Východisko 1/5

Východisko

Uklízím staré papíry ve skříni, abych je roztřídil. Taková malá inventura. Namátkou vezmu černý sešit s tuhými deskami, jaký jsme kdysi nosili do školy. Na ošoupaném štítku rozluštím vybledlý nápis, psaný tvrdou tužkou.

Úkoly.

Jediné slovo. Jinak nic. Ani podpis, ani jméno.

Sotva spatřím ty známé, poněkud zastarale přerušované tahy drobného písma, všechno je zpátky. Bolestně se vrací to jaro, které již mělo být v nenávratnu.

Nikdy jsem v tom sešitu souvisle nepřečetl ani jednu poznámku, ani jednu větu. Když jsem ho tenkrát s ostatními věcmi v té obnošené služební brašně přinesl, jen jsem ho bezmyšlenkovitě prolistoval a vzápětí uložil. Na čtení nebylo pomyšlení. Tak tady leží dodnes.

Pohladím černé desky. Jejich dolní roh je častým otvíráním ohnutý a maličko roztřepený. „Úkoly“, čtu ještě jednou. Celý on, hajný Vrána. Úkoly a povinnosti, nic jiného neuznával. Na samostatné myšlení ve složitějších záležitostech si netroufal, nevěřil si. Zato úkoly, ty plnil na sto procent. Aspoň se o to poctivě snažil.

Se směsí zvědavosti a podivné úcty sešit otevřu. Není to jenom tak, podívat se s časovým odstupem tam dovnitř. Napřed zběžně zalistuji a vzápětí mi oči uváznou na konci všech zápisů. Ano, je to tam. Přesně to, co tam být musí, když je člověk takový puntičkář jako starý Vrána. Je to tady s tím starým datem, s počtem sazenic, se jménem polesí, kam si pro ně jel, s místem, kam je večer složil, i s tím, že je tam druhého dne třídil a zakládal. Jen tu nic není o tom, že se mu sazenice nelíbily, že s nimi nebyl spokojený. Ani proč si je nakonec z té školky bral, když nebyly v pořádku. Nebo si toho tam ještě nevšiml? Ty na povrchu svazků mohly na první pohled vypadat dobře. A potom doma už bylo pozdě. Styděl se reklamovat, když se dal tak hloupě napálit. Ach, ten potok v Lužích! Ty sazenice tam pak ještě zakládal ne jednou. Jeho až chorobný smysl pro povinnost ho musel strašně pronásledovat. Ženským bylo divné, proč ten hajný smrčky pořád přenáší jako kočka koťata, zakopává je každý den do nových brázd a proč někdy nacházejí blízko vody čerstvou hromádku popela. Potok má od toho jara břehy dodnes na velkých plochách rozkopané. To už s ním něco nebylo v pořádku, říkají, a my husy jsme se ještě na něho zlobily, proč to dělá sám, když to musí být, proč neřekne nám.

Ne, ani slovo tady nečtu o tom, že smrčky byly napůl zapařené. Ani o tom, že ztrátu zapařených, které nemilosrdně pálil, nahrazoval tak, že sám vyrýval chybějící sazenice z náletů a v plachtě je přenášel sem na úložiště.

Ale proč by tady něco takového mělo stát? Jednou dodávku převzal a od té chvíle to byl pouze jeho problém. Zrovna tak nemohl nikam napsat, jaký život od samého dětství byl jeho údělem. Špatný začátek se s ním vlekl a nedal mu nikdy žít naplno. Takové věci se nikam nepíšou, ty jsou zapsané v duši. A jsou tam vyryté tak, že se zapomenout nedají, všechno ostatní je už jen zástěna, kulisa, kterou život kolem toho hlavního staví, aby se vůbec nějak žilo.

Nikdo jsme mu nerozuměli. Asi by nás bůhvíjak zdrželo, kdybychom si ho jen tak obyčejně, lidsky všimli.

Jenže Bohumír Vrána patřil mezi ty, jichž nebylo třeba si přespříliš všímat. Spolehlivý jako stroj.

Kousnu se do rtu. Ano, stroj. Dokonalý, spolehlivý, dokonce myslící. Hledat v jeho soukolí lidské slabosti, připustit, že přílišná spolehlivost vyčerpává, na tos neměl kdy. Pracovat, neplýtvat časem a energií pro osobní záležitosti, to je tvoje krédo.

