Opravdu melou ty boží mlýny?

        „Jestli chceš být astronaut, tak se musíš naučit přestat dýchat,“ řekla a já ji věřil.
        Možná to byl strach, který mě ztopořil.
    Kdykoliv mě mohla stáhnout do prostoru bez možnosti nádechu.
    A já se pak mohl zjevit až v období sněhových zvratků na smutném tajícím ledu.

    „Ostříhala jsem si nehty, abych tě nepoškrábala,“ řekla a já ji věřil.
    Neměl jsem na vybranou.
    Byl jsem tak vyděšený, že jsem mohl začít sněžit.
       
        Přiložila mi dlaně na hlavu.
    „Když skočíš do hlubiny. Ovane tě čas ve všech jeho proměnách. V ten okamžik sepíšeš nové dějiny bez vítězů i poražených.“

    Vzal jsem do prstů tužku, co měla za uchem.
    Na rtech ji visela kapička likéru z otrušíku a jiných podivných bylin.
    Chtěl jsem napsat nové dějiny, báseň anebo závěť?
    Je v tom rozdíl?

    Teď.
    Teď jsem něco cítil.
    Ukousla mi ucho a pila moji krev.
    Vykřikl jsem nahlas, že tomu nevěřím.
    Už jen pro ten fakt, že jsem nikdy nevlastnil sbírku motýlů.
    „Stejně jsi vrah!“ řekla a já ji věřil.    

    Utíkal jsem od ní maskován v Kristových hřebících.
        Nevím jestli lze říct o čemkoliv, že už je to nenávratně pryč.
        Moje ucho?
        Pořád slyším.
        „Stejně jsi vrah!“ řekla a já jí věřil.