Hlídač

Hlídač

autorem myšlenky elektropsa je náš František:-)

„Pane, pane, pomóc, pomóc!“ Ozýval se výkřik do tmy z odlehlého lesíka.
Pan Vašíček šel z práce a hbitě se otočil. Ozářen světlem z pouličních lamp neviděl v té tmě nic, jen špičky větví huňatých borovic, které vyčnívaly směrem k ulici. Zastavil se a naslouchal. Doufal, že se ten křik již nezve. Byl už ve věku přesluhujícího důchodce a z té tmy v odlehlé ulici neměl právě dobrý pocit. Už už chtěl odejít a v tom opět uslyšel: „Pane, slyšíte!“
Pospíšil tedy k těm tmavým borovicím, kde spatřil ve zlatém jehličí ženu v potrhaných kalhotech. Na čele měla silný škrábanec, v pravé ruce nějaký kus cihly, na zádech lehký turistický batoh. Podal ženě ruku a v tom za sebou uslyšel rychlý poklus. Trhl sebou, otočil se a nic nezahlédl.
„Co se to tady prosím vás stalo?“ Podal ženě ruku a ta ji s povděkem přijala.
„Prevít jeden,“ zahudrovala, „ten je od mého vlastního souseda pane. Takové mám magory sousedy, to jsem se dočkala.“
„Pes?“ Zamyslel jsem pan Vašíček.
„Kdyby to byl pes, s tím bych se domluvila. On má ale elektropsa, s tím se nedomluví žádnej,“ odsekla napadená smetaje rukama zbytky listí ze své šusťákové bundy.
„Co to je prosím vás pěkně za plemeno?“ Podivil se pan Vašíček.
„Jaké pak plemeno. Měl vlčáka a ten mu pošel. Nekrmil ho, lakomec. V zimě spal před domem, darmo mluvit. Pořízek, ten můj soused, musí mít už obě kolena děravá. Řeknu mu o kostku cukru a druhý den mu ji musím vrátit. Pořád v garáži něco kutil a vylezla z ní nejdříve jen taková plechová bedna. Pak na to ten blázen nalepil chlupy a dnes už vypadá podobně, jako ten vlčák. Ani bych se nedivila, kdyby byl z něho nepoužil kožich, pochybuju, že by utrácel za drahou psí kožešinu.“
„Počkejte, ono to není zvíře, ale stroj?“ Podivil se pan Vašíček.
„Slovo str… moc neříkejte nahlas,“ tiše ta žena, „to zvíře nemá podobná slova rádo. Už několikrát jsem na něj pokřikovala přes plot do plecháčů a to byste koukal, jak hnedka naběhl. Zmetek. Kdoví co do něj zadělal ten blázen za werky. Říká tomu elekropes, chválí ho, že málo žere..tedy elektřinu ze zásuvky, že nikdy nespí, nemusí ho venčit, všechno slyší a nikdo ho neoblbne buřtem.“
Pan Vašíček byl shodou okolností technik a podobné vynálezy miloval. „Paní, kde bych mohl toho elektropsa prosím vidět?“ Otázal se opatrně té ženy. „Macková,“ představila se, mám chatku tady v té zahrádkářské čtvrti. Měl byste čas pozítří?“
„Pozítří, pozítří,“ zapřemýšlel pan Vašíček, „udělám si čas, mohu se stavit?“
„Budu tam do večera, půjdete touto cestou dozadu a modrý domek vpravo je můj. Ukážu Vám toho ptáčka a děkuji,“ pokývala hlavou paní Macková a odebrala se ulicí na druhu stranu.