Ne, tak to není!, chce se mi zakřičet.

Ale svědomí, ten samočinný mravní regulátor tam vevnitř marně chci přehlušit. Není? A proč tedy proboha za tebou nepřišel? Proč se nikdy ani slovem o ničem nezmínil? Viděl na tobě, že jiné než pracovní starosti neuznáváš, tak je to.

Ale ne, to on byl přesvědčený, že osobní věci se nadřízeným nesluší říkat. On už takový byl. Svůj vlastní život nesl jako břemeno a jinému nechtěl přitížit. Raději připustil všechno na světě, jenom ne to, že na něho není spolehnutí. Utápěl v sobě kdeco a ono to tam zůstávalo, hromadilo se to tam. Utápěl moc dlouho. Až se s tím nedalo hnout.

Dobře, nechceš se už k tamtomu krédu znát, ale přiznej, neotevřel ti právě Vrána oči? Až potom jsi začal zvažovat, jestli se šéf, ať už je to ředitel nebo polesný, nemá víc o své lidi zajímat. A objevils teprve tu maličkost, tu pravdu o Vránově snad vrozené, snad vypěstované malomyslnosti, uzavřenosti, nedůvěře. Teprve potom jsi začal hledat v minulosti, v jeho dávno umlklých slovech i ve slovech jeho známých, ve vzpomínkách, v náznacích, ba i ve stopách po lese. Slepovals ke své stavebnici kousíček po kousíčku, až se ti podařilo vystavět jakýsi život lesníka. Ano, až potom sis ten po částech objevovaný život přidružil k životu svému, když bylo na všechno pozdě.

Zamhouříš oči a vidíš ho, jak jde s brašnou přes rameno kteroukoli ze známých lesních cest, každým chodníčkem, třeba nejtajnějším ochozem vyšlapaným srnčími spárky. Všude, úplně všude je snadné si ho představit, všude je ho plno. Je od svého lesa neoddělitelný. Jeho přítomnost, jeho práci, ponese v sobě každý porost po celý život. Zralá kmenovina stejně jako mlází. Sám pro to množství chodníčků a cest nepostřehneš, že vlastně hledáš pokaždé znova. Ale tohle vidíš pokaždé docela jasně: začátek, ten je vždycky stejný.

Odtud, z tohoto zapomenutého vrchu, přehlédneš všechny jeho lesy. Protáhlý komplex Trojáku v pozadí je sem šikmo natočený právě Vránovou východní polovinou. Klímova část je ukrytá za hřbetem. V údolí pod tebou se do korun smrků kladou bělavé vrstvy řídké večerní mlhy. Za údolím se táhne až po vrchol dlouhá stráň Větrné. Vpravo, o kousek severněji, sytou barvou jehličí prosvítají rezavé kmeny borovic, co rostou Ve stržích. Malý lesíček Okrouhlý se támhle na kopci mezi pastvinami čepýří jako temně zelená kytice. Všechny Vránovy lesy tě půlkruhem svírají. Jsi v objetí.

Slunce už místo sebe vyslalo dlouhé pruhy červánků. Krystalky, z nichž jsou utkané, šelestí v té výšce mrazem, avšak do tichého podvečera na zemi vydechují teplé růžové světlo, téměř tak jasné, jaké před chvílí vysílalo slunce. Podobné obrovským kopím, rozpřahují se ze vzdáleného středu přes celé nebe. Na konci nejdelšího červánku se už hlásí zarudlá, podmračná noc, ale severozápadní obzor, za nějž se slunce ponořilo, je doposud průzračný.

Zvlněná obzorová čára našeho lesa, Bohumíre Vráno, je ještě dlouho po západu tak jasná, že kdybychom chtěli, musí se nám podařit spočítat všechny přečnívající hroty smrků.

A Bohouš Vrána sedí opodál. Už dávno, celé odpoledne tu sedí, ale jako vždycky, i teď je sám.

Pro něho slunce ještě nezapadlo. Až zapadne, bude si muset odškrtnout, že se mu dnes zase nepodařilo tou tíží pohnout ani o centimetr.

