Východisko 5/5

Záclonami prosvítá modravé světlo obrazovky. Je zamčeno. Klíč musel někde ztratit, nemá ho v žádné kapse. Nezbývá, než zabouchat.

Teprve žena mu připomene, že byl prve doma.

„Kams vodnesl ten provaz?“ láteří při odemykání.

„Co? Co ty víš vo provaze?“

„Nezapírej! Tonda tě s ním viděl. Já si ho tady nachystám, ty ho klidně vodneseš a eště necháš vodevříno.“

Vzpomíná si, že má asi pravdu, její zájmy však ho nesmírně unavují.

„Porád jenom les, les a nic jinýho než ten tvůj zatracenej les. Já kdybych tě na kolenách prosila, abys taky doma něco pořádnýho udělal, tak se nedočkám. Eště barák si necháš třeba vykrást. To už ti na něm nezáleží? Už není náš? Už ses kvůli těm svejm smrčkům s ním rozloučil? Panebože, jak je ti všecko jedno! Kdybys aspoň tu hubu vodevřel, když za něco můžou druzí! Dříví by na tobě mohl štípat a ty se nehneš, tobě je všecko fuk!“

Proto domů nepřišel. Taková lamentace má daleko do útěchy, kterou možná doma hledal. V okamžiku se octl ve starém víru, z něhož nikdy nemůže najít cestu.

„Mlč! Kdo to má pořád poslouchat?“

„To vím, to by se ti hodilo, abych mlčela, abych ti všecko trpěla a ty si mohl dělat jenom, co chceš. Jenomže jsem tu ještě já a já mám taky nějaký práva!“

„To máš. To sakra máš! Takový práva bych taky chtěl! Ale neboj, už ti je brát nebudu.“

Vycouvá před branku, otočí motocykl, znovu nastartuje, rozsvítí – a­ vzdaluje se ve žlutavě bílém kuželu světla.

Ona za ním ještě cosi vykřikne. Není to nic laskavého. Temná silueta jejího muže se ztratí ve tmě.

„Ále – d­yť je to jedno.“ V jejím hlase je něco málo překvapení, ale daleko víc zlosti. Zamkne a jde k televizoru.

Kamenný kvádr, neznámým kameníkem přitesaný na míru, tlačí do prsou a studí. Je těžký. Vytlačuje z hrudi poslední špetičku dechu.

Unesu tu tíhu? Nebo neunesu?

Jak by ne, když se ode mě nežádá nic lehčího, než pod ní nehybně ležet?

Vrátit se?

Ne!!!

Za žlutobílým kuželem světla ujíždí k Větrné. Do svých lesů. Teprve teď míří domů. Tamto, to byl jen nějaký omyl.

Ach, domů!

Země je dosud rozpálená po denním vedru. Silnice dýchá teplem. Tu a tam projede jezírkem chladu, který ho nakrátko ovane.

Sedí v mateřídoušce nad tratí.

Noc je krátká a teplá. Takové jsou jen noci před letním slunovratem.

Za dvě hodiny přijde poslední den. Poslední neděle.

Jednatřicátého května. Třiapadesát let už se tu potloukám. Stačí, úplně to stačí. Nad hlavu.

Jen svému lesu až do poslední chvilky posloužím. Ta povinnost ještě leží na mně. Teprve potom si jako vždycky najdu čas pro sebe.

Kolem půlnoci, kdy modř nad ním nejvíc potemněla a hvězdy svítí téměř po celé obloze jasně a nerušeně, zaslechne vzdálené supění náklaďáku. Za nějakou dobu uvidí vpravo v zátočině oheň a potom druhý. Do tohoto kopce málokterý nákladní vlak vyjede s jednou lokomotivou. Podle vzdálenosti ohnivých chocholů odhaduje délku vlaku.

Souprava se šine hlemýždí rychlostí, třebaže lokomotivy pracují naplno.

Poslední zatáčka staví v jeho zorném poli oba komíny za sebe. Teď přijde ten ohňostroj.

Nemýlil se. Jako by se smluvili, topiči na obou strojích upravují topeniště. Komíny chrlí oheň a síru. Kolos, zahalený ohlušujícím hřmotem, ukazuje černý profil, shora blikavě osvětlený obrovským rudým chvostem. Přichází rovina, vlak zvyšuje rychlost. Koleje cvakají a pražce sténají pod tíží tisíců tun ženoucích se kolem. První ohnivá kometa zmizela vlevo v zářezu tratě a pod Vránou se objevuje druhá, na konci soupravy. Po několika vteřinách ustává i její supění v zářezu jako když utne. Je slyšet jen monotónní hukot, který se rychle vzdaluje.

