritizovali další věci. Hume byl velký čtenář, a tady jen držel knihu v ruce a nečetl ji. Ale jak by ta socha vypadala, zamyslela se, kdyby byl zobrazen v elegantním obleku s nosem zabořeným do svazku od Johna Locka? Zase by se nepochybně našly nedostatky. Tohle byla veřejná záležitost z minulosti, se kterou řada lidí nesouhlasila.

Kráčela přes Meadows, rozlehlé prostranství, kde se lidé rádi procházeli a děti si tu hrály. Směrem na jih, na kraji parku se tyčil vysoký činžák Marchmont, kamenné asi šestipatrové budovy na vrcholu poseté ježatými ozdobami, odkazujícími ke skotskému symbolu, bodláku. Nahoře byly podkrovní byty s výhledem na stoupající břidlicové střechy obrácené do Čtvrté ulice a na Pět kopců. Byty se tu pronajímaly studentům a během léta hudebníkům a hercům, kteří sem houfně přijížděli na festival. Jak stoupala ke Bruntsfieldu, vybavila si dveře, které vedly do úzké haly a za ní několik ramen schodišť k bytu své přítelkyně Kristy. Před dvaceti lety tam měla coby šestnáctiletá románek se studentem z Iverness, svým prvním klukem. Isabel si vybavila její vyprávění a pocítila v útrobách zvláštní prázdnotu, jakousi touhu a strach zároveň. Kristy mluvila o tom, co se mezi nimi stalo, tichým hlasem, šeptala. „Chtějí nám to překazit, Isabel, protože nechtějí, abychom se poznali. Ale my jsme přišli na to…“

„Na co?“ zeptala se Isabel. Ale Kristy zmlkla a podívala se z okna. Tak toto zas byla vzpomínka na minulost naprosto soukromá ,intimní, nezodpovězená a jí neobyčejně drahá.

Když minula Bruntsfield, ocitla se najednou před lahůdkářstvím své neteře Cat. Nešlo jít kolem a nevejít dovnitř, přestože si uvědomovala, že může Cat vyrušit z práce. V tomto brzkém odpoledni byl v jídelně jediný zákazník, který právě platil bagetu a velkou sklenici oliv bez pecek. Bylo tu pár stolků, kde si mohli zákazníci sednout, vypít kávu a dát si něco malého k snědku. Isabel se posadila k jednomu ze stolků a vedle přepážky s nabídkou sýrů si ze stojanu s novinami a časopisy vzala starší číslo Corrierre della Serra. Pročítala politické události v Itálii a připadalo jí to jako popis bitev mezi jakýmisi X a Y, aspoň tak jí to připadalo. Za X a Y byli jistě schováni nějací lidé s vášněmi a nevraživostí, ale Isabel nevěděla, co za ně dosadit, bylo to něco jako bitva Modrých proti Zeleným ve staré Byzanci. Nedávalo to smysl, i když člověk chápal rozdíl mezi zastánci Ježíše Krista pouze jako božské bytosti a proti nim přívrženci chápání Krista v jeho božské i lidské podobě. Odložila noviny. Eddie, trochu stydlivý mladík, který u Cat pracoval jako prodavač, si vzal peníze za bagetu a olivy. Zřejmě v minulosti zažil nějaké trauma, kterému Isabel nikdy nepřišla na kloub. Potom zákazníka vyprovodil. Po Cat nebylo ani památky.

„Kam šla?“ zeptala se Isabel, když v jídelně zůstali sami. Eddie k ní přišel a utíral si ruce do zástěry. Nervozita, kterou v její přítomnosti dříve pociťoval, sice už částečně pominula, ale pořád nebyl úplně v pohodě.