Jsou dlouhé dny, za týden začne červen.

Přece jen bych se měl zvednout, má asi obavy.

Obavy? Takový nesmysl! Obavy třeba má, ale ne o tebe. Vadí jí, že se doma nedaří všecko včas udělat, když jsi celé dny v lese. Jen si představ, za tohle promeškané sobotní odpoledne jsi mohl pokosit celou zahradu. Ne, na tu půjdu ráno za rosy. Ale mohl jsem se konečně pustit do té kůlny, než mi spadne na hlavu. Neudělal jsem nic, sedím tady jak sova na suku, dumám, dumám – a­ nic z toho.

Nemůžeš nic vydumat, kdyby ses rozkrájel. Leží to na tobě jako kámen přitesaný na míru. Od hlavy k patě jsi přikrytý obdélníkovým kvádrem a na něm je vytesáno: Zde leží Bohumír Vrána, nemanželský syn vesnické otrokyně Amálie Vránové, otrok po matce, toho času na odpočinku. Ať je mu země lehká. Tu desku nenadzvednu. Takovou tíhu nemůže vlastní silou zvednout nikdo na světě, tím spíš, když je to nebožtík. Kam bych se taky dral? Propána, toho času na odpočinku! Vždyť po ničem jiném netoužím. Do čeho bych lezl? Zpátky do toho zpackaného života? Jenom kdyby mi ta země byla lehká. Ten kámen…

Vrátit se? Než se vrátit, to radši i ten kámen unesu!

Z trávy všude kolem to cvrliká nástupem léta, ale Vrána nemá pochopení. Radostné zvuky v přírodě mu nic radostného neříkají. Ba, nejlíp by mi bylo tuhle za tou zídkou. Pěkně na kopečku, je odtud vidět do celého kraje – a­ch, to blaho! Jenom zdálky se dívat, jak to tam v těch lesích místo mě dělá někdo jiný, jak se s tím moří.

Skloní hlavu a téměř zoufale jí zavrtí: „Ne, nic bych neviděl.“ Promne si rukou čelo, sjede dlaní až na zarostlou, zanedbanou tvář, dvěma prsty zatlačí do očních víček, cítí, jak jsou napuchlá.

„Umřít, nic už nevidět.“

Znovu ten závan v obličeji. Horký závan zevnitř. Jako by někde uprostřed hořel. Dusivé teplo z ohně se rozlévá nahoru do hrdla a z hrdla do tváří, kde ve stovkách kráterů vystupuje na povrch. Posadil se vzpřímeně, po zvyku nahmatal v náprsní kapse uniformy krabičku zápalek, ale cigarety tam nebyly. Musel si tedy přitáhnout služební brašnu. Z ní vylovil novou desítku partyzánek. Mimoděk se rozhlédl po trávě kolem a vzpomněl si, že tady už jednu načínal.

Vyfoukl kouř, mávl rukou, znovu se napůl položil a opřel o loket. Slunce už se málem dotýká lesa. Sarančata přejíždějí svými pilkami po strunách čím dál zběsileji.

Řekl jsem, že na to nebudu myslet a hotovo.

Jo, to se ti řekne. Ale copak je to možné? Když zrovna nespíš, musíš přece myslet. A když myslíš, není pomoci, připlétá se ti to do všech ostatních myšlenek.

Ne, ne, ani tak to není. Nemusím ani myslet a mám to v sobě, prostě je to tam. Jako houba mě to vysává a dusí už málem čtvrt století. I ve spánku. Toho není možné se zbavit.

Mnohem líp se myslí na to poslední závaží, co mi teď přibylo na krk. Na to, co mi ředitel řekl, a hlavně co všechno mohl říct a neřekl. Takové závaží aspoň dává zapomenout.

Zakašlal a odplivl daleko před sebe. Čtyři kroky. Ne, aspoň čtyři a půl. Vstaň a odkrokuj si to, když neumíš odhadnout ani takovou vzdálenost. Na doplivnutí. Potom nemáš mít průšvihy ve službě. Pročs jim neřekl narovinu, když tě s lesem přebírali od družstva, že si na státní službu netroufáš? Že to nezvládneš a hlavně – ž­e si s těmi školenými nebudeš rozumět. Pročs jim to neřekl? No, proč, proč jsem to neřekl, já vůl? Nechtěl jsem se s tím svým lesem rozloučit, to je to celé. Myslel jsem, že to přece nějak půjde, že se to poddá.