Teprve teď ucítil typický dusivý zápach.

Štěstí, že se vítr na noc uklidnil. Všechno to spadlo na vagóny a na trať. Tam nemá co hořet. Hůř bude, až se vítr dopoledne znovu zvedne.

Dopoledne?!

Ach, tma!

Ani hvězda, ani slunce. Tma a klid. Krásné nic.

To pomyšlení uklidňuje. Není už před ním neznámá budoucnost, ale jistota. Sám si ji konečně stanovil. Má vítězný pocit nejjistější jistoty, jakou kdy poznal. Poslední z jednatřicátých květnů toho všivého života a dost. O nic už se nebudu starat, o nic už nepůjde.

Druzí budou dál s nejistou nadějí spekulovat, jak může to či ono dopadnout. On jediný má výhodu. Ví přesně, že přestane myslet!

Konečně má možnost vychutnat pocit, že něco vychází podle jeho přání.

Je přesvědčen, že jedná správně. Chce zabít křivdu a zabije ji. Křivda už nebude, zmizí s ním.

Vydržím. Proč bych nevydržel. Je to poslední den.

Poslední den! Jaký klid, jaká volnost!

Poslední služba.

Vím to, všechno si to uvědomuju a v hlavě mám jasno.

Kdybych to teď nezakusil, nikdy bych nevěřil, jak se taková věc dá klidně rozhodnout. Ještě žiju a už mi nevadí, že zakrátko to nebude nic než temná, neuvědomělá minulost. Tak lehké je to. Byl jsem? Nebyl jsem? Vše, co bylo, bylo docela zbytečně. Nic z toho nemuselo být vůbec. Minulost je stejně bezvýznamná jako přítomnost. Jak jsem kdy mohl mít z něčeho strach? Jak jen jsem mohl něčeho litovat? Co všechno jsem hloupě prožíval, jaké si dělal starosti, a často výčitky!

Samé malichernosti.

Co to je jeden lidský život? Nebo psí. Třeba náš Vořech: dodnes vidím kruh jeho těla ovinutý kolem předního a hned nato kolem zadního kola. V té rychlosti to proběhlo jaksi najednou. Bylo to jako dva kruhy vedle sebe. Jako rezavé obroučky brýlí. Křuplo to, auto zmizelo v prachu a na silnici podélně ležela krvavá placka s nataženým chvostem. Nač jsem tehdy utrousil slzu a hned se za ni musel stydět? Bylo to přece ze všeho nejvíc k smíchu. To jsem měl pochopit hned. Nebo tenkrát na stavbě. Když jsme ten překlad odvalili, neležel už na zemi Vondrák, ale zbytek z něho. Směšný ucouraný kousek čehosi, co mělo hlavu ze stran úplně zmáčknutou a načisto prázdnou. To co v ní pár vteřin předtím ještě myslelo, leželo vedle jako rudá kaše. A já jsem kdoví kolik nocí nemohl kvůli tomu spát, protože jsem ho měl zaživa dost rád a pořád jsem viděl ten úžasně ostrý nos, který jediný z toho trčel neporušený. Nepochopím, jak jsem ho mohl litovat. Vždyť měl všecko tím momentem za sebou.

Všechno je dávno. Tak strašně dávno! Ještě to stále je, ve vzpomínkách to je, ale zároveň jako by to už nebylo.

Jednou jsem se rozhodl a je to definitivní. Úžasná, povznášející svoboda.

A dál?

Dál nic, dál ani svoboda, ani nesvoboda. Jen konec otroctví a klid.

Tak můžu celý ten žertík zvaný život v pořádku ukončit.

Ale teď počkám. Ještě vydržím.

Po celou kratičkou noc prozrazuje obloha blízkost slunce pod obzorem. Ani o půlnoci není černá, jen sytě modrá.

Noc postupuje k jitru. Rozhodnutý, smířený Vrána se ještě přemůže, aby sledoval průběh posledního svítání. Už začíná rozeznávat blízké předměty. Světlounké, čerstvě vyrašené svícny borovic, kmeny, pařezy, větší trsy trav. Dvě zelené barvy – s­větlejší na zemi, tmavší v korunách stromů.

Srnec ještě zrakem nerozpozná, že to tady sedí člověk, a čich mu po větru není nic platný. Své podezření pro jistotu hned rozhlásí. Do všech koutů lesa vyštěkává za pomoci ozvěny lavinu drsného „bááá – b­a – b­a,“ jež rychle tuhne v houštinách.