„Šla na oběd,“ odpověděl, „a ještě se nevrátila.“

Isabel se podívala na hodinky. „Nějaký dlouhý oběd.“

Eddie chvíli váhal, jakoby zvažoval, zda má něco říct. „Se svým novým přítelem,“ dodal nakonec. A po dalším zaváhání: „Už zase.“

Isabel složila noviny na kraj stolu. Udělala to trochu roztěkaně, ale získala tak čas, aby tuto informaci zpracovala. Byla rozhodnutá neplést se své neteři do jejích partnerů, nemohla ovšem zůstat úplně nestranná. Její krátké zasnoubení s Tobym vyvolalo mezi oběma ženami roztržku, která sice byla krátce nato zažehnána, ale Isabel se přesvědčila o tom, že nejlepší bude udržovat si od těchto záležitostí odstup. A tak když Cat odjela na svatbu do Itálie a zpátky ji doprovázel elegantní Ital o dost starší než ona, Isabel se k tomu raději moc nevyjadřovala. Cat se svému italskému hostovi příliš nevěnovala a on začal flirtovat s Isabel. Ta tím byla polichocena a v pokušení si s ním něco začít, ale on tento flirt zřejmě bral jen jako jistý druh zdvořilosti a příjemně stráveného času.

Jediný Catin přítel, kterého schvalovala, byl Jamie. Hrál na fagot a Cat se s ním rozešla poměrně brzy. On však po ní stále toužil a nenechal se ničím odradit. Isabel byla udivena jeho vytrvalostí, která neměla žádnou naději na úspěch. Cat mu zcela bez obalu řekla, že oni dva jako pár žádnou budoucnost nemají. On to sice respektoval, avšak tajně – a někdy ani ne tak tajně – doufal, že Cat přece jen svůj názor změní. Isabel nechápala, proč Cat Jamieho opustila. V jejích očích to byl muž, jakého by si každá žena mohla přát, a možná i víc. Byl přímo okouzlující se svými vysedlými lícními kostmi a tmavými vlasy, které nosil nakrátko, s tmavou olivovou pletí připomínající spíše obyvatele od Středozemního moře než Skota. Pro Isabel byl až osudově přitažlivý. Byl také velmi jemný, což mu na atraktivitě ještě přidávalo. Cat to ovšem před ní vyslovila naprosto jasně: nemiluju ho, Isabel, nemiluju. Je to zkrátka takhle jednoduché.

Ale pokud Cat nebyla připravena Jamieho milovat, Isabel na to připravena byla. Byl mezi nimi rozdíl čtrnácti let a Isabel usoudila, že v Jamieho věku je takový rozdíl zásadní. Přál by si muž, kterému ještě není třicet chodit se ženou, které je přes čtyřicet? Některé ženy jejího věku mladší milence měly – nebylo na tom nic zavrženíhodného - ale Isabel je podezírala, že si tyto románky začaly právě ony, nikoli muži. Samozřejmě, že někteří mladí muži hledali ekvivalent bohatých tatínků a očekávali, že starší žena za ně zaplatí účty a poskytne jim příjemné rozptýlení, ale většina z nich taková nebyla, pokud ovšem nehledali ženu podobnou své matce.

Isabel nikdy nebude Jamieho mít. Nikdy ho nebude vlastnit, prostě proto, že ho miluje a chce pro něj to nejlepší. A co bylo pro něj nejlepší? Seznámit se se ženou svého věku a žít s ní. Usoudila, že tohle je pro něj opravdu to nejlepší. Bude dobrý táta a dobrý manžel. Nepotřebuje se vázat na někoho staršího. To opravdu ne. Ale přesto Jamieho milovala, někdy až příliš. Dařilo se jí to však zvládat, jen zřídka, když byla sama, jí začaly téct slzy kvůli jejími nenaplněnému přání. Měla alespoň jeho přátelství a to bylo něco, za co byla osudu velice vděčná. Neměla jeho lásku, aspoň si to myslela. Má mě sice rád, ale neopětuje mi to, co cítím k němu já. Z nás dvou tě já chci milovat mnohem víc, napsal Auden. A Isabel napadlo: ano, tak to ona sama cítí, já tě chci milovat mnohem víc. A skutečně to tak je.