Rozohnil se, a to mu přináší úlevu. Jen si vynadej, potřebuješ právě to, nic jiného. Jako zedník bys bral dvakrát – c­o dvakrát, třikrát tolik! A ve dvě nebo ve tři padla. Potom by ses mohl třeba těšit na večer na ten blázinec, co mu říkají televize. A ještě by ti narostlo břicho.

Jenže k čemu. K čemu by mi to všecko bylo.

A zase jsem v tom. Jako ve studni. Vytáhli mi žebřík a já jsem tady zůstal sám. Vidím jenom ten kulatý kousek oblohy s hrstkou hvězdiček. Se třemi. Ach ne, ty jsou přece zhaslé. Už dávno. Jedna po druhé mi všechny tři zhasly.

Kruci, jsem v tom, už jsem zase v tom. Motám se v tom jako ovce. Pitomá, nerozhodná, nesamostatná. Divím se, že jsem ještě neztratil tu trochu rozumu, co mám.

Však čert ví. Copak to na sobě člověk pozná? Sám to nepozná. A druzí to většinou do očí neřeknou. Jenom se na mě všichni dívají jako na starého blázna. Starého a jalového. Vidím to dobře. Třeba náš polesný. Mluví se mnou jako bych byl úplný negramota. Každou pitominku mi vysvětluje nejmíň třikrát. A jak dává pozor, aby se mě něčím nedotkl, aby mě neurazil nebo co. Samé ohledy. Tak se jedná s nemocným, s bláznem. A přitom bych mohl být dobře jeho táta.

Tak to tedy je!, zhrozím se teď já. A to jsem si ještě myslel, kdovíjak nejsem k němu strohý.

Nejspíš to bude tak, že ohledy ještě neznamenají ten pravý lidský přístup. To jsem si tedy mohl přičíst ke svým osudným chybám.

Pssst, neruš! Teď nezáleží na tom, co ty si myslíš, ani jak ses poučil. Jen tiše pozoruj a poslouchej.

Ne, neměl jsem to brát, rozhodně ne, víří to dál ve zmučené duši. Zmáhá mě to. Ať dělám, co dělám, vím, že je to špatně, i když mi to neřeknou. To se každý jen tak tváří, však jim rozumím.

Houby rozumíš!, chce se mi vykřiknout, ale už se opravdu nedá dělat víc, než se držet nalezené stopy a jít po ní.

Vrána udělal z levé dlaně misku, plivl do ní a ve slině utopil špačka, jen to zasyčelo. Zakořeněný zvyk. Ani si neuvědomuje, že mimo les je taková opatrnost zbytečná.

Do šrotu se mnou, nikam jinam.

Otřel ruku o trávu, podíval se na polovinu růžové koule, jež se rychle potápěla pod horizont, počkal, až poslední drobeček nebeského ohně po minutě dohořel v sedle dvou vrchů jako ten nedopalek před chvílí mezi mozoly, vstal, bezmyšlenkovitě si oprášil kalhoty, zvedl čepici, posadil ji na hlavu, vyňal z kapsy brýle, nasadil si je – a­ mechanicky nastartoval. Jenom dosedl, hned zase vstal, postavil motorku s běžícím motorem na stojan a vrátil se pro zapomenutou brašnu. Ještě že zatím neuzákonili nošení helmy. Taky to bude, brzo. Cestou zpátky se zastavil a několik vteřin zamyšleně hleděl na ozdobný plechový nápis, klenoucí se nad železnou branou. Potom nasedl a brzy zmizel za zvýšeným obzorem polí, tam, kde u cesty trčí do hasnoucí oblohy temná silueta osamoceného stromu. Nápis nad branou naplno osvětlovaly červánky.

„Byli jsme, co ty jsi, budeš, co jsme my.“

Dnes poprvé věnuji nápisu bližší pozornost i já. Přečtu si ho hned po Vránovi, tentokrát celý, každé slovo, od začátku až do konce.