Nízko nad zemí vpravo od Polárky se zjevilo světlejší místo. Začíná se tam rýsovat vodorovný, slabounce oranžový proužek s modravým náznakem světla nad sebou.

Z luk zavoní pokosené seno.

V nízké trávě železničního náspu zavolal křepelčí kohoutek své předjitřní „ťu – ť­u-ťu… ťu – ť­u-ťu.“

Vrána cítí smíření, jaké dosud nepoznal.

Nádech teplé barvy na nebi nabývá na pravdivosti. Průsvit už je zřetelně oranžový. Modro nad ním roste, avšak veškerá hmota pod ním tone stále ještě ve tmě.

Zašumí křídla a ticho stydlivě poruší první popěvek. Zazní přidušeně a hned se utopí v tichu. Jako by zazvonila hrst kamínků o skálu a napadala do tůně.

Nečekaně se rozhlaholí druhý skřivan, odvážnější. K němu se teprve ten první, povzbuzený, přidruží.

Brzy se zvonivé trylky sypou ze všech stran.

Oranžová čára pádí oblohou. Rychleji k východu, pozvolna k západu. Modré světlo šlehá z ní do zbytků noci jako obrovský výbuch. Za každý strom již klade do trávy stín.

Po trati se přehnal motorový vlak. Lehce, bez čmoudu a jisker. Kdyby už jen takové jezdily!

Když cvakot pražců umlkne, všimne si Vrána, že les za ním je najednou plný ptačího zpěvu.

Minula třetí hodina. V modrém výbuchu mnoho hvězd osleplo. Skřivani visí pod nebem a vyzvánějí jako zvony o polednách. Fialová tma nad zemí se růžově prozářila. Světélkování oběhlo celým obzorem a od přítmí nad zemí odřízlo modrou báň. Na severovýchodě se prostírá oranžový, žlutý a světlounce zelený oltář. Vzhůru k němu se od zemského obzoru rozbíhá ohnivá cesta. To se v jakémsi ohromném zrcadle mnohonásobně odráží blízké slunce, které doposud hoří za oblinou země.

Oblohu v modré výšce rozráží oslnivě bílá přímka. Když její ostrá špička dopluje nad ukryté slunce, krátce se odtud zableskne. Teprve teď se z druhého konce bílé čáry ozve slabý hukot. Do místa stříbrného záblesku však dorazí zvuk motorů až tehdy, kdy je čára dlouhá přes celé nebe a v oblouku se stáčí doleva.

Skřivánek nad tratí šroubovitě vystoupal vrstvou přízemního šera do takové výšky, že celý zrůžověl. Stojí tam proti hořícímu obzoru a hlas mu vášní přeskakuje. Náhle roztáhne prohnuté letky jako růžový padáček a snáší se k zemi. Vnikne do stínu a téměř zčerná. Vydá poslední trylek, jako šíp dorazí k zemi a žene se trávou železničního náspu k ukryté samičce.

Ze zakouřené tmy pod nebeským oltářem se náhle vyloupl zárodek skutečného ohně, až to v očích zabolelo, a hned roste a palčivě se propaluje do nebe i do země. Oltář hasne.

Slunce už je celé nad obzorem a rychle stoupá. Ohnivá cesta nad ním se krátí a mizí i s teplými barvami. Zůstává jen modrá zář. Je tu nádherný den.

Ale Vrána, schoulený na kraji lesa nad tratí, své skálopevné rozhodnutí nezměnil. Počká, až projedou dva neškodné motoráky. Po nich pojede nahoru parní lokomotiva.

Ještě na tu musím počkat. Vydržím, než ten zatracený podpalovač přejede. Nad polem se zvedá vítr a fouká přes trať sem k lesu. To je marné, u toho ještě být musím. Potom se zvednu.

Ale vítr se nečekaně utišil. Kolem deváté začal na jihozápadě narůstat velký černý mrak.

Za dusného bezvětří minul parní stroj nebezpečné místo bez ohnivých stop v trávě náspu – a­ je poledne. Vždycky mi dopoledne tak uběhlo. Jako dnes. Kdoví proč.

První zahřmění. Zatím v dálce, ale mrak už není na pouhém kousku oblohy, rozprostřel se po celé. Ve vzduchu je cítit vláha. První po dlouhých dnech vedra a sucha. Tento déšť bude asi pro letošní kultury rozhodující. Přece porostou. Na to čekaly.

Můžu se zvednout.

Když nasedal na motorku, kmitl oblohou blesk. Za chvíli zaduněl hrom. Už je to tady.