Nechtěla se Cat do toho plést, ale kdo vlastně byl tento její nový přítel? Pohlédla na Eddieho. Že by žárlil? ptala se v duchu. Řekl to trochu naštvaným tónem a předpokládala tudíž za dost pravděpodobné, že vnímal příchod nového muže jako ohrožení svého vztahu s Cat. Byla k němu milá, povzbuzovala ho, byla zkrátka ideální zaměstnavatelkou. Nemohl čekat, že by měl v Catiných očích velkou váhu, nicméně byl součástí jejího života a nepřál si, aby to skončilo.

„No, Eddie“, řekla Isabel, to jsou novinky, to jsem opravdu nevěděla. Kdo je ten nový přítel?“

„Jmenuje se Patrick,“ odpověděl Eddie a dal ruku o dobrých dvacet čísel nad hlavu. „Takhle vysokej, možná o něco míň. Blonďák.“

Isabel přikývla. Cat si zásadně vybírala vysoké, pohledné muže. Dalo se to čekat.

„A co ty na to?“ zeptala se. „Líbí se ti?“

Zkoumala jeho reakci. On se na ni podíval taky a zazubil se. „Vy chcete, abych řekl, že se mi nelíbí, že? To chcete. Protože vám se líbit nebude.“

Všichni Eddieho podceňujeme, pomyslela si Isabel. „Budu ho mít ráda, Eddie,“ řekla potom, „aspoň se o to pokusím.“

Eddie se na ni podíval úkosem. „Není špatnej, vážně. Víte, docela ho mám rád. Není jako ti ostatní. Teda celkově.“

To Isabel zaujalo. Zdá se, že Cat trochu boří svůj stereotyp. Ale proč? ptala se sama sebe.

Otevřely se dveře a dovnitř vešla nějaká paní s nákupní taškou. Eddie se na novou zákaznici podíval přes rameno a naposled si o zástěru otřel ruce. „Už budu muset jít,“ řekl. „Můžu vám udělat kafe, až tu paní obsloužím.“

Isabel mrkla na hodinky. „Taky už budu muset jít,“ řekla. „Ale na jeden šálek ještě čas mám. A pak mi o něm můžeš říct něco víc. Třeba proč ho máš rád.“

Když se potom Isabel vracela kolem Merchiston Crescent tichými ulicemi ke svému domu, přemýšlela o všem, co jí Eddie řekl. V tomto krátkém rozhovoru se otevřel víc než kdykoli předtím. Svěřil se jí, proč nesnášel Tobyho, který se nad ním povyšoval… „No,“ zamyslel se Eddie, „prostě mi dával najevo, že nejsem dost chlap, asi víte, jak to myslím.“

Isabel to chápala. Věděla přesně, co si Toby myslel o Eddiem a jak mu tlumočil svoje pocity. A potom Eddie řekl: „Patrick je podobnej jako já, aspoň myslím, nevím proč, ale cítím to. Prostě to cítím.“

To Isabel zaujalo. O něčem to vypovídalo. Patrick byl určitě příznivým posunem proti Tobymu, to byla podstatná informace, ale pořád si nemohla Patrickův obraz vybavit . Eddie sice řekl, že je víc jako on, ale bylo pro ni těžké si představit, že by se Cat uráčila chodit s někým jako Eddie. Ne, svědčilo to o tom, že Patrick má v sobě víc ženských rysů než měl Toby a další jeho předchůdci. Další možností bylo to, že Patrick byl prostě mnohem soucitnější než ostatní a Eddie na to narážel. Někdo může být současně mužný i soucitný zároveň a to asi na Patricka sedělo.

Zahnula za roh a šla dolů po své ulici. Jeden z jejích studentů na Clinton Road právě zaparkoval auto a šel proti ní. Isabel zachytila jeho pohled, když se míjeli. Ten je taky mužný a soucitný. Ale pak si řekla: nemohu to ničím dokázat. Ničím. Možná jen tím, že se na mě usmál. Byl to jen náznak úsměvu. Takový úsměv bývá signálem, který si vzájemně vysíláme: rozumím, ano rozumím vám.