Ve čtvrtek po práci se pan Vašíček vydal do té zahrádkářské čtvrti plné drobných dřevěných domků. Podzimní poklizené záhonky a drobné komposty smutně předpovídaly příchod zimy, vrátka byla ověšena různými řetízky s visacími zámky, převrácené sudy dnem vzhůru naznačovaly, že již zahrádkáři očekávají mráz. Procházel úzkou cestou mezi dvěma orezlými ploty a podle očekávání došel k domku pobytím modrými palubkami. Před domkem seděla paní Macková s popelníkem.
„Á dobrý den,“ přivítala ho s kuřáckým altem, „dáte si kafe?“
„Jo, rád, dobrý den,“ vytáhl pan Vašíček z kapsy sušenky.
„Mám jen turka, nevadí, že jo.“
„Ne.“
Paní Macková vzala hosta dovnitř. Malá kuchyňka byla cítit fermeží, kafe dostal do jediného zdobeného hrnku z prosklené linky.
„Ten je po manželovi, pro hosty, dejte na něj pozor,“ pohladila hrnek a naplnila ho do půlky mletou kávou.
„Tolik ne,“ vyhrkl pan Vašíček.
„To také říkával a pak mu chutnalo. Nechovejte se jako puťka,“ přidala ještě jednu lžíci s kávou hostitelka. „Kdyby byl měl zdravé srdce, byl by tu dodnes. Nervák, nechal mne tu samotnou.“ Zalila paní Macková hrnek horkou vodou.
Pan Vašíček ochutnal a přidal cukr, chtěl-li polknout a neurazit: „jo, dobrá, děkuji.“
„Na chlapy mám pech,“ podívala se po panu Vašíčkovi mladá důchodkyně s hlavou neuvěřitelně skloněnou tak, že na jejich očích mohl spatřit jen bělmo  „Už to vypadalo dobře a tady od nás ze spolku, Milan, odešel opět..na srdce. Chlapi nic nevydrží,“ dokončila energicky svoji myšlenku.
„A co ten s tím zvláštním psem?“ Snažil se dobrat cíle své cesty pan Vašíček.
„Jakej?“
„No přeci ten váš soused s tím elektropsem, jak vás tu pořád otravuje.“
„Jo ten, snad tu je.“
„A co vy, pověste mi něco o sobě, kolik máte dětí a tak,“ nevstala ze židle paní domu.
Pan Vašíček žil celý život sám se svou pájkou a se svými tištěnými spoji. Avšak při pohledu do černého hrnku byl nakonec za své staromládenectví rád.
„Děti mám v zahraničí,  ženu doma,“ stručně zalhal a usrkl kávu.
„Aha, pojďme ven,“ prohlédla ihned zkušená paní Macková hostovu odpověď a pan Vašíček si už už myslel, že se konečně vydají za tím elektrozvířetem.
„Nejdříve budeme muset otočit sudy, pak vylít vanu, tašku si odložte tady na židli.“ Přikázala hned před chatou paní domácí a překvapený pan Vašíček se vydal konat. Ještě před setměním vypleli staré kedlubny ze záhonů a pohrabali zahradu. Když slunce zapadlo, fyzické práci nepříliš zvyklý vynálezce měl co dělat, aby se udržel na nohou.
„Tak já už půjdu,“ sebral tašku.
„Milena,“ podala paní Macková ruku hostovi.
„Aleš,“ představil se pan Vašíček.
„Aleši, děkuji za pomoc, stav se zítra, budu dělat kachýnku,“ rozloučila se s ním hostitelka a zabouchla branku.
Cestou tou úzkou tmavou uličkou kroutil pan Vašíček hlavou. Pak si vzpomněl na elektropsa a ohlédl se. Co když uteče?
Zvědavost mu nedala a řekl si, že se odvážně vydá hledat to moderní záhadné zvíře. V modrém domku vedle se svítilo a vedle o kus dál v jakémsi domku též. „Pokud tady má někdo elektropsa, určitě si mě všimne,“ usoudil a s bušícím srdcem popošel zpět úzkou uličkou kolem paní Mackové k prvnímu rozsvícenému domu. Sotva došel k jeho plotu, kde se vzal, tu se vzal ohromný vlčák a hlasitě skočil na plot. Pan Vašíček se otočil, že uteče a když přebíhal kolem domku záhadné hostitelky, uslyšel za sebou: „Aleši, Ty jsi se vrátil?“
Myslel, že se v něm krve nedořeže, připadal si jako kluk přistižený na sousedovic třešni.
„Aa-hoj Mileno, spletl jsem si cestu,“ nesměle odpověděl.
„Nepovídej,“ otevřela branku Milena, „uvařím Ti kafe“.
„Skutečně, pospíchám, nezlob se“ vysmekl se pan Vašíček.

Následující sobotní ráno se panu Vašíčkovi popravdě řečeno moc za paní Mackovou nechtělo. Avšak vidina, že se setká s nevšedním vynálezem, ho nakonec donutila, aby si oblékl rovnou pracovní tepláky a aby se vydal se směrem k zahrádkářské kolonii.
„Ahoj Mileno, tak jsem tady,“ vyhrkl u vrátek. Paní Macková seděla na své kuřácké židli a nic neříkala.
„Stalo se něco?“ Zrozpačitěl pan Vašíček, „nezlob se, včera jsem musel skutečně domů.“
„Ahoj Aleši, promiň, jsem nasraná…to zas ten vedle,“ koulela očima k nebi a pan Vašíček se opatrně vyklonil z branky. Jakýsi člověk zády k němu v podobných teplácích, které si ráno oblékl, sekal podivnými pohyby kosou bodláky a jejich chmýří tu a tak přelétlo plot.
„To je ten vynálezce elektropsa?“ Zašeptal pan Vašíček.
„Vynáálezce, „ ušklíbla se paní Macková, „jo, to je on.“
„Mileno, rozlobil Tě, že zase štěkal, viď?“ Zašeptal Aleš a skrývaje obdiv k vynálezci popošel k plotu o dva kroky blíž.
„Ne, od rána mne prostě sere. Blbne tu se starou sekačkou a tak.“
„Chápu Mileno. Mám mu něco říci?“
„Ne, pojď sem a sedni si.“
V tom se však ten chlap otočil.
„Aleši, co tady děláš?“ Rozzářil se jeho obličej. „Chlape, Tebe jsem neviděl dobrých třicet let, jsi Aleš, že jo?“
Pan Vašíček cukl brýlemi a chvíli sledoval tu změnu chování souseda paní Máckové. „To snad není možné, kdybys byl neměl ten pivní pupek a nebyl plešatej, řekl bych, že jsi Jarda“, rozvzpomněl se na kamaráda z vysoké školy pan Vašíček.
„Jasně, že jsem Jarda a ty - ,“ náhle zvážněl soused. „- a ty jsi jako tady s paní..to?“ Bleskl přimhouřeným okem po paní Máckové, pověsil na hradbu kosu a pokýval významně hlavou.
„Jo tak kamarádi, to bych to chytla,“ zasyčela Milena a zmizela v domku.
„Tak pojď ke mne na kafe, tady paní  je občas náladová, však víš,“ pozval přátelsky starý kamarád pana Vašíčka k sobě do domku. V mládí se oba kamarádi vídali s pájkou a s transistory a na stará kolena se ani jeden z nich neoženil. Každý bydleli chvíli tu a chvíli jinde a nakonec je sblížil opět vynález. Jen se sousedkou Milenou to neměli občas jednoduché.