Před stodolou zastavil, právě když se spustily veliké těžké kapky. Jejich počet rychle rostl. Vrata otvíral v prudkém lijáku. Zevnitř je znovu zavřel a zaklesl těžkou závorou. Teď si mě hledejte.

Vzal z kouta provaz, uvázal pevné oko a provlékl smyčku. Špatně na to viděl. Škvírami ve vratech clona deště propouštěla jen málo světla.

Začal být netrpělivý. Srdce mu divoce bušilo.

Vyzkoušel, jak smyčka probíhá. Dobrý, volná je dost. Uklidnil se. Vzal prkno, položil je napříč přes žebřiny vozu a vylezl na ně. Postavil se na prkno a konec provazu přehodil přes trám nad hlavou. Vytáhl smyčku tak akorát, konec ještě dvakrát obtáhl kolem trámu a pevně uvázal. Rukou zkusil zatáhnout. A je to.

Smyčku už má kolem krku a v chřípí cítí vlhkou vůni deště. Ještě něco. Má to i v ústech. Tak chutná smrt. Jako po těžké ráně do temene.

Vrátit se?

Za nic! Jednou jsem ucítil smrt a jsem její. Teď už i ten kámen unesu. Vůbec to není zlé. Už je to tady.

Zavře oči a skočí do prázdna.

Minulost zůstala za ním na prkně. Slyší její krátký úder, jak prkno poskočilo na voze. Teď má svou přítomnost jen pro sebe. Trvá. Ani světlo, ani stín, jenom velké, krásné teď. A zezadu zní úder minula. Běží a nemůže doběhnout. Nikam. Tmavomodrá sukně otrokyně, jíž by se chtěl zachytit, uniká mu pozpátku z rukou a ruce má čím dál menší, až je skoro nevidí přes to temně modré šero, které je jako skleněná hlubina moře.

Teď… Tady… Teď musí skončit přítomnost. Tady je přece začátek. Sem směřuji celou věčnost. Je to tak samozřejmé! Tak to má být. Tak to mělo vždycky být… Už vím!

Dnes beru znova černý sešit do rukou. Otevřu ho a říkám si – t­o přece nemůže být všechno! Nebo snad je?

Také jsem se v lecčems mohl mýlit, vždyť se mi pravá stopa mnohokrát pomíchala se stopami cizími, někdy se docela ztratila a musel jsem hledat od začátku.

Jen tam na kopci u hřbitova v objetí Vránových lesů, tam to bylo vždycky stejné.

Také konec je stejný.

A to ostatní, to mezi začátkem a koncem?

Když přivřu oči, vidím živého Bohumíra Vránu. Jde po Zámecké, na křižovatce U sloupku se na chvilku zastaví pod starým hraničním smrkem, který ještě nic neví o blesku, jenž ho jednou rozštípne od špice do kořenů, něco hledá v brašně, vytáhne černý sešit, otevře, chvíli čte, zaklapne, vrátí na místo, brašnu zavěsí na rameno, vkročí do kmenoviny, která ještě stojí celá – o­bnovovat ji teprve začínáme –, p­o sotva znatelném srnčím chodníčku jí projde napříč, hloučky náletových smrčků mu sahají teprve po kotníky, odtud zamíří do Luží, překročí potok a za ním vstoupí na průsek, co vede k Farskému lesu. Asi půjde až do mateřídouškové stráňky nad tratí. Ještě ho sleduji a skrz temný dusot ve spáncích cítím, jak tomu lesu v poslední chvíli vtiskuje něco ze sebe, a les tu jeho přítomnost, která se již pro nás živé změnila v minulost, na sebe ochotně nabaluje.

Jak je najednou celá ta vleklá minulost prostá! Teď, když jsme došli až sem a nic na ní nezměníme.

Zatímco se mi Vrána mezi stromy ztrácí z dohledu, ještě jednou procházím popsanými listy od prvního až tam, kam život nepřesáhl. Kam přesáhlo bílé prázdno.

Zavřu sešit a po chvilce váhání jej vložím do úzké přihrádky v knihovně mezi málokdy čtené brožurky. Tady si zůstaň.

Ve Vránových lesích dávno kdosi jiný převzal štafetu a život běží takřka nepozorovaně navyklým tempem dál.

Začíná zima, brzy přijde jaro, potom léto a nová zima. Roky se budou kupit na naši přítomnost a ta se bude stávat minulostí. Živý les pozvolna změní podobu a zanedlouho se poslední záblesk vzpomínky i z něho vytratí.